Zkušenosti IV.
Foto: Pixabay
V dílně
Pracuji na směny v jedné dílně spolu s dalšími dvěma kolegy. Svou prací jsme na sobě závislí. Jeden z kolegů, kolega X, byl často hrubý a vznětlivý. Já jsem mu pomáhal a dělal i to, co nebylo v mém popisu práce.
Jednoho dne se tito moji dva kolegové mezi sebou pohádali a nemluvili spolu. I mě kolega X urazil. Ten druhý za mnou další den přišel a radil mi, abych s X nemluvil. Připadalo mi to normální, ale pak jsem si vzpomněl na slova z evangelia: „Miluj bližního svého!“
Šel jsem a pozdravil jsem ho. Pozdrav mi udiveně opětoval. Řekl jsem si, že to však nestačí a šel jsem k druhému a vysvětlil jsem mu, proč jsem se neurazil a nepřestal s X mluvit. Řekl jsem, že jsem křesťan, který má rád všechny. Byl překvapený, ale vzápětí udělal totéž co já – začal se s kolegou bavit. Následující den mi řekl, že souhlasí s mým postojem a že bude také tak jednat.
V.
Úprava oblečení
Chci se rozdělit o zkušenost související s papežskou exhortací o povolání ke svatosti v současném světě, která mě vede k větší citlivosti k druhým.
Vlastnila jsem malou firmu na výrobu a prodej dámské modelové konfekce. Naše služby zahrnovaly také úpravy a opravy oblečení.
Jednoho dne mne volala prodavačka, abych přišla do obchodu. Stál tam romský manželský pár. Začala jsem s nimi mluvit a věnovat se jim. Paní mluvila pouze romsky, zatímco manžel se stal tlumočníkem. Ptali se, zda by bylo možné u nás upravit oblečení. Spokojeně odešli s kladnou odpovědí.
Po nějakém čase opět volala prodavačka: „Paní vedoucí, máte tu ty vaše kamarády…“ Převzala jsem jejich šaty a švadlena je upravila podle jejich přání. Když si je přišli vyzvednout, nechali si mě zavolat. Děkovali mi a naprosto nezvykle a překvapivě mne zákazník jemně uchopil za ruku a políbil ji. Zaskočil mne jeho projev úcty. Při placení se ke mně otočil a daroval mi téměř třetinu nákladů s tím, že jsou jenom pro mě. Řekl mi: „Nesetkal jsem se s takovým přijetím a ochotou, berte to prosím jako výraz naší vděčnosti.“ Přicházeli k nám opakovaně s jinými opravami velmi kvalitní konfekce. Po této příhodě byli také mými zaměstnanci přijímáni se vstřícností a ochotou.
M.
Dávat naději
V knize Ermese Ronchiho Klíčové otázky evangelia se mě dotkla věta: „Jsem sůl, která ztratila chuť, když nepředávám dvě věci: naději a svobodu.“
Učím dospělé lidi, cizince, češtinu. Jeden pán skončil svou práci ve firmě, a tedy ukončil po roce i kurz češtiny. Přišel mi poděkovat a řekl: „Děkuji nejen za lekce češtiny, ale děkuji Vám za to, že nyní věřím víc sám sobě!“ Potěšilo mě to.
J.
Využít příležitost k pohostinnosti
Kousek za naší zahradou je louka, kterou přijel sekat jeden mladý farník se svou rodinou. Byl zrovna takový dusný den a namáhal se při hluku sekačky kvůli vyšší, již přerostlé trávě. Blesklo mě hlavou: „Vždyť musí mít žízeň!“ Donesl jsem pití jemu i jeho rodině. Připomnělo mě to situaci, kdy na sousední parcele dokončovali stavbu dva zahraniční dělníci a byl podobně horký den. Manželka pracovníkům nabídla drobné občerstvení. Jedno z našich dětí později vyprávělo, že ho zaujalo, že jsme jim kávu nalili do hrníčků, které používáme pro slavnostní příležitosti.
P.
Zimní bundičky
Asi tři neděle po porodu našeho třetího dítěte jsme vyrazili společně do kostela. Už se ochladilo a já jsem zjistila, že pro ty dvě starší nemám zimní bundičky, z loňských už povyrostly. Vyrazily tedy v letních. Přiznám se, že se mi během mše honilo hlavou, jak to zařídit. Manžel byl pracovně vytížený a já jsem si neuměla představit, jak se třemi malými dětmi, z nichž dvě byly na kočáru a jedno kojené, budu bundičky shánět.
Vzpomněla jsem si, že mi jednou zpovědník poradil, že když se mi při mši honí hlavou nějaké starosti, ať o nich klidně mluvím s Bohem. A tak jsem to probírala s Ním.
Po obědě manžel potřeboval něco vyřídit v centru a navrhl, abychom vyrazili všichni společně a spojili to s procházkou. Mně to přišlo v naší situaci a v šestinedělí hodně náročné, ale chtěla jsem mu vyhovět. Manžela napadlo, že domluví s mojí sestrou, která bydlela blízko centra, že se u ní zastavíme, abych tam mohla nakojit a počkat s dětmi, než on vyřídí, co potřebuje. Když jsme byly u ní, sestra vytáhla dva kožíšky, ze kterých její – o něco málo starší děti než ty naše – už vyrostly.
L.
Na školní chodbě
Šla jsem o přestávce po školní chodbě. Viděla jsem prvňáky, jak se perou. Dva kluci bouchli jednoho do břicha a podkopli mu nohy. On spadl na zem a rozbrečel se, zatímco ti další dělali, jako by se jich to netýkalo.
Přiběhla jsem k němu a začala jsem to řešit. Zeptala jsem se, jestli chce, aby se mu kluci omluvili. Opravdu se omluvili a udobřili se. Pak přišla paní učitelka, která řešení převzala do svých rukou. Já jsem mezitím vyprovodila uhozeného chlapečka do jeho třídy a spěchala jsem do své.
D., 14 let
Nové město 1 a 2/2024