Když nemám denní službu a jsem „doma“ v Katovicích, jdu často před obědem nebo po něm „na návštěvu“ do místního kostela, který je celý den během týdne otevřený.

Chodím si tu „popovídat“ s tím, kdo je Pánem života a smrti. Chodím mu tady svěřovat nejrůznější situace, problémy i radosti, někdy jsem tu „jen tak“, beze slov, a poslouchám, někdy ten čas využiji, abych se pomodlil část breviáře (ze svého mobilu).

A to se mi nedávno stalo „osudným“… Byl jsem na „své“ audienci v kostele, „naslouchal“ jsem, pomodlil se část breviáře a odcházel jsem domů. Doma jsem se automaticky pustil do nějakých domácích prací a hned ve mně „hrklo“. „Kde je můj mobil?“ Poprosil jsem Jarka, aby zavolal na mé číslo… Vyzváněcí tón a … po chvilce se ozval mužský hlas. Řekl, že mobil našel v lavici a že stojí před kostelem. Poprosil jsem ho, aby počkal pět min a že „doběhnu“. Skutečně jsem pospíchal… Před kostelem jsem potkal člověka, kterého jsem odhadoval, že má můj telefon. Oslovil jsem ho a on se mě nejdřív zeptal na pár věcí a pak požádal, abych mu zavolal – ale já jsem neměl žádný (druhý) mobil. Vysvětlil jsem mu, že mu na displeji ukážu, že je v českém jazyce a že já jsem Čech… On mi odpověděl: „Dobře, tak vám ho dám na dobré slovo.“

Ulevilo se mi. Když jsem se vracel od kostela domů, v modlitbě jsem myslel na toho člověka, který byl poctivý a ochotný – nejen mobil vrátil majitelovi, ale i na mě počkal před kostelem.

Přesně tato situace se mi vybavila, když jsem si přečetl, co řekl papež František v Benátkách: „…vypněte televizi a otevřete evangelium; odložte mobil a potkávejte se s lidmi!“

Já jsem mobil v kostele po modlitbě odložil a… zapomněl – ale to mi umožnilo potkat se s poctivým a ochotným člověkem.

Ještě jednou mu (i Bohu) „na dálku“ děkuji.

Martin Uher