V souvislosti s 15. výročím odchodu zakladatelky Hnutí fokoláre přinášíme zamyšlení Petra Štěpána uveřejněné v časopise Nové město v roce 2008.

Možná teprve teď, když odešla, ji uvidíme. Naše oči, naše mysl se nezarazí o její strhující osobnost. Zachytíme, přečteme lépe než dosud zprávu, svědectví o věčném životě, které nám nesla a bohatě předala.

Po zesnulých bývá prázdno. Jen pomalu zaplňujeme osiřelý prostor. Tato zemřelá však, jako by byla po svém odchodu přítomnější než dříve. Je to asi tím, že patřila více nebi než zemi. Navrátila se domů, došla plnosti, ke které tak vášnivě směřovala.

Nevím jak o ní psát. Byla neuchopitelná, vymykala se představě duchovního vůdce. Masová média ji téměř nezaznamenala. Záměrně se ničím vnějším neodlišovala. Uměřený zevnějšek dokonale upravené paní učitelky neprozrazoval výjimečnost. Byl výrazem touhy být blízko ostatním, být darem pro druhého. Nebyl to však projev asketismu. Přijímala současnou kulturu, hledala její podoby a dokázala jim vracet duchovní rozměr.

Smiřovala přirozené s nadpřirozeným, ukázala dostupnost mystiky, zbožnost, která není nadstavbou spořádaného života, ale která prostupuje vše, co děláme.

Byla tlumočnicí nadpřirozena. Překládala nám posvátné texty do naší řeči. Gejzíry myšlenek strhávaly posluchače, překvapovaly a někdy šokovaly. Aktivně přijímat bolest, sjednotit se s druhým až po hranici hříchu, být ničím… Nebylo to nic jiného než evangelium zbavené všeho archaismu a historizující vůně. Zcivilněné, přesazené do naší skutečnosti ohromovalo svojí novostí.

Nevím jak o ní psát. Možná by bylo účinnější o ní zpívat či malovat. Též bych ji mohl přiblížit psaním o sobě. Od jisté chvíle se jí týkalo vše, co jsem dělal a žil, vše bylo poznamenáno, dotčeno jejím vlivem. Moje manželství, výchova dětí, konání v církvi, kontakty s lidmi, moje profese. Pomalu mi dochází, jaká to byla milost žít v její době. Jednou o tom budu vyprávět svým vnoučatům.

V její blízkosti bylo těžké nemyslet na svatost. Ukládali jsme si ovšem zdrženlivost. Nehodí se takto smýšlet a mluvit o někom žijícím. Nedalo se však přehlédnout, že její průzračná, celistvá osobnost měla rysy modelu, vzoru, příkladu. Byla si toho asi vědoma, také proto pečlivě skrývala vše jedinečné, vše, čím převyšovala své okolí. Myslím, že nám byla dána jako živá ikona současného životního stylu křesťana.

Měla charakteristický úsměv. Byl nakažlivý, rozpoznatelný na tvářích mnohých jejích následovníků. Zrcadlil něco velmi podstatného, jádro její spirituality. Znamenal asi toto: „Především mě zajímáš ty. Možná mám důležité úkoly, poslání, jedinečné poznání, ale ty jsi pro mě prvořadý.“ Mohli jsme pozorovat, jak tento postoj nechal rozkvést mnoha lidem i mnohým dílům. Zůstal pro nás trvalou lekcí o privilegiu lásky, která čerpá svoji totožnost a sílu z trojiční podstaty Boha.

Petr Štěpán

Nové město 5-6, 2008