Úžas
Foto: Pixabay
Jsme ohromeni náhlými velkými přírodními katastrofami, povodněmi, květnovými mrazy a kroupami – o kterých se dozvídáme, nebo je sami jako aktéři prožíváme.
Ptáme se, kde je to Boží království… Emoce doprovází každý náš duševní pochod. Prožíváme radost, smutek, žal, lítost, obavy.
Po několika mrazivých dnech, kdy pro mnohé byla zničena celá úroda – náhle, jakoby z ničeho nic – ze šedivých a seschlých větví ořešáku vykoukly záložní pupeny a po jarním dešti se větve majestátního stromu opět zazelenaly. Kvetoucí kytička si našla cestu mezi puklými deskami betonového chodníku. Ty nový krásný světe! Úžas naplňuje naši mysl novým okamžikem štěstí. Považujeme jej za oslavu posvátnosti života, který jsme nestvořili.
Ležíme na provoněné letní louce a pozorujeme noční hvězdnou oblohu a cítíme se bezmocní ve snaze uchopit a porozumět vesmíru, který nás přesahuje, je tak ohromný! Jak jsme malí, tak se vymyká našemu lidskému chápání! Pociťujeme zbožný údiv před harmonií vesmírných zákonů.
S úžasem pozorujeme každý rodící se život nemluvněte, právě tak jako jeho vyhasínání. Překvapí nás pozitivně bratrská pomoc bližnímu na křižovatce či v tramvaji. Objevujeme s údivem i nové obzory svého lidství, když hledáme, jak si vzájemně pomáhat.
Tak jako s našimi zážitky přichází nekontrolovaně úžas, ať nás to vede k vnímání Boží přítomnosti za událostmi a věcmi. Nežijme v závislosti na problémech, ale v důvěře v Boha. Zůstáváme zranitelní a křehcí, ale můžeme tak dát vyrůst krásám a harmonii kolem nás…
Petr Ettler