Týden pod šikmou věží
Dlouho jsme nebyli s manželkou na dovolené. Máme totiž o podobě tohoto času odlišné představy. Ponechávali jsme si svobodu. Ona odjížděla k moři s někým z rodiny, či s přítelkyní, pro mě byl tím ideálním místem náš ztichlý, opuštěný dům. Letos jsme se rozhodli jet spolu. Volba padla na Pisu. Starobylé toskánské město blízko moře splňovalo naše kritéria. Představoval jsem si, jak ráno doprovodím svoji drahou na pláž, pak se budu věnovat průzkumu města a večer se sejdeme na večeři u dobrého vína. Jak to však bývá, realita byla jiná. Moře nebylo zase tak blízko, jak se to jevilo na mapě, a tak jsme zůstali spolu. Bylo to nakonec dobře. Už doma jsme si předsevzali, že nejedeme v první řadě za mořem ani za památkami, ale jeden vstříc druhému. Snad by se to dalo nazvat poutí za Ježíšem, který je od počátku našeho manželství jeho středem a smyslem. V poslední době se nám tento svorník a uzlový bod poněkud zastřel. Nedostávalo se nám tolik potřebné jiskry a fantazie. Do očí nám padl prach, řečeno s Jiřím Suchým. Prach únavy, lživé všednosti a bylo ho třeba odstranit. Pisa se nám ukázala jako vhodné místo k takové očistě.
Bloudili jsme křivolakými uličkami a postupně se začínali orientovat. Našli jsme lidovou jídelnu v centru, kam jsme spolu s dělníky a studenty chodili na skvělé špagety „karbonára“. Město ještě nebylo přeplněno turisty, což ovšem neplatilo o prostranství kolem šikmé věže. Tam to vřelo a pulzovalo, hotové pozdvižení. Focení, strnulá gesta, fascinace. Tato nakloněná stavba je opravdu čímsi zneklidňující a přitažlivá. Vymyká se řádu okolních budov střídajících pravoúhlé linie s obloukem. Diagonála narušuje osvědčenou estetiku a přináší nečekaný pohyb. A to vše kvůli chybě, nepevnému podloží, špatnému výpočtu… Nedostatek, který se stal výhrou a město proslavil. Nabízelo se srovnání s našimi nedostatky a průšvihy, které nám nakonec, tak jako Pisanům, přinesly zisk.
Dvakrát jsme také zajeli k moři. Nejdříve na oblázkové a kamenité pobřeží u ústí řeky Arno. Podruhé jsme popojeli dále, do míst, kde jsou pláže upravené, provozované velkými hotely. Pro Evu být u moře, jak jsem pochopil, znamenalo mít slunečník a lehátko. Nečekanou částku, kterou na mě, za tento chatrný mobiliář, žádala paní u okénka, jsem se marně snažil usmlouvat. Svojí výší se podobala vstupnému do významných muzeí. To mně pomohlo. Toto je přece Evin Louvre nebo Ufizzi. Nakonec mě moře nadchlo. Bylo zvlněné, dul docela silný vítr, písčitý břeh s řadami slunečníků a lehátek byl téměř liduprázdný. Hoteloví hosté plnili přilehlou restauraci. My jsme si dali jen něco pečiva přineseného z blízké pekárny. Zakoupené místo bylo třeba maximálně využít. Večer na pokoji jsme zjistili, že jsme spálení.
My s manželkou nejsme moc vybaveni pro zahraniční turistiku. Postrádáme dost důležitý předpoklad, touhu po dobrodružství. Též nevynikáme orientačním smyslem ani jazykovými znalostmi. Já jsem sice schopen přelouskat meditaci Chiary Lubichové v italštině, když na mě ale spustí prodavač v obchodě, nerozumím ničemu. Na druhou stranu, díky těmto našim limitům, jsme mohli poznávat italskou přívětivost. Vždy, když jsme byli v úzkých, když jsme zabloudili, něco popletli či porušili, se nás někdo ujal a pomohl.
Poslední den jsme se rozhodli udělat okružní cestu po kostelech – v každém jeden desátek růžence. Napadlo nás to současně, což se nám někdy stává. Bylo to loučení. Odpoledne začalo pršet, přidala se bouřka provázená lijákem. Uchýlili jsme se do baru a dali si poslední „kafe lungo“ za jedno euro. Potom, už v mírném dešti, do našeho přechodného domova pro kufry. Klíč byl na smluveném místě. Pak autobusem na letiště. Nebyli jsme si jistí, kde vystoupit, čehož si všiml postarší pán. S přátelským úsměvem nás doprovodil a ukázal cestu. Opouštěli jsme vlídnou italskou zemi. Zemi, do které jsme si mnoho let, i když na jiná místa, jezdili pro duchovní posilu. Té se nám dostalo i tentokrát.
Napsal a kresbou doprovodil Petr Štěpán
Nové město 7/2022