Pokračování z minulého čísla

V Trentinu má fašismus své exponenty, jako v celé Itálii, ale zároveň se setkává se silným odporem, motivovaným hluboce zakořeněnou vírou velké většiny obyvatel. Citelné represe zde začaly rokem 1926, a jak bývá u totalitních režimů zvykem, zaměřily se především na katolicky orientované síly ve společnosti. Byla zlikvidována tiskárna deníku lidové strany Il Nuovo Trentino, vedená De Gasperim, který byl o rok později uvězněn. Bylo napadeno a vykradeno diecézní sídlo Katolické akce, střediska skautů a oratoře, byla okupována sídla odborů, družstevní konsorcium a paralyzovány jiné režimu potenciálně nebezpečné organizace. Aktivním katolíkům bylo bráněno v politické a sociální angažovanosti. Tedy vše, co dobře známe i z naší nedávné historie.

Jedinou neotřesitelnou autoritou zůstává biskup Endrici. V situaci, kdy fašistická ideologie za sebou nechává „spálenou zemi“ na politickém poli, mu jde alespoň o maximální zachování křesťanských hodnot při výchově mládeže. Zasazuje se o reorganizaci Katolické akce s novým vedením a zřizuje týdeník Vita Trentina jako tiskový orgán diecéze. Není divu, že prefekt tridentského regionu zasílá Mussolinimu stížnost na diecézní kněze a na biskupa, označovaného za „osobu pochybného politického přesvědčení“, a vyzývá ho, aby u Svatého stolce vymohl biskupovo odstranění z úřadu. K tomu však naštěstí nedošlo a Endrici zůstává v čele diecéze až do své smrti v roce 1940.

V roce 1929 dochází k podpisu konkordátu mezi církví a italským státem, který je sice v Trentinu přijímán s větší zdrženlivostí než ve zbytku země, ale přesto vytváří určitou základnu pro normalizaci poměrů a zaručuje církvi jakousi svobodu. Příkladem může být postupný růst Katolické akce, která i přes různé ústrky a úsměšky ze strany oficiálního tisku dosáhla v roce 1939 počtu 50 000 členů, což představuje za deset let více než stoprocentní nárůst. Jednou z jejích aktivistek tehdy byla i devatenáctiletá Silvia Lubichová.

Arcibiskup Endrici (Trident se v roce 1929 stal arcidiecézí) mezitím pokračuje ve své tvrdé konfrontaci s fašistickým režimem, vyostřené zvláště po přijetí diskriminačních rasových zákonů v roce 1938. Ve svém pastýřském listě Sulla fede odhaluje záludnost ideologie, která se ve svých výrazech tváří jako křesťanská, ale ve skutečnosti křesťanství popírá a vede k novému pohanství.

Mezitím se však opět schyluje k válce. Již těžce nemocný arcibiskup k opětovné nevoli vládních fašistických orgánů nechává ve všech kostelích předčítat protiválečné poselství Papeže Pia XII. z 24. srpna 1939 „Nic se neztratí mírem, válkou se ztratí vše“. Ale i tentokrát zůstává papež nevyslyšen.

Vstup Itálie do války v červnu 1940 přináší vlivem státní propagandy určité pochopení obyvatelstva pro takový krok. Ani nový tridentský arcibiskup Carlo de Ferrari, jmenovaný v roce 1941, není na rozdíl od svého předchůdce vnímán jako výslovný odpůrce režimu. Avšak odpor proti válce postupem času stále narůstá a na katolické straně se jeho mluvčím stává především diecézní týdeník Vita Trentina.

Když po vylodění spojenců na Sicílii v červenci 1943 je Mussolini sesazen z pozice hlavy státu a uvězněn, zdá se, že nastává rozhodující obrat. V Trentinu je tato zpráva přijata s úlevou a nadějí. To však vede ke zklamání, neboť spojenectví s Německem pokračuje i pod novým státním vedením a válka zasahuje Trident stále bolestněji; 2. září 1943 dochází k prvnímu velkému bombardování s více než dvěma sty obětí. Trident se stává spolu s Bolzanem pro obě válčící strany strategickým místem kvůli kontrole přístupu k Brennerskému průsmyku. Brzy nato je sice vyhlášeno příměří, ale město je obsazeno Němci a italští vojáci, kteří se postavili na odpor, jsou zatýkáni a deportováni do koncentračních táborů. Ti, kteří unikli, se stahují do hor, kde začíná partyzánské hnutí odporu, jehož se zúčastňuje i Chiařin starší bratr Gino.

Místní fašisté se po osvobození Benita Mussoliniho a jeho opětovném nástupu k moci ještě na čas vzpamatovávají a Hitler má dokonce plán anektovat Trentino k Říši jako součást komisařství Alpenvorland s příslibem autonomie. Tento krok vzbuzuje u části obyvatel naději na skončení válečných hrůz, ale brzy se ukáže jako další falešná iluze. Mezitím pokračují partyzánské boje. Někteří odhalení partyzáni, mnozí z nich komunisté, jsou odsouzeni k trestu smrti. Mezi zajatými je i Gino Lubich, který dostává „pouze“ šestiletý trest vězení.

Mír ještě nenastal a ze stovek pokračujících spojeneckých náletů na město byl nejničivějším jeden osmnáctiminutový z 13. května 1944 odpoledne, protože zasáhl nejvíce obytných domů, včetně obydlí Lubichových. Zároveň se ale stal v Chiařině životě důležitým mezníkem, který bezprostředně vedl ke vzniku prvního fokoláre na Piazza Cappucini.

Válka doopravdy skončila až o rok později, 4. května 1945, kdy vstoupila do města spojenecká vojska. Tehdy skupina děvčat kolem Chiary již měla za sebou několik měsíců společného života, natolik prozářeného světlem evangelia, že si této události, jak říká Chiara, „téměř ani nevšimly“. Dar míru jim pak přinesl možnost rozšířit zkušenost tohoto života za hranice jejich města a jejich země, až „do všech končin země“, jak o tom snily při jedné společné modlitbě kolem oltáře.

Město Trident však navždy zůstane místem zrodu této zkušenosti: město na hranici dvou kultur, prožívající napětí mezi nimi i obohacované každou z nich; město silného sociálního cítění, neoplývající přílišným bohatstvím, ale bojující proti zničující chudobě; město hluboce katolické, kde autorita církve a biskupa nebyla nikdy zpochybňována, protože kněží byli vždy blízko lidu; město prožívající v nejvyšší míře utrpení obou světových válek; město aktivních katolických laiků. To všechno se různým způsobem promítalo do charakteru hnutí založeného Tridenťankou, kterou Chiara po celý život zůstala.

Během svého života se do svého rodiště ráda vracela. Při jedné návštěvě vzpomíná: „Nacházela jsem se nahoře nad městem a kontemplovala jeho panoráma. Pocítila jsem v srdci touhu vidět Trident zapálený láskou, skutečnou láskou, takovou, která poutá bratry k sobě navzájem, takovou, jakou si přeje uskutečňovat charisma jednoty. Vzpomínám si, že tato myšlenka naplnila mé srdce.“

V roce 2001 zde zakládá iniciativu nové evangelizace Trento ardente (Planoucí Trident). Vedla ji k tomu touha „nabídnout svým spoluobčanům (…) něco, co učiní město ještě krásnějším, ještě živějším, ještě více pohostinným, více sjednoceným, ještě větším modelem soužití i pro ty, kteří ho navštěvují kvůli Hnutí, jež zde vzniklo…“.

Ani Trident na svou rodačku nezapomíná; v roce stého výročí jejího narození uspořádalo Historické muzeum Trentina velkolepou výstavu Chiara Lubich città mondo, kterou lze shlédnout virtuálně na adrese www.museostorico.it/index.php/Mostre/Chiara-Lubich-citta-mondo.

Jiří Kratochvíl

Použitá literatura:

• Maurizio Gentilini, Chiara Lubich. La vita dell’unità tra storia e profezia, Città Nuova, Roma 2019.
• Lucia Abignente, „Qui c’è il dito di Dio“. Carlo de Ferrari e Chiara Lubich: il discernimento di un carisma, Città Nuova, Roma 2017.