Foto: Wikimedia Commons, budapestcity.org

Na počátku 50. let bylo dokončeno rozdělení světa železnou oponou, kdy východní blok je ve znamení etablování totalitních režimů, které svírají své občany strachem z represí, pokud by se nechtěli nové moci podrobit. Zatýkání a útoky směřovaly ve velké míře také na církev. Skutečná i jen domnělá opozice byla brutálně potlačena. Svět se tak krátce po skončené válce znovu nacházel ve fázi nejistoty a obav. Politika se odehrávala ve stínu možné jaderné války mezi supervelmocemi a skutečné války v Koreji. Stalinova smrt 5. března 1953 vzbudila naděje, že diktátorovi nástupci budou provádět méně agresivní kurs vůči Západu. Konec diktátora skutečně uvedl do pohybu procesy, kterým se začalo přezdívat „tání“. Inscenované monstrprocesy nebyly již považovány za vhodný způsob naplnění takzvané „socialistické zákonnosti“.

Nejsme vaši soudruzi

Odpor proti stalinistickému režimu se projevil i občanskými revoltami, které byly často velmi brutálně potlačeny policií a armádou. První z nich proběhla 17. června 1953 ve východním Berlíně. Stávka berlínských stavebních dělníků se rychle stala všeobecnou dělnickou stávkou a sociální protest se změnil v politické hnutí požadující svobodné volby a jednotu Německa. Bylo to první masové povstání proti komunistickému režimu od roku 1945. O tři roky později odhalil Chruščov na tajném jednání XX. sjezdu sovětských komunistů první informace o zločinech za Stalinovy vlády. Klíčová strategie sovětského vůdce Chruščova však především spočívala v tom, aby se symbolicky odloučil Leninův odkaz od Stalinova zneužívání moci. Jinými slovy, tyran byl odsouzen, vše zlé bude zapomenuto a zřízení, jemuž byla dodána nová síla, bude trvat dále. Navzdory tomu probudila Chruščovova řeč další vzpoury. Proti špatným životním podmínkám protestovali polští dělníci v Poznani. Největším protestem se stalo povstání v Maďarsku, které začalo 23. října 1956 a rozrostlo se do největšího ozbrojeného střetnutí mezi odpůrci komunistické moci a jejími obhájci. Naděje na opuštění autoritativního systému žila jen několik dní. Večer 1. listopadu 1956 odvezlo jedno sovětské letadlo komunistického politika Kádára do Moskvy a brzy nato se vrátil do Budapešti jako hlava nové „prozatímní dělnicko-rolnické vlády“, kterou Sověti dosadili, aby rozdrtila „fašistickou reakci“ a uhájila socialismus. Sovětští vojáci pod vedením maršála Koněva pak maďarskou revoluci utopili v krvi.

V Itálii došlo ve volbách 7. června 1953 k prudkému poklesu podpory křesťanských demokratů, kteří oproti volbám před pěti lety ztratili asi dva miliony hlasů. Z jejich ztráty profitovaly zejména pravicové strany, překvapivý byl úspěch neofašistického hnutí. V Itálii se však udržela vzpomínka na fašismus a na válku zejména v tom, že Itálie byla obětí agresivní politiky Německa a vzpomínalo se tak zvláště na dobu ohraničenou lety 1943 až 1945. Vlastní podíl na italské agresi byl odsunut do pozadí. Neproběhlo zde něco jako Norimberský proces, který by nastavil právní povědomí o skončené válce.

Konec koloniálních říší

Z globálního hlediska se v poválečné éře začala ozývat hnutí za nezávislost v Asii a Africe, která se stavěla proti kolonizační správě. Tyto tendence byly povzbuzeny idejemi univerzálních lidských práv zakotvených v Chartě Spojených národů. Jako první zanikla holandská koloniální říše. V 50. letech vypukla krvavá válka za dekolonizaci Alžíru, která vedla ve svých důsledcích i ke změně francouzského politického systému uskutečněného pod vedením generála De Gaulla. Násilí provázelo i konec belgické koloniální vlády v Africe. Po ztrátě Indie a Palestiny se dále hroutily hráze britského impéria.

Katolická aktivizace

Na přelomu 40. a 50. let nastala v západní Evropě renesance katolické činnosti, prosazovaly se nejrůznější spolky usilující o prohloubení křesťanského života, což byl jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s frustrujícími zážitky druhé světové války. Poválečná obnova tak byla vnímána jako velká příležitost k obnově duchovní. Významným cílem byla osvětová a výchovná práce. Současně se prosazovala snaha, aby se více aktivizovaly okruhy laiků. Mnozí katolíci se tak zapojili i do politického života. Z církevního hlediska byl velmi důležitý Svatý rok 1950, kdy zavítalo do Říma mnoho milionů poutníků, což bylo i dílem velké mobilizace nejrůznějších katolických spolků a organizací. Ve stejném roce bylo vyhlášeno papežem Piem XII. dogma o Nanebevzetí Panny Marie, což bylo zatím jediné uplatnění papežské neomylnosti v praxi.

Aktivita laiků, která dosahovala velkého rozměru právě po válce, se však současně v 50. letech dostává někdy do konfliktů s představami církevní hierarchie, jež chtěla větší míru kontroly a disciplinace nad všemi podobnými činnostmi. Strach z šíření komunismu zároveň vedl k tomu, že se katolická církev stala jedním z velkých podporovatelů evropské integrace. Současně se však soustředila také na hledání možných příznivců levicových myšlenek ve vlastních řadách. V této době tak dochází například k zákazu hnutí dělnických kněží a omezení činnosti progresivních teologů. Do této vlny spadá také přezkoumávání činnosti Hnutí fokoláre ze strany církevních oficiálních struktur.

Velmi silnou pohnutkou pak byly pro papeže již zmíněné maďarské události, na jejichž základě proslovil 10. listopadu rozhlasový projev, v němž vyzývá k větší aktivitě katolíků na různých místech. Za dva roky Pius XII. umírá. Vzhledem k jeho výraznému pontifikátu se samozřejmě během volby hledala vhodná osobnost jen obtížně. Konzervativní proud preferoval relativně mladého kardinála Giuseppe Siriho (1906 až 1989), arcibiskupa v Janově, kterého údajně jako svého nástupce doporučoval i Pius XII. V 11. volebním kole 28. října 1958 však vzešel jako nečekaný vítěz sedmasedmdesátiletý benátský patriarcha Angello Roncalli – Jan XXIII. Volitelé ho většinou považovali za přechodného kandidáta na dobu, dokud se nepřeskupí vlivy ve volitelském kolegiu a bude možné najít osobu s výhledem na delší pontifikát. Podle mnohých však právě tento papež přispěl zásadně k obnově církve, protože zahájil proces, v němž se církev snažila zbavit nepodstatných nánosů, jež se týkaly formálních způsobů prožívání víry a jejího zvěstování. Současně se snažil otevřít nové cesty k dialogu mezi Západem a Východem.

Velmi důležitým hráčem ve vatikánských institucích se stává Giovanni Battista Montini, pozdější papež Pavel VI. Intenzivně se věnuje zvláště papežské zahraniční politice. V jednom ze svých článků z počátku 50. let například oceňuje tehdejší roli OSN jako instituce, která se snaží uplatňovat mechanismy přispívající k zachování míru ve světě. Na počátku 50. let se stává součástí Hnutí fokoláre také Giulia Folonari (1926-2018), které dává Chiara nové jméno „Eli“, a která se pak stává jednou z jejích dlouholetých nejbližších spolupracovnic. Ta udržuje přátelské vztahy s rodinou Montini a v roce 1953 se s pozdějším papežem setkala také Chiara Lubichová. Ten se ještě jako milánský arcibiskup stává jedním z důležitých obránců činnosti Hnutí. Na základě zážitků letních mariapolí během 50. let se pak tato setkání vyvinula směrem k dalším formám sdružování trvalého charakteru a dílům, která se rozšířila po celém světě. Na základě papežova apelu po maďarském povstání iniciuje Chiara vznik větve „Božích dobrovolníků“ – volontárů.

Jaroslav Šebek, historik

Nové město 5/2022