Často jsem pozoroval staré lidi, ale netušil, jaké drama mohou prožívat. Dnes už to vím. Říká se tomu eufemisticky „podzim života“ a míní se odpočinek, procházky, posedávání s kamarády na lavičce, šlofík po obědě, důchod… Jaká je však realita člověka, který má život víceméně za sebou a vyhlíží jeho konec?

Sedmdesátka pro mě byla předělem, změnila perspektivu. Doposud jsem promítal vše důležité do budoucnosti, v níž se naplní má očekávání. Namaluji konečně důležité obrazy, dočkám se uznání, pokročím i v duchovním životě, zbavím se svých zlozvyků a připoutaností… Tato budoucnost však náhle přestala existovat. Překvapilo mě, jak jsem s ní byl svázán. Zůstala mi holá přítomnost bez příkras. Obyčejná, prostá chvíle, které se tak trochu bojím a proto z ní unikám do minula i budoucna. Ono „teď“, které může být krásné i těžké. Zcela patří nejmenším dětem, ale též umírajícím, jak si představuji. Jsou v něm zabydlena zvířata. Se ženou je pozorujeme z balkonu našeho nového bytu, který je v domě obklopeném velikou zahradou. Kačeny čvachtající se v bazénku, načepýřená kvočna s kuřátky držícími se v její těsné blízkosti, dva sebevědomí, vypasení kocouři, kudrnatý psík dožadující se podrbání… Harmonie, malý ráj na zemi. Asi i my směřujeme k takové rovnováze, smíření se svými danostmi a určením, pro které jsme se narodili. Kým a čím jsem? Kým a čím bych měl být? Otázka stále živá a stále palčivější.

Mezník, zlom, kterým pro mě byla sedmdesátka, se netýká jenom jiného prožívání času. Má dopad i na postoj k práci, různým aktivitám, k věcem… Dříve vše směřovalo k rozvoji, naplňování představ, budování… Dnes je to opačný směr. Důležité je spíše odevzdávat, opouštět, zjednodušovat. Naše přestěhování z domu do malého bytu nám k tomu dalo nejednu příležitost. Nechci si ale stěžovat a vzdychat za ztraceným mládím, právě naopak. Jsem rád starý, cítím se v tom dobře, má to hodně výhod. Mnohé povinnosti jsou přesunuty na jiná, mladší bedra, mám víc času, též se ode mě moc neočekává, což je příjemné, člověk může jen překvapit. Mění se i můj postoj k umělecké tvorbě. Cením si toho, co jsem mohl udělat, ale nepřeceňuji. Touha po dokonalosti, která mě provázela, zůstala nenaplněna. I za to jsem vděčný, za slepé uličky a těžkosti. Vždy měly význam.

Téma stáří je spojeno s domovy seniorů. S manželkou do jednoho takového docházíme, abychom pomohli při mši nebo bohoslužbě slova. Občas mám možnost přinášet několika věřícím ženám svaté přijímání. Jsou to jedinečné chvíle. Zvláště u lůžka těch, které už nemohou vstát a život uzavírají. Situace největší chudoby a odevzdanosti. Nemají už nic. Ale zůstává světlo a, překvapivě, radost v očích. V dětských očích nepoznamenaných věkem. Tuto radost si vždy odnáším.

Když jsme se stěhovali, bylo třeba zbavit se mnoha věcí. Něco ještě našlo své uplatnění, mnohé jsme museli vyhodit, což jsem nesl těžce a stále s tím bojuji.  Ale je tu ještě něco důležitějšího. Na vyhození stále čeká líbivý, poněkud kýčovitý autoportrét zavěšený před mýma očima a před mou myslí. Nepřestává mě udivovat, jak vše, i chvályhodné a ušlechtilé postoje a činy, slouží k jeho vylepšování. Je čas uklidit, zamést, vyčistit všechny kouty. Znovu objevit některé poklady a osvědčené duchovní cesty. Znovu, pokolikáté už, se po nich vydat. Tak jako kdysi v čase mladosti. Tentokrát však s novým poznáním, bez toho zaměření k osobnímu prospěchu a zdokonalení. Jen kvůli Někomu, kdo chce vstoupit a zabydlet prostor, který se pomalu a někdy neochotně uvolňuje.

Napsal a kresbou doprovodil Petr Štěpán