Najít čas na rozhovor s Mgr. Bohuslavou Horskou není jednoduché. Je totiž krizovou interventkou linky důvěry Modrá linka, lektorkou vzdělávacích a výcvikových programů pro laickou i odbornou veřejnost, supervizorkou, externí pedagožkou katedry sociální pedagogiky na Pedagogické fakultě MU, poradkyní pro pozůstalé a pastorační poradkyní. Je aktivní ve sboru Církve bratrské „Betanie“. Když její manžel Josef, kazatel ve sboru „Na Cestě“, odjel o víkendu na setkání přátel motorkářů, setkali jsme se ke společnému rozhovoru při nedělním obědě.

Narodila ses do věřící rodiny. Jak jsi v dětství prožívala svoji víru?

Poznávala jsem ji odjakživa. Rodiče a prarodiče byli věřící. Doma se vírou žilo, ale až tak moc jsme to nerozebírali, víru jsem vnímala nejvíce prostřednictvím postojů a hodnot. Také mne velmi ovlivnila babička Liduška z Prahy, kde jsem se narodila. Byla jsem její první vnouče, její „jediná nejdražší“ a to mi dávala celý život najevo. Byla přirozeně misijně a evangelizačně zaměřená a současně veliká modlitebnice. O víře mluvila prostě a velice krásně. Poslední dopis, který jsem od ní dostala asi měsíc před tím, než umřela, končí slovy: „…a já se těším Domů.“ Další vliv mělo společenství Církve bratrské, ve kterém jsem žila. Jako dítě jsem chodila do nedělní školy, pak do dorostu, do mládeže, zpěvu… Zde měly vliv především osobnosti, které mne formovaly.

Jak jste se poznali s manželem?

Tatínek založil oddíl křesťanského skautu, který pořádal letní „ilegální“ tábory pro děti. Když mi bylo šestnáct let, byla jsem podle skautského vzoru rádkyní družiny. V celotáborové hře naše skupinka nevyhrála, byla velmi těsně druhá. Tatínek však očekával, že jeho dcera ponese „planoucí pochodeň“ a svou družinu povede k vítězství. Byla jsem z toho smutná. Náhodně přijel na návštěvu tábora Pepa, o deset let starší muž. Když viděl, co se děje, začal mne moc pěkně utěšovat. Byl velmi empatický, a já byla úplně okouzlená. Taky krásně hrál na kytaru a zpíval. Tak pomalu začínal náš vztah.

Po maturitě jsi nemohla dále studovat?

Chtěla jsem jít na medicínu, která mne velice lákala. Stala jsem se dobrovolnou sestrou Červeného kříže, chodila na přípravné kurzy na lékařskou fakultu. S Pepou jsme se však chtěli co nejdříve vzít. Opustila jsem myšlenku vysoké školy a hledala nástavbu zdravotnického charakteru, nejlépe obor porodní asistentka. Tam mne nemohli vzít – měla jsem o čtvrt dioptrie víc, než bylo možné. Obrečela jsem to. Hledala jsem blízký obor, a tím byla nástavba sociálně právní.

Našla sis pak k sociální oblasti vztah?

Docela brzy se mi to zalíbilo. Svou profesi jsem začala mít opravdu ráda, když jsem pracovala v krizových službách.

Kde jsi po škole začala pracovat?

Na sociálním odboru Národního výboru města Brna. To byla velká škola života. Lidé na úřadě vnímali sociální práci úplně jinak než já. Věta „lezou ti tam nějaký lidi“ byla tehdy normální, etika práce byla velmi nízká. Pár osvícených kolegů, kteří na mne měli vliv, tam bylo, ale většina z nich byla takzvaně vyhořelá. Hlavně že disponovali nějakou mocí. „Já jsem úředník, kdo je víc?“

Pak jsi práci změnila. Jak k tomu došlo?

Když mi měla končit druhá mateřská dovolená, přišel za mnou psycholog Miloslav Kotek a ptal se mě, jestli nechci nastoupit na půl úvazku do manželské a předmanželské poradny. Nabídku jsem ráda přijala a začala objevovat nový smysl své práce. Pak mi byla nabídnuta práce v náhradní rodinné péči. Působila jsem v ní deset let.

Přes náhradní rodinnou péči jsi přišla ke krizovému poradenství?

Náhradní rodinná péče mě oslovila a myslela jsem si, že v ní budu napořád. Pak ale bylo naše pracoviště zrušeno. To však bylo vlastně požehnání – současně bylo totiž vytvořeno krizové centrum pro děti a mládež. Přišla jsem tam jako sociální pracovnice a měla daleko větší možnost věnovat se klientům. Pracovala jsem tam se skvělou kolegyní, římskokatolické víry, která mě pak přivedla na Modrou linku. O té jsem slyšela, trochu o práci v ní snila, ale říkala jsem si, že se tam nikdy nemohu dostat. A vida – udělala jsem si výcvik krizové intervence a začala tam pracovat. Po několika letech jsem se stala na dlouhou dobu její vedoucí.

A jaká byla další cesta pomoci lidem?

Jedna cesta byla odborná, profesní, druhá spočívala v pastorační péči. Snažila jsem se v této oblasti vzdělávat a získávat kompetenci pro duchovní péči. S manželem jsme dálkově studovali teologii.

Pastorační práci jste se věnovali společně s manželem?

Ano. V roce 1994 jsme poprvé jeli na takzvaná Manželská setkání. Potom jsme byli pozváni ke spolupráci s jejich organizací a pověřeni vedením jedné ze skupin. Od roku 1997 do roku 2011 jsme naši větev „manželáků“ měli na starost, nejprve v rámci YMCA „Setkání“, později jsme založili občanské sdružení GENEA, pod kterým jsme pořádali různé aktivity. Současně jsme se věnovali pastoraci, tak, jak nás lidé oslovovali.

Pomáháš druhým v těžkostech, ale sami jste prožili velkou bolest…

Dlouho jsem vnímala, že v každé krizi je možné najít ohrožení i příležitost. A tu je dobré hledat, i když ji člověk ne vždy najde. Ne že krize člověka smete a konec, tečka. Ověřit si to v praxi „až na dřeň“ jsem mohla až ve chvíli, kdy nám náhle při autohavárii zemřela Miriam, Mija, naše nejmladší dcera, ve věku dvaceti let. To má člověk pocit, že je konec, nějaká příležitost v této krizi nemůže být. Mně tehdy hodně pomohlo, když přítelkyně, katolička, které zemřel nejstarší syn rok před naší Mijou, nám napsala: „Milí Horští, nevěřte tomu, že čas všechno spraví, lidé vám to budou říkat. Čas nic nespraví, vždy zůstane díra, a i přes tu díru, právě prostřednictvím té díry, pro vás budou barvy barevnější, nebe modřejší, lidi zřetelnější a bližší.“ V tu chvíli jsem si říkala, že pro mne žádné slunce nesvítí, nebe je šedé, svět nemá barvy. A lidem závidím jejich krásné životy. Ale když jsem viděla tu přítelkyni, tak jsem k tomu byla vnímavější. Potom jsem si všímala, že nebe možná není modřejší, ale že víc prožívám to, že je modré. A víc si toho vážím, vážím si toho, co mám, tady a teď. A beru to jako dar.

Pomáhá ti víra?

Jednoznačně! Nevím, kde bych byla po smrti dítěte.

Máš hodně kontaktů s lidmi z jiných církví. Je ti blízký ekumenismus? Být „společně na cestě“, což je i smyslem synodálního procesu, který probíhá v katolické církvi…

„Společně na cestě“ jako metafora se mně moc líbí. Znamená to jít stále dopředu. Protože člověk nemůže zůstat stát. Pokud se nehýbe, je mrtvý, zvláště duchovně. Někdy jdeme oklikou, jako izraelský národ.

Ekumenou jsem žila od mala, tak jen pár střípků do mozaiky:

Babička Liduška vyrostla v římskokatolické církvi a hezky o katolících mluvila. Měla k nim velkou úctu, tu bychom vzájemně měli opravdu mít. Když jsem byla na gymplu, byla tam kamarádka, katolička, která mi dodnes mimochodem nosí Nové město. Chodila k nám do sboru do mládeže, kde prožila svoje duchovní probuzení. Já jsem s ní šla třeba na májovou, ona se mnou zase k nám do společenství. Dodnes jsme největší kamarádky, prožíváme víru společně.

Když jsme byli s Pepou na svatební cestě, dostali jsme se díky fungující ekumeně do kláštera v Oseku. Seděli jsme na zahradě s matkou představenou a měli jsme pěkný ekumenický rozhovor. V naší rodině žijeme ekumenou všichni.

Co se týká Manželských setkání, ta jsou ekumenická, neřeší se příslušnost k nějaké denominaci. To nám vždy dělalo velkou radost.

Máš nějaký vzkaz čtenářům Nového města?

Vážit si toho, co máme, a být vděčni za život, který žijeme – i když není vždy podle našich šablon a představ. Žít ho ve víře, lásce a naději, přičemž jedno podmiňuje druhé. Babička říkala: „Děti, važte si života.“

Bohunko, díky za krásné povídání!

Marie a Zdeněk Víchovi

Nové město 2/2022