Sešli jsme se k rozhovoru s Tomášem Hoffmannem, knězem, který pochází z Letohradu. Již patnáct let žije na Vesmíru, v Centru života mládeže uprostřed Orlických hor. S Tomášem se známe dlouhá léta, v dětství jsem k němu vzhlížel jako ke svému vzoru, staral se o nás jako spirituál Biskupského gymnázia v Hradci Králové a je mým biřmovacím kmotrem. Tento rozhovor byl pro mě vzácnou chvílí a níže jsou střípky z pěti hodin, které jsme spolu do noci jednu adventní neděli prohovořili.

Jaké bylo tvé dětství?

Dostal jsem dar krásné rodiny a milujících rodičů. Rodičů, kteří se měli rádi a projevovali si to, kteří nás milovali, ale současně nám uměli říct ne a jednoznačně vyjádřit, že nějaké jednání se jim nelíbí. Také dokázali jasně říct, že je dobře jít do kostela. Zároveň nám od malička ukazovali, že křesťanství není prioritně to, že jdu v neděli do kostela.

Jaká byla tvá cesta ke kněžství?

Jako mladý kluk jsem měl touhu žít v manželství, ale v upřímném hledání jsem zjistil, že mě Pán Bůh volá jinam a to k zasvěcenému životu. Ale ještě než mi to došlo, šel jsem na vysokou školu, kde začal můj život ve společenství mladých, mezi gen (mladými z Hnutí fokoláre – pozn. red.), a po dvou letech jsem jasně cítil, že „stavárna“ není má cesta. Po rozhovoru s jedním knězem, který mne velmi dobře znal, jsem se rozhodl jít na vojnu. Potřeboval jsem získat čas.

A tam se to stalo – před Vánocemi 1986 ve dvaceti a půl letech. Byl jsem v prostředí, které bylo vulgární a drtivá většina vojáků nevěděla, proč žije. Různí kluci si tam hojili svoje ego. V tu dobu mi vyvstal ten předcházející život ve společenství gen a to, že chci žít přítomnost. Že nechci tu vojnu přežít, ale prožít. Kluci gen mi přepisovali Slovo života a nějaké myšlenky a já jsem se je snažil aplikovat na vojně. Zjišťoval jsem, že je to skvělé. Neříkal jsem, že jsem věřící, ale když se někdo zeptal, přiznal jsem to. A postupně ve mně narůstala radost, že mám pro co žít. V kontrastu s tím jsem vnímal ubohost života člověka, který žije jen pro to, aby se jednou za čtrnáct dní opil na vycházce. V tu chvíli mně začalo úplně jasně blikat, že chci dělat něco pro lidi, kteří nemají pro co žít, abych jim mohl ukázat, že život je krásný. A přišla touha po zasvěceném životě a kněžství.

Tomáši, v té době náhle zemřel tvůj tatínek. Jak jsi to nesl?

Byla to strašně silná zkušenost. Po dvou letech na vojně jsem jel na Vánoce domů. Při přestupu v Ústí nad Orlicí, jsem zašel do kostela. A pan kostelník se ptá, jestli jedu na pohřeb a já: na jaký? On sprásknul ruce a říká: „Tatínek ti včera umřel.“ To bylo, jako když bodne… A já uvnitř říkám: „Tati, tak ty jsi teďka už tady se mnou. Jsi mi blíž, než když jsem byl v kasárnách.“ I když tento náhlý odchod taťky byla bolest, nezapochyboval jsem, že tatínek „je“ a je mi blízko. Poprvé jsem se natvrdo dotknul toho, že když člověk vyrůstá v živé víře, žije s tím, že jsme tady, abychom se dožili věčnosti.

Po listopadu roku 1989 jsi prožil několik měsíců v mezinárodní citadele Hnutí fokoláre v Loppianu u Florencie. Jak na tu dobu vzpomínáš?

Kromě toho, že jsem v Loppianu více poznal spiritualitu jednoty, bylo pro mě největším darem, že se mi otevřelo srdce. Byli jsme „těmi z východní Evropy“, kteří prožívali těžké věci. Měli jsme ostatním co sdělit, ale současně jsem si uvědomil, že jsem do té doby vůbec nesledoval mezinárodní dění, a pochopil jsem, že je ve světě stále mnoho jiných bolestí. Druhá věc byla, že jsem zjistil, že v různých kulturách lidé dělají věci různě. V dílně jsem pracoval s Brazilcem a Švýcarem a každý pracoval úplně jiným stylem. A v mých očích to brácha z Brazílie flákal. Když jsem s ním potom více mluvil, pochopil jsem, že to neflákal, jen je jinak a jinde vychovaný a má jiné zvyklosti. Na tomto jednoduchém zážitku jsem si uvědomil, že je potřeba nemít předsudek, že když někdo dělá věc jinak, není to divné, je to jiné… a je to DAR! Různost je neskutečně krásné bohatství a hnací motor, pokud chceme v té různosti budovat jednotu.

Pět let jsi sloužil jako duchovní v armádě a zúčastnil ses například dvou misí v Iráku. Jakou lekci ti to dalo do života?

Do služby v armádě jsem byl dvakrát zván tehdejším hlavním kaplanem a kamarádem Tomášem Holubem. Nicméně až na potřetí, když mne o to požádal pan biskup Dominik, jsem pochopil, že ano. V Iráku jsem byl dvakrát. Obě mise jsem vnímal jako službu lidem a národu v pototalitní zemi, kde byl svržen diktát Saddáma Hussaina. Každá mise byla v jiné situaci i na jiném místě. Polní nemocnice a pak jednotka vojenské policie. Ale co bylo stejné? Byla to humanitární pomoc a … vždy hrozilo nebezpečí. Pro mne to byla výzva se za ty věci – situace a především lidi modlit, … a někdy i jasně říct: „Veliteli, já se opravdu za tu věc modlím.“ Pamatuji se, jak jednou odpověděl velmi jednoduše a jasně: „Ty vole, kaplane, to doufám.“

Jinak to, že často slyšíš střelbu a víš, že tě třeba padající kulka může trefit, … a je-li to do hlavy, tak je jasné, že stojíš před Pánem Ježíšem bez upozornění…, to je zajímavý stav. Ze začátku ve mně všechno křičelo: „Tome, co tady děláš? Jsi kněz, tak proč jsi ve válce?“ Ale…  poměrně jednoduchým připomenutím toho, že chci žít ne svůj vlastní nápad, ale své povolání, mi bylo jasné, že tam mám být. Říkal jsem: „Pane pomoz mi žít tak, abych se nemusel stydět, když bych najednou stál před tebou.“ A toto byla velmi cenná zkušenost. Proto také o misích v Iráku rád říkám, že to byla nejsilnější duchovní cvičení, která jsem prožil.

A po Iráku přišel Vesmír, kde jsi už patnáct let…

To teprve začala „vojna“. I na Vesmír jsem doufal, že nepůjdu. Viděl jsem „do kuchyně“, hovořil jsem s týmáky i otcem Pavlem, který tam působil, a tak jsem věděl, že to není lehké. Ale jsem rád, že tu jsem, i když vím, že je na čase střídat. Pořád mě ta práce baví, protože obsahuje to, co bych každému knězi přál – vlastně synodální cestu, naprosto konkrétně žitou. Je to cesta, kde jdeme spolu. Kde farář není velitel a všichni poslouchají. Není tím, kdo utváří program, ale je součástí týmu, ve kterém je ještě jeho spolubratr a mladí laici, kteří se střídají. To obnáší obrovskou pestrost. Cílem této „vesmírné komunity“ je žít společenství, kde by byl Ježíš mezi námi a pokud možno se dotýkal lidí, kteří sem přijíždějí. Buď na předem připravený víkend či jen tak s partou lidí nebo přijede školní třída, ve které devadesát procent děcek neví o Pánu Bohu nic. Chceme jim vytvořit prostředí, kde jim nebudeme kázat o Pánu Bohu, ale kde je budeme mít, troufám si říct, božsky rádi. A vidíme, že to funguje.

Působíš šťastně a spokojeně. Jak to děláš, že jsi šťastný a identifikovaný ve svobodném povolání?

Protože součástí mého kněžského života je společenství. To zažívám doma, na Vesmíru, a snažíme se o to právě i s kněžími, i když nežijeme v jednom domě. Už jenom to, že se pravidelně setkáváme, někdy si i něco uvaříme, strávíme společně dovolenou, jezdíme na kola, na lyže…  Zažíváme něco, co je vlastně obyčejný rodinný život. Je to rodina, ne ta biologická, ale duchovní, a bez ní se žít nedá. Samozřejmě nevím, co mě ještě čeká za zkoušku, ale to štěstí je opravdové. Vidím plody své služby (to je veliký dar a ne samozřejmost) a mám rodinu, nejsem sám.

Co bys řekl mladým, že je pro život opravdu podstatné?                                                   

Vnímejte všechno, co je kolem vás, jako určitý dar, který vám VŽDY může něco dobrého přinést. Jakmile budete o toto usilovat, budete v sobě pěstovat zdravou pokoru – ta vede k prostému štěstí a radosti.

Za rozhovor děkuje Jan Diblík

Nové město 1/2022