Prořezávej prozíravě
Dnes ráno jsem četl v Řeholi sv. Benedikta o vztahu představeného k bratřím, konkrétně o korigování chyb či neřestí. I staletími prověřenou řeholi je potřeba číst v kontextu celku a doby, ve které byla napsaná. A podobně jako u Písma, každá generace nahlíží nově to, co jí bylo tradicí předáno, aby se pokusila o kousek více nahlédnout do neproniknutelné moudrosti Boží.
Benediktova pasáž o korekci neduhů je přímočará. Zdůrazňuje, že milosrdenství opata má vždy vítězit nad přísností a v případě, že musí korigovat něčí chování, má se vyvarovat extrémů. V opačném případě riskuje, že při snaze odstranit rez může zničit samotnou nádobu či dolomit nalomenou třtinu. Vzápětí Benedikt dodává, že chybám se nemá dát volný průběh, opat má „prostříhávat s prozíravostí a láskou, tak jak to vidí jako nejlepší pro každého bratra osobně“.
Příměr prostříhávání či prořezávání mě zaujal. Tento týden prořezávám stromy v malém sadu. Není to složitá činnost, ale člověk musí vědět, co dělá, musí pro to získat cit. Potřebuje najít dobrého zahradníka, naslouchat a dívat se. Jinak riskuje, že příliš tvrdým přístupem stromy zničí, anebo naopak, přílišnou jemností a ostychem říznout nedovolí stromům ani ovoci vyrůst v plné kráse a šťavnatosti.
Přestože jsem sledoval svého dědečka a později jiné zahradníky a sám již pěknou řádku let stromy prořezávám, v každé nové sezóně strávím vždy hodinku oprášením teoretických znalostí, než vyrazím do sadu. A do toho čtu ono Benediktovo: „Láska a prozíravost ke každému ,na míruʻ“. Na to nemusíš být představený, to platí mezi bratry a sestrami nebo ve vztahu rodič-dítě či mezi (spolu)bratry zrovna tak. Když řežeš strom, nejdřív poodstoupíš, zkoukneš ho jako celek a uděláš si představu, co zhruba potřebuje. Byť je každý originál, většina z nich se v základních konturách podobá. Někdy však přijde výzva extrémní jinakosti. A tehdy musí nastoupit obezřetnost. Ve zmíněném sadu je jeden strom, který se vychyluje k severu, a to úplně, na jih bych větévku pohledal. Prořezával jsem tedy obezřetně, ale druhý den přišel David, šéf sadu, zkoukl moji práci znaleckým okem a u tohoto stromu zůstal stát. Pak prohlásil: „Měli bychom mu ještě ulehčit a podepřít kmen, co myslíš?“ Chvíli jsme nad ubohou jabloní dumali a pak jí výrazně odlehčili.
Hezky se to sešlo – prořezávání a Benediktovo poučení, jak korigovat neduhy bratří. Vždy mám rád, když se duchovní slovo trefí do konkrétní činnosti v daném dni či týdnu. A trefí se skoro vždycky, jen si všimnout. Víc než korekce neřestí mi šla hlavou ale jiná věc. Opat, šéf podniku, vrchní zahradník, předseda vlády či rodič, chtějí-li svoji roli zastávat dobře, potřebují poslouchat, potřebují nejen vidět, ale také slyšet. Nepředstírat, že naslouchají, ale skutečně naslouchat. Chiara Lubichová tomu říkala „naslouchat onomu hlasu“, hlasu Božímu, který je přislíben těm, kteří usilují o život v duchu evangelia. Začal nový rok a s ním nová předsevzetí. To své jsem si již vybral: „Naslouchej!“
Petr Diblík
Nové město 1/2023