V červnu se konalo 10. světové setkání rodin svolané papežem Františkem. Na setkání dorazily 2000 delegátů ze 170 zemí. Z České republiky se na tuto akci mohlo vypravit osm účastníků. Mezi nimi byli Jana a Ladislav Markovi z Borovan.

S jakými pocity jste odjížděli?

Láďa: Se smíšenými ₋ vyhovují mi totiž spíše komornější než velkoformátové akce. Měl jsem obavu, jestli tam budu něco platný. Ale když jsme se modlili, jestli máme jet, vnímal jsem, že Šéf poměrně jasně říká, že jet máme. Janinka se ale těšila od začátku.

Jana: Vnímala jsem pozvání jako jedinečný dárek od matky církve a výzvu k dobrodružství od nebeského Tatínka. A takové pozvání se přece neodmítá!

Jaký byl program?

Láďa: První den zmínil pan biskup Nuzík při ranní mši krásnou souvislost mezi začínajícím setkáním rodin a svátkem sv. Thomase Mora, který se právě slavil. Tento svatý trval na tom, že co Bůh spojil, člověk nemá rozlučovat – tak moc, až ho to stálo život. Je prima, že setkání rodin zahajoval právě tento světec.

Jana: Setkání začalo podvečerním festivalem rodin s papežem Františkem. Festival byl plný hudby, společné modlitby a pět manželských párů se upřímně podělilo o své životní peripetie. Jejich příběhy zosobňovaly realitu dnešních rodin: nesezdaní rodiče tří dětí, kteří během svého hledání cesty k Bohu nalezli v církvi odsouzení namísto podpory; rodiče, kteří přežili svou dceru; manželský pár se zkušeností rozpadu manželství a jeho obnovení; mladá rodina se šesti dětmi, která přijala do své domácnosti uprchlice z Ukrajiny; vdova z multikulturního manželství, jejíž manžel – diplomat – byl zabit v občanské válce. Papež jejich příběhy podrobně komentoval a připomněl nám motivaci k životu ve svátostném manželství: „Člověk nevstupuje do manželství, aby byl příkladným katolíkem, podřídil se nějakému pravidlu anebo kvůli tomu, že to přikazuje církev, ale protože chce založit manželství na lásce ke Kristu, který je pevná skála.“

Další dny probíhal pastoračně-teologický kongres. Jednotlivé tematické bloky uvedla přednáška a následoval panel osobních svědectví, promluv a prezentací rozvíjejících podtémata.

Osobně mne velmi oslovil příběh muže z rozpadlého manželství, který se po úmrtí své ženy, už jako dědeček, stal – po rozlišování a hledání se svým biskupem – knězem a začal se věnovat rozvedeným. Tato služba vyústila do vzniku komunity, která lidsky, duchovně i odborně podporuje rozvedené jednotlivce a rozpadající se manželství na cestě k odpuštění a smíření.

Tématy se neustále prolínala červená nit pohledu na církev jako rodinu a na rodinu jako církev, kde za rodiny i církev zodpovídají manželé i kněží, jejichž svátostná povolání jsou rovnocenná a doplňují se.

Potřebujeme zakoušet realitu vzájemných živých pastoračních vztahů a Ježíšovu moc v realitě našich osobních a rodinných životů, ne vymýšlet nové kurzy a podobně!

Důrazem na život v církvi jako v rodině, na žití rodinné církve naplno a na komplementaritu a spoluzodpovědnost kněžského a manželského povolání byl kongres velmi synodální a pro mne až prorocký. Povzbudilo mne také vidět, že to, po čem v české církvi toužíme a voláme, se kdesi na druhém konci světa již zhmotňuje.

Láďa: Mottem jednoho cyklu přednášek bylo „Rodinná láska – krásná a křehká“. Přišlo mi to velmi výmluvné. Radovat se z toho, v čem žijeme, vnímat a užívat si té krásy, být za ni vděční, současně ji ale pečlivě střežit a pečovat o ni, protože je příliš jednoduché ji rozbít.

Co bylo pro vás silným zážitkem a inspirací do života?

Láďa: Silným zážitkem bylo setkání s papežem, okamžik, kdy se objevil na pódiu. Nevěřil jsem, že můžu mít takovou radost jen z toho, že se s někým potkávám. Ale kam jsem dohlédl, ostatní na tom byli podobně. Jako když se táta vrátí domů k malým dětem. Snad vteřina, možná několik vteřin, ale neuvěřitelná koncentrace radosti.

Inspirací bylo vyprávění manželů z Austrálie o odpuštění zfetovanému šoférovi, který jim zabil tři děti. Když dokázali odpustit tohle, to, co mám odpustit já, najednou není zdaleka tak hrozné.

Jana: Kongres jsme završili sobotní podvečerní mší s papežem Františkem. Mohli jsme sedět poblíž oltáře a celosvětové společenství jsme prožívali velmi hluboce a opět rodinně. Přede mší jsme dostali lístek s ikonou Světového setkání a textem, jehož slovy nás vyslal papež František na cestu zpět domů: „Důvěřujte lásce, kterou do vás vložil Bůh, a hlásejte s radostí krásu toho, že jste rodina!“

Když František nastoupil po mši do papamobilu, otočil se směrem k nám, přítomným párům, povzbudivě na nás mrkl a pozdvihl zaťatou pěst na znamení podpory. Odvezla jsem si tento obraz jako potvrzení toho, že papež rodinám fandí a důvěřuje.

Ve Vatikánu jsem v hloubi srdce jásala při představování nové pastorační směrnice Katechumenátní itinerář pro manželský život. Velmi se těším, až bude přeložená do češtiny, snad do Vánoc dorazí do diecézí. „Manželský katechumenát“ mění přístup k pastoraci snoubenců. Otevírá delší a hlubší cestu k přípravě na svátostný život v manželství (ne na svatbu!), jejíž součástí budou liturgické úkony, hlásání Krista, z jehož moci a síly roste křesťanské manželství, a doprovázení páru v prvních letech manželství.

Jako dula to dešifruju tak, že rodina církve vnímá potřebu trpělivě doprovázet těhotenství, zrození a šestinedělí nových rodinných církví! Vidím v tom velkou naději církevní i misijní a modlím se, aby se v české církvi otevřel prostor k této službě a našli se lidé ochotní se jí věnovat.

Se čtenáři Nového města bych se ráda podělila ještě o potěšení ze setkání s lidmi z Díla Mariina (Hnutí fokoláre). Při večerním programu v jedné římské farnosti jsme seděli u stolu se španělským fokolarínským párem, jehož vřelost překonala jazykovou bariéru. Když zjistili, že máme v příbuzenstvu lidi patřící k Dílu Mariinu a Novým rodinám, přivolali k nám obratem manžele Meszaroszovy, zodpovědné za Nové rodiny ve východní Evropě, a manžele Salernovy, zodpovědné za Nové rodiny v mezinárodním Centru Hnutí. Vybavila se mi předchozí letmá setkání s nimi během kongresových pauz, v nichž se chovali velmi ohleduplně a vstřícně k lidem okolo. Když jsem odhalila příslušnost těchto lidí k Dílu, proběhlo mi hlavou, že „oni opravdu mají charisma budování jednoty!“, které není patrné jen v záři reflektorů, ale září i ve frontě na kafe!

V rámci diecéze jste nabízeli „poslíčkovskou službu“ – předání modlitebních úmyslů u ostatků svatých členů rodiny Martinových a blahoslavených manželů Ludvíka a Marie Quattrocchiniových. Jaké to pro vás bylo?

Jana: Martinovi jsou mi velmi blízcí. Jejich Terezie mne přivedla do církve a doprovodila mne a mé nejbližší přátele z gymnaziálních dob na Karmel, v obtížných životních situacích mi od dětství stojí po boku. Zélie s Ludvíkem nám citelně pomohli v roce 2014, když se ve mně naše druhé děťátko ulebedilo v neporoditelné poloze. Byla jsem bezradná. S Láďou a batoletem Eliášem jsme vyrazili za Zélií a Ludvíkem, jejichž ostatky tehdy putovaly republikou. Po návratu se náš Fabián otočil ukázkově hlavičku dolů a hladce přišel na svět. Měli jsme jim osobně zač poděkovat…

Martinovi byli velmi solidární s potřebnými a všeobecně se ví, že jejich Terezka je neúnavná pomocnice. Přímluvná modlitba je vlastní rodině Karmelu, takže mi přišlo velmi logické vyrazit do Říma jakožto delegáti – přímluvci. Láďa souhlasil. Rozhlásili jsme tedy, že rádi doručíme Martinovým „žádosti o spolupráci“. Postupně nám dorazilo na stovku úmyslů zejména od rodin, společenství a komunit. Přepsali jsme je na papírky, srolovali, v látkovém pytlíčku pak Martinovým doručili a v modlitbě předali. Čas s nimi byl pro mne jako návštěva v nebi.

Za rozhovor děkuje Magdalena Broschová

Nové město 7/2022