Papež a nesnadná cesta k ukončení války na Ukrajině
Foto: Agnes Katalin Sȕle, Člověk a Víra
V posledních týdnech se ve veřejném prostoru poměrně intenzivně diskutují témata související s mírovými iniciativami, které vycházejí od papeže Františka a reagují na válku mezi Ruskem a Ukrajinou. Tato otázka byla přítomná také v rámci intenzivně sledované papežovy návštěvy Maďarska na konci dubna, v jejímž rámci se setkal s vrcholnou politickou reprezentací, která některými svými kroky budí kontroverze, stejně jako při vzájemném setkání Františka s ukrajinským prezidentem Zelenským v polovině května v Římě.
Úskalí uzavření příměří
Postoje maďarského premiéra Orbána, jak je tento obratný populista poslední léta prosazuje, se nemusí vždy plně krýt s těmi, které se snaží vysílat do světa hlava katolické církve. Markantní je to zejména ve vztahu k migrantům a jejich přijímání. Zdá se však, že v jednom směru společnou řeč přece jen našli. Týká se právě rusko-ukrajinské války. Papež František totiž opakovaně volal po „okamžitém příměří“. Je to plně v logice věci. Masivní krveprolévání, útoky na civilní cíle, včetně nemocnic, nebo kritické infrastruktury, jako zcela nedávno na Kachovskou přehradu, která se protrhla, brutální postup proti obyvatelstvu na okupovaných územích, to všechno jsou momenty, které přímo zoufale volají po tom, aby válka co nejdříve skončila. A nyní si i řada lidí uvědomuje, jak vysoce posvátnou hodnotou mír je. Výzvy papeže Františka k příměří jsou tedy obecně chápány tak, že vycházejí ze zájmu o posvátnost lidského života, což jsou sloupy, na nichž stojí papežská politika. Stejný požadavek vznesl Viktor Orbán a v posledních týdnech opakovaně prohlásil, že v Evropě „stojí na straně míru pouze Maďarsko a Vatikán“. Orbánovy návrhy jsou však velkou částí analytiků spíše považovány za politický trik, který má Rusku umožnit „zmrazit“ konflikt a udržet si územní zisky, přeskupit síly a za čas pokračovat v bojích zase dál. Stačí se nakonec podívat do naší historie. V roce 1938 ustoupily v Mnichově naše dvě hlavní spojenecké velmoci, Francie a Velká Británie, agresivitě nacistického Německa – jeho plánům na rozšíření území a dobyvačnou expanzi. Existují ikonické snímky britského premiéra Chamberleina, jak při výstupu z letadla mával listem podepsané dohody a sliboval občanům Spojeného království budoucí mír. Tato budoucnost, jak známo, nevydržela ani rok. Důležité je tak prosit v našich modlitbách za spravedlivý mír, který by se nestal v budoucnu jen další rozbuškou.
Papežské kroky k mírovým jednáním
Na pozadí politických jednání v maďarské metropoli se odehrály schůzky, které zapadají do modu papežského hledání mediace v konfliktu. K nim patřilo především setkání s vysokým představitelem ruské pravoslavné církve Hilarionem, který měl určitý čas na starosti zahraniční styky moskevského patriarchátu, ale kvůli snaze odlišit se od striktně prokremelské pozice Kirilla se přesunul do Budapešti, což znamenalo pád jeho vlivu.
Ukrajinský prezident hovořil s papežem po jeho návratu z Maďarska zejména o zprostředkování návratu tisíců ukrajinských dětí násilně deportovaných do Ruska a při této příležitosti požádal papeže, aby odsoudil ruské válečné zločiny na Ukrajině, „protože mezi obětí a agresorem nemůže být kladeno žádné rovnítko“. Staletími praktikovanou pozicí papeže a vatikánského státního sekretariátu je však politika zprostředkování, jež spočívá v udržování stejné distance od všech stran zapojených do válečného střetu a zachování toho, co bychom mohli nazvat politikou otevřených dveří. Vatikánský ministr zahraničí arcibiskup Gallagher diplomatický proces nedávno v rozhovoru pro italský deník La Stampa metaforicky přirovnal k člověku, který žongluje s míčkem a musí se snažit, aby za každou cenu nespadl na zem, tedy aby se možnost mírového řešení udržela stále ve hře.
V minulosti se ukázaly také limity vatikánského přístupu, jako byla vatikánská východní politika, kdy papežská diplomacie ustupovala komunistickým vládám, aby zajistila církvi možnost svobodnější existence. Podle průzkumů sami Ukrajinci v naprosté většině navíc odmítají takové podmínky, které by Rusku zachovaly územní zisky. Takový krok by jich podle nedávného průzkumu podpořilo jen pouhých 9 %. Pověstnou Pandořinu skříňku ostatně otevřelo Rusko svou otevřenou agresí vůči suverénnímu státu 24. února loňského roku a je tedy na něm, aby nyní situaci řešilo stažením svých vojsk na původní hranice obou zemí. Ruské stažení, jež však lze nyní těžko předpokládat, by mohlo otevřít dveře jednáním o další budoucnosti, zahrnující i postavení prorusky orientovaného obyvatelstva na východě Ukrajiny, i když vzhledem ke krvavosti střetnutí a otevření mnoha bolestných ran, které půjdou jen obtížně zacelit, by to nebyl vůbec jednoduchý proces.
Papežovo zprostředkovatelské mírové úsilí ovšem naráží mimo jiné i na skutečnost, že patriarcha Kirill více než své náboženské poslání zastává politické postoje a je věrným spojencem Vladimíra Putina. Podporuje tak jeho mesianismus k napravování zkaženého světa v podobě dekadentního Západu, aniž by však zkoušel udělat něco podstatného s domácími problémy, kterých má země i bez války celou řadu.
Vyjednáváním o nalezení mírového řešení byl každopádně pověřen boloňský arcibiskup kardinál Matteo Maria Zuppi, předseda Italské biskupské konference. Mezinárodní komentáře připomínají, že více než spojení s Vatikánem může Zuppimu v jeho nesnadné misi pomoci jeho spolupráce s hnutím Komunita Sant´Egidio, které má ostatně již velkou zkušenost s mediací válečného konfliktu v Mosambiku na počátku 90. let, kdy pomohlo ukončit šestnáct let trvající občanskou válku. Zuppi sdílí mnohé akcenty současné hlavy katolické církve, intenzivně se věnuje péči o chudé a sociálně vyloučené. Zároveň má dobré styky s pravoslavným prostředím. Komunikační kanály jsou však od začátku války blokovány. K politickému zaujetí patriarchy Kirilla a jeho blízkého okolí se totiž přidává i dlouhodobější nevole ruského pravoslaví vůči západnímu katolictví.
Mír předpokládá dialog a kulturu lásky
Současně se však k zachování míru předpokládá mnohem více než jen diplomatická jednání, a to vytváření kultury, která bude skutečně dialogická. V této výzvě je úkolem církve, jak naznačuje papež, „formovat lidi, kteří vykládají znamení doby a vědí, jak interpretovat evropský projekt v dnešních dějinách“. Při setkání se zástupci evropských biskupských konferencí prohlásil, že válka nemůže a nesmí být nadále považována za řešení konfliktů. V otázce evropské jednoty současně varoval před utvářením nějakého evropského supernacionalismu a vyzýval k respektování národních a kulturních specifik. Tedy i v obecném měřítku by snaha o jednotu s porozuměním druhému neměla být nahrazena nějakou uniformitou. Pravá víra mluví jazykem lásky, nerozsévá nenávist k druhým, a má je v bratrské úctě a respektu. A v tom se může za mír, jenž začíná v nitru člověka a jeho svědomí, angažovat každý z nás.
Jaroslav Šebek
Nové město 4/2023