V den smrti P. Miroslava Cútha přinášíme rozhovor, který s ním Nové město uveřejnilo v roce 2010.

„Jestliže Bůh je Trojice a jsme stvořeni k Božímu obrazu, jsme stvořeni pro společenství.“

Mohl byste stručně říct něco o své rodině?

„Byli jsme obyčejná rodina, naši neměli svatbu v kostele. Byli ze Slovenska, táta měl statek, ten mu sebrali, asi na půl roku ho zavřeli. Pak odjel do Čech a pracoval v uranových dolech v Jáchymově. Tam se přes inzerát seznámil s mámou. Narodil jsem se, pak se vzali. Někde by takové dítě jako já ani nepokřtili. Mně to pomáhá mít široké srdce. Tátovi bylo 40, mámě 35, už to byli zralí lidé. Táta byl velmi čestný člověk, pravdomluvný, v životě jsme snad doma nelhali. Máma nás vedla k plnění povinností – když nějaká byla, musela se splnit. Mám o tři roky mladšího bratra. Má výbornou rodinu, všichni si rozumíme. Říkám, že jsem Čechoslovák, rodinu mám od Sokolova po Michalovce.“

Co ve vašem životě předcházelo, než jste se rozhodl pro kněžství?

„Chtěl jsem být strojvedoucím, ale kvůli očím to nešlo. Studoval jsem tedy průmyslovou školu. Pracoval jsem v Tatře Kopřivnice a nějakou dobu s bratrem na stavbě mládeže v Mělníce. Tam jsem se seznámil s kamarádem, jehož prostřednictvím jsem postupně poznal Hnutí fokoláre. Později jsem začal studovat vysokou školu – ČVUT.“

Jak ve vás dozrálo povolání ke kněžství?

„Od druhé třídy jsem denně ministroval, snad jen s výjimkou nemoci. Má cesta víry byla v pohodě. Ale do 23 let mě ani ve snu nenapadlo, že bych měl být knězem. To začalo až na Mělníku. Vidím, že Pán Bůh dává v životě určitá semena slova. Někdo něco řekl, já jsem to odpálil, nicméně to slovo zůstalo. V roce 1978 to místní kaplan Segeťa vyslovil poprvé. Zeptal se mě, zda si dám přihlášku do semináře. Považoval jsem to za něco, co se mě vůbec netýká. Pak ještě pár takových poznámek z různých stran, nejprve jsem je bral jako omyl, ale postupně jsem si toho začal všímat. Při odchodu z Mělníka jsem prosil P. Segeťu, aby odsloužil tři mše svaté za světlo Ducha Svatého, protože bych šel nerad proti Bohu. Dále to ve mně rostlo, mezitím jsem začal studovat. Definitivní rozhodnutí jsem pak udělal o půlnoční v roce 1979.“

Člověk musí své ano stále obnovovat. Jakým způsobem?

„Vnímám to ne jako obnovování volby, ale obnovování nasazení ve volbě. A jak řekl Charles de Foucauld, vnímám, že povolání není jen služba pro druhé, ale i moje cesta ke štěstí.“

Čím je pro vás slovo služba?

„Hledání Boží vůle. Protože to může znamenat nechat si i posloužit, což bývá někdy těžší. Může se totiž stát, že si člověk službu trošku zbožští, udělá si z ní prioritu, ale vlastně jde za svou představou. Ale Boží vůle je mnohem víc. Znamená samozřejmě sloužit, ale ne proto, že to chci já, ale proto, že je to Boží vůle.

Věřím, že když se člověk snaží Boží vůli žít, vypěstuje si pro ni určitý cit. Když sám nevím, pomáhá mi, když se poradím s kněžími nebo s přáteli.“

Jak jste vnímal kněžský rok?

„Jako semínko nebo rostlinku, která ještě musí růst. Víc se připomenul farář arský, někteří byli na pouti v Arsu, vyšly pěkné listy od papeže na rozjímání. Na Svaté Hoře bylo setkání kněží diecéze s biskupy. V červnu se těším na mezinárodní setkání kněží s papežem v Římě.

Ale měli bychom si klást otázku, jak dál. Někdy totiž vidím, že hodně žijeme pro pastoraci druhých a nejsme moc zvyklí se starat o sebe. Kněžský rok nám mohl připomenout, že je třeba hledat čas na vlastní formaci, duchovní život a na život, v němž žijeme jeden pro druhého. K tomu je kněžské společenství výborné.“

Co pro vás společenství znamená?

„Pomáhá mi neupadnout do individualismu a do hrůzy z individualismu. Myslím, že kněz potřebuje kněžské společenství. Jestliže Bůh je Trojice a jsme stvořeni k Božímu obrazu, jsme stvořeni pro společenství. V církevních dokumentech je to dané, ale ještě to musíme objevovat.

Po praktické stránce někdy pohodlnější, když je člověk sám, ale v dlouhodobém horizontu se to nevyplatí. Jako v manželství – nesmí se k tomu přistupovat tak, co mi to dává, ale co já mohu dávat, a námaha se vyplatí.

Ve svém životě jsem prožil krásná léta každodenního společenství například s P. Františkem Kohlíčkem, ač byl mezi námi 40 let rozdíl.

Mám ale též společenství s dalšími kněžími, se kterými jsem v pravidelném kontaktu, scházíme se, voláme si, když někdo má problém nebo když jsem pozván do rozhlasu nebo televize, tak samozřejmě dávám všem vědět.“

Bylo už při projektu této fary, kam jste se nastěhoval v roce 1999, pomýšleno na to, aby tu mohl být další kněz?

„Určitě. Tehdy jsme byli s P. Františkem, tak to ani jinak nešlo. Život pro druhé a s druhými se promítne do všeho a velmi to obohacuje. Bylo například jasné, že je potřebný výtah. Osvědčil se i mně osobně, ale původně jsem ho dělal kvůli jiným. Nebo v kostele jsme měli projekt ambonu na druhém schodě oltáře, aby byl uprostřed. Ale v té době se Františkovi už hůř chodilo, tak jsem pochopil, že by k němu nesešel. Měli bychom krásný ambon, ale on by četl evangelium z ruky od oltáře. Projekt se tedy upravil a našlo se ještě lepší řešení.“

A vaše zkušenost s P. Heřmanem Keymarem?

„Byl to kněz z našeho kněžského společenství. Když byl vážně nemocný, toužil jsem mu více pomoci. Vnímal jsem ale svou časovou omezenost, nemohl jsem mu být tolik fyzicky nablízku. Potvrdilo se mi však, že důležitá je dispozice duše, Pán pak pomůže. Žil v Ondřejově, měl tam i potřebnou péči a zázemí. Ke konci se však ukázalo, že už je to dost náročné, a tak jsem mohl nabídnout, aby přišel ke mně. Strávil tady poslední dny svého života a umřel na mé posteli. Byl to dar, chvíle dotyku mezi nebem a zemí.“

Co vás nejvíce stojí ve vaší službě a s kým se dělíte o těžkosti?

„Lidsky s bratry a duchovně s Ježíšem opuštěným, s Ježíšem v tajemství jeho smrti a vzkříšení.

A co mě nejvíc stojí? Mezilidské nesrovnalosti. Když mi během povodní ukradli dvě kola, mrzelo mě to mnohem víc než celá povodeň. Takže nejvíc mě stojí dotek zla, nedobroty. Jde pak o to, co s tím. První krok je opravdu to přijmout, pak si dát pozor, aby člověk neoplácel zlé zlým. A být realista, že ne všechno se tady na zemi dá vyřešit. Ježíš také neuzdravil všechny nemocné. A Jidáš ho zradil. Těžko by se žilo bez víry v Boží lásku, bez víry, že jsme v jeho rukou a že on dokáže i těžkosti a chyby proměnit v dobro.“

Jaká jsou vaše přání?

„Aby rostlo kněžské společenství. Z toho vyplyne vše ostatní.  Roste-li, dá se všechno lépe zvládnout.

Dále aby i mezi křesťany se čím dál víc rozvíjely dobré vztahy. A abychom si dávali víc pozor na jazyk a dokázali být na sebe hodní, i když není zrovna nějaký karambol.

Z materiálních přání? Jsem rád, že se povedlo kostel opravit, a tak by bylo pěkné víc ho otevřít. Karlínská farnost má totiž kříž a dar velkého kostela. Kříž proto, že to stojí hodně peněz a práce, a dar proto, že je po umělecké stránce velmi krásný. Kardinál Špidlík říkal, že když nevíš, jak některé věci vyjádřit, tak je tu cesta umění. Do budoucna bych si přál, aby náš kostel dostal titul baziliky a aby mohl být centrem slovanství a Písma svatého.

Více let mám v sobě také přání, aby byl trochu změněn ritus kněžského svěcení, aby se do něj dostal i slib lásky, nejen úcty a poslušnosti. Zdá se mi podstatné, máme-li tvořit kolegium kněží, aby se to opíralo o lásku, aby modelem byl trojiční život, čili láska.

Samozřejmě pak mým velkým přáním je šťastná smrt.“

Co předcházelo vašemu příchodu do Karlína?

„Působil jsem v Mariánských Lázních, Dolním Žandově, Říčanech. Z Říčan jsem jel na necelý rok (září 1994 – květen 1995) na školu kněží z Hnutí fokoláre do Loppiana u Florencie. Po návratu jsem svěřil panu kardinálu Vlkovi touhu žít ve společenství s nějakým knězem. Možnost se našla. P. Františku Kohlíčkovi se zhoršilo zdraví a správa farnosti, kde se opravoval kostel, byla pro něj náročná. Potřeba toho, aby sem někdo přišel, se spojila s mým přáním.“

Na co rád vzpomínáte?

„Všude to bylo hezké. Říká se, že nejhezčí léta jsou kaplanská. Já je prožil v Mariánských Lázních, mám na to nezapomenutelné vzpomínky. Například zpočátku tam byl výborný pan děkan Berg. Svěřil se mi, že nemá lehkou pozici, lidem nějakou dobu trvalo, než ho přijali. Mladý kaplan má už z principu roků výhodu, a tak jsem se snažil dávat dobrý pozor například na to, neříct nikdy nic, co by mě mohlo vůči němu mrzet. Podařilo se. A když po devíti měsících zemřel, mohl jsem stát klidně u jeho hrobu.

Půl roku nato přišel P. Jiří Slabý. Velmi dobře jsme si rozuměli a hodně se nasmáli. Zachránil mě, když mi komunisté vzali souhlas. Slíbili mi, že mi dají souhlas do Kladna, ale nedali. V Dolním Žandově, vesničce vzdálené 15 km od Mariánských Lázní, bylo volno, a tak P. Slabý vyjednal, aby mě dali tam. Bylo to malé místo s hrstkou věřících (ale výborných), a tak mi nabídl, abych dál bydlel alespoň část týdne u něho a vypomáhal mu. Nikdy mě nenechal samotného, to bylo naprosto šlechetné gesto. Někdo zastává názor, že když kněz odchází z farnosti, neměl by se tam už vyskytovat, aby druhému ´nebral vítr z plachet´. Já jsem na jeho příkladu zažil, že to lze dělat i jinak. Později jsem to prožil i s P. Františkem. Sil mu ubývalo, já jsem se stal farářem a nevadilo mi – naopak, byl jsem rád – když třeba sloužil hlavní mši svatou.“

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

Nové město 6/2010