„Ročně jsou vyprodukovány stovky milionů tun odpadů, z nichž mnohé nejsou biologicky rozložitelné: odpadky z domácností a obchodů, demoliční odpad, dále klinický, elektronický či průmyslový odpad nebo vysoce toxický a radioaktivní odpad. Zdá se, že Země, náš domov, se stále více mění na obrovskou skládku.“ (Papež František, Encyklika Laudato si‘, 21)

Odpady provází člověka od nepaměti. Ale jak správně píše papež František v encyklice Laudato si‘, v současnosti existují obavy z toho, že brzy budeme zavaleni velkým množstvím odpadu, který lidstvo produkuje. V České republice na každého obyvatele připadá téměř 540 kg tuhého komunálního odpadu za rok. Protože však 73 % obyvatel odpady z domácností aktivně třídí, takzvaný směsný komunální odpad, který vyhazujeme do černých kontejnerů, tvoří asi 260 kg na obyvatele za rok (obrázek 1). Evropská unie již v roce 1995 rozhodla, že je třeba tuhý komunální odpad, který byl do té doby pouze skládkován, nějakým způsobem lépe využít. Již tehdy byly nastartovány snahy o zavedení větší míry třídění a recyklace. Stále více jsou podporovány i technologie využívající tepelné výhřevnosti zbytkového směsného komunálního odpadu, která je často vyšší než u hnědého uhlí. U provozů, kterým se dříve říkalo spalovny, jsou dnes instalovány technologie na zpětné využití vzniklého tepla či kondenzační turbíny, které přímo vyrábějí elektrickou energii. Tato takzvaná zařízení na energetické využití odpadu (ZEVO) jsou však v České republice pouze čtyři a větší část směsného odpadu je stále ukládána na skládky. Naopak ve Švédsku, které má přibližně stejný počet obyvatel, je takových zařízení 33 a zásobují teplem vzniklým z odpadu většinu domácností. Přestože skládky odpadů budou pořád existovat, ukazuje se, že energetické využití představuje vhodný alternativní způsob nakládání se směsným komunálním odpadem nejen v Evropě, ale i v jiných částech světa.

Stále častěji se hovoří o cirkulární ekonomice neboli oběhovém hospodářství, které je založené na zpětném využití všech typů odpadů. Třídění a recyklace jsou však velkou výzvou. Typickým příkladem jsou plasty, primárně vyráběné z ropy, které se začaly uplatňovat například jako obalový materiál od 50. let 20. století. Jejich produkce stále roste. I v chudých zemích lze v obchodech koupit potraviny a nápoje, které jsou zabalené podobně jako u nás, ale sběr, třídění a recyklace obalů zde vůbec nefunguje a tyto materiály pak končí na černých skládkách v blízkosti sídelních útvarů (obrázek 2). Teprve nedávno se ve vědecké literatuře objevily první statistiky, které ukazují, že množství nespáleného nebo nerecyklovaného plastu vyrobeného od poloviny 20. století odpovídá 4,9 miliardám tun. Tento plast se dnes bohužel nachází v různých složkách životního prostředí. V médiích se pravidelně objevují alarmující zprávy o plastovém odpadu v oceánech a jeho vlivu na životní prostředí. Odhaduje se, že 90 % plastu, který dnes nacházíme v oceánu, bylo transportováno z pevniny deseti velkými řekami zejména v Asii a v Africe (obrázek 3). Kupříkladu jen samotná řeka Jang-c‘-Tiang v Číně transportuje do moře přibližně 1,5 milionu tun plastů za rok. Ani v České republice však není situace ideální. Statistiky sice ukazují, že patříme mezi evropské premianty v třídění odpadů, a přestože 70 % recyklovatelných plastů je vytříděno již na úrovni primárního producenta, jen asi třetina je skutečně materiálově využita. Velmi dobře lze recyklovat například PET lahve a tvrdé plasty, ze kterých je možné opět vyrobit obalové materiály nebo vlákna pro výrobu tkanin (například fleece). Avšak recyklace některých typů plastových odpadů (například mikrotenových sáčků či fólií) je technologicky problematická, o tento typ odpadu není u recyklátorů zájem a je tedy bohužel nakonec spálen spolu se směsným komunálním odpadem v ZEVO nebo využit jako alternativní palivo v cementárnách.

Objevují se však nové technologie, které zpracovávají plasty pyrolýzou (rozkladem při teplotách 400-500 °C za nepřístupu vzduchu). Při těchto procesech vzniká plyn využitelný pro výrobu tepla v kogeneračních jednotkách a takzvaný pyrolyzní olej, který lze použít pro výrobu nafty či benzínu v rafineriích. Nedávno byla v odborné literatuře dokonce popsána bakterie, která je sama schopná degradovat PET. U mnoha těchto technologií jsme ale ještě ve stádiu výzkumu či pilotních testů a na široké použití si ještě budeme muset počkat. Je zřejmé, že odpadová problematika je velmi komplexní, ale také se týká každého z nás. Snahy o zvýšení míry recyklace a zavedení postupů oběhového hospodářství mají velký význam pro budoucnost naší planety a každý člověk se na jejich realizaci může alespoň částečně podílet. Povzbuzením jsou třeba drobné krůčky ve zlepšení nakládání s odpady, které lze na mnoha místech pozorovat také v zemích třetího světa (obrázek 4).

Vojtěch Ettler, geochemik

Nové město 5/2022