Foto: rodina Hinerových

Varhaník Karel Hiner krátce před Vánoci vydal nové autorské CD …laudate eum in chordis et organo… Psalmus 150.  Koncerty k jeho představení se budou konat 21. ledna 2025 v katedrále svatého Václava v Olomouci od 17:30 hodin a 31. ledna 2025 v kostele svatého Tomáše v Praze na Malé straně od 18 hodin.

Nové město přineslo v roce 2023 rozhovor s manželi Hinerovými, který nyní připomínáme.

Naši kamarádi Karel a Romana Hinerovi bydlí blízko Olomouce. Karel je varhaník a hudební pedagog. Povídali jsme si o jejich nedávné zkušenosti s Karlovou vážnou nemocí. Rozhovor poskytli, „aby byla vzdána chvála Bohu“.

Mohli byste nám říct něco o Vaší rodině?

Romana: Naše rodina má na jedné straně kořeny německé, české i slovenské a maďarské, z druhé strany kořeny moravské a slezské, s příměsí francouzské krve. Na obou stranách byla velice pestrá směsice stavů a povolání. Byl tam i kněz i vysoce postavený komunista. Svoji víru, získanou v dospělosti, jsme si museli ve svých původních rodinách poněkud vybojovat. Já jsem se dostala do Příchovic. Prožila jsem tam úplné zhroucení všech dosavadních jistot a současně tušení nového směru. Bůh byl konkrétní a já se s ním vydala na cestu. K Hnutí fokoláre a mezi gen.

Karel se dostal do Trmic u Ústí nad Labem k panu biskupovi Otčenáškovi, kterého tam komunisté vyhostili. V Trmicích na faře našel takříkajíc nový domov. Kamarád lékař ho zde také seznámil se Slovem života.

To, jak jsme se seznámili, bylo určitě řízení Boží. Byli jsme z opačných konců republiky. Oba jsme hledali vůli Boží. I díky manželově důslednosti a houževnatosti a mému rozhodnutí Pánu Bohu nestát v cestě vztah pokračoval. Zamilovali jsme se. Vzali jsme se za tři měsíce od prvního rande. Brát jsme se takzvaně „nemuseli“. První dítě nám odešlo k Pánu Bohu ještě dávno před svým narozením a vypadalo to, že už žádné nepřijde. Když se přesto v mých 42 letech ohlásilo, byl to jednoznačně Boží dar.

Co s vámi udělal v loňském roce život?

Romana: Zatřásl s námi. Přišla Karlova nemoc.

Jak jste ji prožívali?

Romana: Karla začala bolet záda. Magnetická rezonance odhalila nádor. Ukázalo se, že jde o lymfom, který Karlovi napadl plíce a narušil páteřní obratel. Ten praskl.

Dostal se na jedinečné pracoviště pro tento typ onemocnění ve Fakultní nemocnici Olomouc. Byl zařazen do mezinárodní studie, takže dostával tu nejlepší péči. Léčba byla dost náročná. Přicházely nejedny komplikace. Jeho výborný ošetřující lékař svým postojem, po konzultaci se zahraničím, však rozhodl pokračovat ve studiové léčbě, přestože ostatní lékaři na oddělení byli pro její ukončení.

Celou dobu personál, lékaři, sestřičky, uklízečky, Karlovi „drželi palce“, všechno s ním prožívali. Po náročných chemoterapiích byl jednoho dne lymfom pryč a obratel srostl sám. Léčba proběhla úspěšně, jednou za tři měsíce musí na kontrolu.

To byla radost a velká vděčnost Bohu!

Celá Karlova nemoc byla velikou zkušeností s Bohem. Zpočátku to byl šok, říkala jsem si, co to znamená. Dovedete si představit, co mi běželo hlavou. Chiara Lubichová učinila naštěstí onen veliký objev Ježíše opuštěného. Tato nemoc byla Jeho tváří, mohla jsem ji pojmenovat. Řekla jsem Bohu, že přijímám všecko.

Ve frontě na testování – řádil ještě covid, jsem se modlila a najednou jsem jako by cítila, že to s Karlem dobře dopadne. Díky nemoci se prohloubil můj vztah s Bohem, mým Otcem i Bratrem a Utěšitelem.

Karel: Přišlo mi nemožné se vyléčit z tak velkého nádoru. Vděčím také nemocničním kaplanům. Povzbuzovali mne Božím slovem, svatým přijímáním, zpovědí. Modlil jsem se na různé úmysly, pokud mi to můj stav dovolil, a to i přes spolubydlícími neustále puštěnou televizi.

Romana: Do toho přišla válka na Ukrajině. Neřekla jsem manželovi nic, abych mu nevzala chuť do života. Dozvěděl se to však. Začali jsme se modlit i za ni.

Karel: Obával jsem se, že se moje dlouhodobá léčba nedokončí.

Trvalo měsíce, než jsem se vzpamatoval ze všech chemoterapií. Postupně jsem mohl začít doma hrát, měl jsem čas na poslech hudby. Dělal jsem si „poslechové semináře“.

Romana: Vidět realitu v čekárně ambulancí Hemato-onkologické kliniky bylo taky dobré. Veliká čekárna byla plná. Kolik lidí a jakých příběhů…

Karel: Až jsem z toho měl pocit, že na světě jsou snad všichni nemocní.

Romano, co všechno jsi měla v té době na starosti?

Mirko, už ani nevím. Dělala jsem, co bylo právě potřeba. Když byl Karel v nemocnici, byla jsem trochu pohodlná. Chodila jsem za Karlem do nemocnice, kde jsme si ode dveří oddělení v rouškách povídali – kvůli covidu se dovnitř nesmělo. Zorganizoval se dovoz polohovací postele a vy jste nám dovezli to, čemu jsme říkali „trůn“. Po Karlově návratu domů se muselo vařit všechno čerstvé a musely se dodržovat dietní pokyny. Všechno se muselo stále čistit a umývat, píchaly se injekce… Prostě jsem dělala, co bylo potřeba, jedno po druhém. Nějak se to díky Bohu zvládlo. Přiznávám, že to někdy nebylo lehké. Karel byl statečný, s chutí do života. To mi pomáhalo. Měla jsem naštěstí stále co na práci, tak mne nepřepadaly plané myšlenky. Hlavně jsem vděčná, že mne neopouštěla naděje a koukala jsem manželovi nepřidělávat starosti nebo špatnou náladu.

Bůh dá sílu a milost přítomného okamžiku. Je to Boží věc.

Karel: Uvědomuji si, jak důležitou roli hrála Romana v mém léčení. Jsem jí za to velmi vděčný.

Jak reagovala na Karlovu nemoc vaše farnost, přátelé…?

Romana: To bylo něco úžasného. Farnost se intenzivně modlila. Kdykoliv jsem přišla do kostela, všichni se na Karla s velkým zájmem ptali. Když už byl Karel doma, sledovali jsme mši v přenosu, nešlo to jinak. Pan farář byl s Karlem v telefonickém spojení. Hned zkraje nabídla farnost pomoc, a tak se zorganizovala „akce plot“. Bylo jasné, že Karel nebude moci nic dělat a nutnou stavbu plotu už vůbec ne. A taky až přijde z nemocnice domů, nebude na nic takového prostor. Naběhli chlapi z farnosti, zplanýrovali terén, vykopali a vyvrátili společnými silami vzdorující lískový keř. A krásný zelený plot stojí! Karel měl hodně telefonátů. Volali různí známí z celé republiky. Mysleli na nás a modlili se. Naši kamarádi kněží sloužili mše, jeden až v Izraeli. Modlila se i rodina fokoláre, vy jste za námi jezdili a pomáhali nám. To je veliká věc. Jsem stále plná vděčnosti.

Víme, že jsi dělala soukromé pouti, že jste se často modlili…

Romana: To ano. S manželem jsme přemýšleli, co dělat. Situaci jsme svěřili Panně Marii Turzovské. Osobně jsme se již před lety letoucími setkali v Turzovce s panem Lašutem, vizionářem, kterému se zjevovala. Každý den se modlil k Panně Marii večer před devátou a všechno jí svěřoval jednoduchou modlitbou. Vyzval nás, že se můžeme přidat. Nyní byla příležitost. Modlili jsme se onu modlitbu a přidali růženec. Děláme to dodnes. Ve starém kalendáři jsem našla fotku kostela v Brně-Lesné, zasvěceného blahoslavené Marii Restitutě Kafkové. Protože bývala zdravotní sestrou, svěřila jsem jí celou situaci a udělala si do onoho kostela pouť. Již léta mne také přitahuje pouť do Santiaga de Compostela. Když byl Karel v nemocnici, byla příležitost pokračovat v pouti na české straně, kterou jsem již dříve začala.

Karel: Nyní si víc považuji, že můžu hrát, tvořit, improvizovat. Vnímám hudbu duchovněji. Chtěl bych hudbou vyjádřit svůj vděk, vzdát Bohu chválu.

Romana: Po úspěšné léčbě vznikl nápad zorganizovat koncert na poděkování celému zdravotnímu personálu. Pozvali jsme i ty, kteří se modlili a mysleli na Karla.

Koncert se konal v kostele Husitského sboru v Olomouci. Následně se uskutečnil koncert v Dolanech pro farnost, která se za Karla modlila.

Všem děkujeme. Na prvním místě našemu Otci nebeskému a Panně Marii a Marii Restitutě Kafkové.

Za rozhovor děkují Miroslava a Marek Trizuljakovi