Některé podněty pro růst synodální církve
Foto: František Nedbal, Člověk a víra
V další fázi synodálního procesu (jaro 2024) byla nastolena otázka, jak v našich konkrétních podmínkách můžeme růst jako synodální církev; řečeno jinými slovy, jak se máme nasazovat pro to, aby se církev stále více stávala společenstvím jdoucím po společné cestě: σύν ‘oδος, syn hódos – tak zní původní význam tohoto slova. A aby nezůstalo jen u teorie, bylo vítáno uvedení příkladů dobré praxe, osvědčené v životě různých církevních uskupení.
Již v první etapě mnohé synodní skupiny objevily při svých setkáních důležitost vzájemného naslouchání bez prefabrikovaných postojů a předsudků s následným vypíchnutím toho pozitivního v postoji partnerů v dialogu. Tím bylo objeveno něco, co vstoupilo do povědomí pod názvem „konverzace v Duchu Svatém“. Ta se stala východiskem pro společnou cestu a pro vytváření vztahů postavených na pevném duchovním základě.
Nacházíme v tom potvrzení naší dlouhodobé zkušenosti života v Díle Mariině – byť prožívané ne vždy věrně a důsledně – díky níž si uvědomujeme, že se jedná o vztahy vnímané především na třech rovinách, které však nejsou izolované, ale navzájem se dotýkají a ovlivňují:
- vztahy autority a podřízenosti obecně,
- vztahy mezi vysvěcenými služebníky a laiky,
- vztahy mezi muži a ženami.
Autorita obecně. Žádná lidská pospolitost, chce-li zabránit své erozi a následnému rozpadu, nemůže fungovat bez autority. Vzorem pro vztahy autority v jakémkoli církevním společenství (farním, řeholním, laickém aj.) je vztah mezi Otcem a Synem v Duchu Svatém, jak ho prezentují evangelia: vztahy „nadřízenosti“ („Otec je větší než já“ – Jan 14,28) a „podřízenosti“ („sám ze sebe nic nekonám“ – Jan 8,28) jsou vztahy vedené láskou („jako ty, Otče, ve mně a já v tobě“ – Jan 17,21). Takový je trojiční model společenství, v němž přichází „Duch pravdy“, který nás uvádí do „celé pravdy“ (Jan 16,13).
Víme velmi dobře, že jeho naplňování v reálném životě není samozřejmé a vyžaduje usilovnou snahu, protože může být (a bývá) vychylováno několikerým směrem „světského chápání“ autority: „demokratizačním“ (rozhoduje většina), „diktátorským“ (rozhoduje jedinec), „oligarchickým“ (rozhoduje úzká skupina), „anarchickým“ (nerozhoduje nikdo). Ty všechny jsou v rozporu s trojičním „ideálem“. Mnoho závěrečných zpráv předložených synodními skupinkami vskutku konstatovalo závažné problémy způsobené právě nesprávným chápáním a prosazováním autority.
Správnou „technikou“ uplatňování autority ze strany jejího nositele (zodpovědného) musí být naslouchání v Duchu Svatém všem zúčastněným, kteří se ze své strany mají cítit naprosto svobodní při vyslovení svých názorů, přičemž na nich nelpí a jsou také připraveni od nich velkoryse ustoupit, což vyžaduje nemalou dávku „asketického“ postoje neboli „umění ztrácet“. Výsostným příkladem a zdrojem takového postoje je pro nás Ježíš na kříži a Maria pod křížem: oba – každý svým způsobem – ztratili všechno, aby pak jiným způsobem od Nebeského Otce zase všechno získali.
Vzájemná otevřenost jedněch vůči druhým otevírá pro všechny aktéry společenství prostor svobody, aby mohl „promluvit“ Duch Svatý (nebo, jak obvykle říkáme, „Ježíš uprostřed nás“ – viz Mt 18,20) a mohla se za daných okolností prosadit Boží vůle, jejímž interpretem se On stává. V tom se skrývá jedna z možností pozitivní odpovědi na otázku, kterou klade už svatý Augustin: „Čeho dosáhne člověk ve své ubohosti, jak daleko a kterou cestou postoupí vpřed ke svému štěstí, nepovede-li ho Boží autorita?“[1] V synodální církvi by to měla být autorita Boha přítomného ve sjednoceném společenství.
Laici a vysvěcení služebníci. Úlohou zodpovědného za církevní komunitu bývá velice často pověřen vysvěcený služebník. I on by měl při uplatňování své autority používat výše uvedenou „techniku“, a sice v oblastech, které přímo nesouvisejí se životem svátostí a jejich udělováním, k němuž je výhradně oprávněn pouze on.
Je osvědčenou praxí (bohužel ne vždy uskutečňovanou nebo uskutečnitelnou) co nejdůsledněji oddělovat kompetence vyplývající ze svátosti svěcení od ostatních sfér vedení komunity a péče o ni. Tím se kněžství stává více disponované pro „mariánskou službu“ a eliminuje se hrozba klerikalismu, kterou oprávněně pranýřuje papež František. Zároveň tento postoj vysvěceného služebníka naplňuje ono augustinovské „pro vás jsem biskup, s vámi jsem křesťan. První vyjadřuje úřad, druhé milost“.[2]
Důležitou úlohou laiků je, aby napomáhali kněžím rozlišovat kněžský „úřad“ od „milosti“ být „obyčejnými“ křesťany. To obnáší žít s kněžími ve skutečném bratrském vztahu, který je nestaví na piedestal, ale ani je nečiní objektem apriorní kritiky za každý jejich nedostatek; a také je nemá nechávat utápět se v úkolech, které překračují jejich síly a často i odborné kompetence, na něž je jejich studium nepřipravilo.
A konečně je tu otázka vztahů mezi muži a ženami, která se v synodní debatě rovněž ukázala jako velice aktuální. Leč je někdy vedena myšlením a trendem, jenž uvažuje o realizované ženě výhradně tím, že jí v církvi chce přisoudit mužskou roli. Vrcholem by pak pro ženu mělo být dosažení kněžského svěcení.
Někteří v tom spatřují cestu k vyřešení obrovského prohřešku, jímž je „maskulinizace“ církve, o níž papež František hovoří otevřeně. On sám činí kroky k nápravě, když v kuriálních úřadech pověřuje ženy úlohami, které dosud zastávaly jen muži a které nejsou podmíněny svátostí svěcení. Nepochybně tak otevírá možnost, jak uplatňovat onen „ženský génius“, o němž hovořil již svatý Jan Pavel II. a který teprve čeká na své plné využití na všech úrovních správy církve.
Při hledání modelu správného vedení smíšeného společenství mužů i žen je třeba v první řadě vycházet z parity mezi mužem a ženou, která byla dána už při stvoření („stvořil je jako muže a ženu“ – Gen 1,27). Jejich rozdílnost je výzvou ke komplementaritě nejen v oblasti tělesné („ploďte a množte se“ – Gen 1,28), ale je povolána uplatňovat se v celém nerozdělitelném lidském bytí, tedy i v duchovním. Tento způsob je v Díle Mariině běžný, a dokonce se objevil mezi „příklady dobré praxe“ v souhrnné zprávě druhé fáze synodního procesu, který předložila Česká biskupská konference. Říká se tam:
„Osvědčenou praxí je, že ve společenstvích tvořených oběma pohlavími nebo při jejich společných aktivitách bývají spoluzodpovědnými jeden muž a jedna žena se sdílenou autoritou. To vede k nutnosti, aby základem pro všechna rozhodnutí byla jednota v Kristu dosažená mezi nimi dvěma bez jakékoli snahy o ‚vítězství‘ jedněch nad druhými.“[3]
Těchto několik poznámek, reflektujících životní praxi Díla Mariina na pozadí synodní cesty univerzální církve, samozřejmě nevyčerpává celou komplexní otázku růstu a rozvoje synodální církve. Chce pouze ukázat, že žitá spiritualita společenství je hluboce církevní a nabízí podnět nejen pro další úvahy, ale zejména je výzvou k jejímu důslednějšímu uplatňování v praktickém životě a může být účinným lékem také proti polarizaci církve i společnosti.
Jiří Kratochvíl
Nové město 4/2024
[1] O Boží obci XVIII, 41, 17—20.
[2] Serm. 340, 1: PL 38, 1483.
[3] Syntéza reflexe katolické církve v České republice nad Souhrnnou zprávou XVI. generálního shromáždění Synody (říjen 2023), str. 3.