S P. Martinem Šmídem jsme se setkali na stránkách Nového města již v roce 2020, kdy žil v Polsku v citadele (městečku) Mariapoli Fiore v centru spirituality spolu s dalšími dvěma kněžími. Po třech letech (na které ho jeho biskup uvolnil) se vrátil do své ostravsko-opavské diecéze. Místní biskup Mons. Martin David ho v roce 2021 ustanovil farářem v Karviné a zároveň i děkanem karvinského děkanátu. Přípravu na Velikonoce jsme využili i k našemu krátkému rozhovoru.

Martine, jaký byl návrat po třech letech v Polsku do tvé diecéze?

Bylo to takové očekávání, věděl jsem, že půjdu do nějaké farnosti, ale nevěděl jsem do jaké. Dlouho jsem se na to připravoval a musím říct, že jsem se za to půl roku modlil. Ať je nové místo podle Boží vůle, ať mě Pán pošle tam, kde je mě potřeba. Pak jsem došel za otcem biskupem a dozvěděl se, že bych měl jít do Karviné. Ten den jsem odsloužil děkovnou mši svatou, že už mám před sebou jasnou Boží vůli. Ale po čase se tento plán změnil. Otci biskupovi jsem odpověděl, že přijímám to, kam mě pošle. Šlo o farnost, kam jsem během tří let v Polsku dojížděl za mým přítelem knězem například na dovolenou. Díky tomu jsem tuto farnost dobře znal a byl jsem za to rád. Zase po nějaké době mi tento můj kamarád volá: „Tak nakonec to bude zase ta původní varianta, Martine!“

Co sis z období třech let života v městečku Mariapoli Fiore odnesl do života?

Žil jsem tam v komunitě tří kněží – dva Poláci a já. Tento komunitní život mě hodně formoval a proměnil. V rámci komunity jsem se někdy setkával s různými názory a odlišnými představami, například na uspořádání domu, program konkrétního dne nebo na nastavení určitých věcí. Odnesl jsem si, že ne vždy musí být podle mého, ale je důležité hledat společnou cestu, usilovat o dialog, umět naslouchat a umět se přizpůsobit, když nejde o život 😊. Za toto hledání společné cesty jsem moc rád.

Byl jsem tam zrovna v době pandemie covidu. Jeden z nás byl proti všem opatřením, ale zažil jsem, že se můžeme mít rádi, i přes to, že máme úplně odlišné názory.

Karviná je velmi specifické město s výraznou polskou menšinou. Většina obyvatel je svázána s minulostí práce v dolech. Jak se to odráží v pastoraci?

Mentalita obyvatel je tím určitě ovlivněna. Je to místo se specifickým sociálním rozměrem. Od doby komunismu je zde uměle navýšený poměr dělnické třídy. Také je tu výrazný počet lidí na okraji společnosti. Dále je to místo poznamenané velkou fluktuací obyvatelstva, většina obyvatelstva není původní, ale přistěhovali se sem za prací, takže původně pochází z různých oblastí republiky.      Potom je tu velká skupina Slováků a výrazná polská menšina, protože jsme jen jednotky kilometrů od hranic. Na začátku 20. století zde dokonce bylo polské území, pak se zase hranice posouvala zpět.

Mnoho lidí, kteří tu žijí, je proto z národnostně promíchaných rodin, a to pastoraci určitě ovlivňuje. Je tady cítit určité rozdělení. Hlavně na jazykové skupiny, ale je s tím spojeno i různé vnímání hodnot i prožívání víry. V tom mi také pobyt v Polsku velmi pomohl, víc jsem mohl porozumět polské mentalitě. Bylo by jednoduché se uzavřít vůči nějaké skupině, ale cítím, že to nejde. Je potřeba hledat cesty k jedněm i k druhým. Hledat spojování.

Proto máte mše svaté i vyučování náboženství ve dvou jazycích…

Ano, běžně se lidé chodí zpovídat v češtině, ve slovenštině i v polštině, proto je dobře, když je tady kněz „dvojjazyčný“.

Karviná jako město není jedinou farností, kterou spravuješ, ale jsi farářem také v prakticky zaniklé farnosti – městečku Karviná-Doly. Čím je toto místo specifické? Vždyť vlastně už neexistuje…

Během jednoho století toto místo zažilo obrovské změny. V době největšího rozkvětu mělo asi 22 000 obyvatel, nyní je jich zde zapsáno asi 9. Kvůli důlní činnosti se většina obyvatel musela přesídlit do současné Karviné. I proto většina obyvatel Karviné bydlí v panelácích, což v pastoraci také hraje svou roli.

Do kostela v Karviné-Doly, což je takzvaný šikmý kostel známý z románů Karin Lednické, však přijíždí mnoho lidí. Máme tady bohoslužby každou neděli. Ti, kteří dojíždí, jsou často bývalí rodáci, kteří k tomuto místu dosud cítí vřelý vztah – vyrůstali zde, byli tu pokřtěni, přistoupili k prvnímu svatému přijímání, mnozí tady měli ještě i svatbu. A ještě dodnes jsou na tomto místě svátosti udíleny, i když ne v tak velkém počtu. Takže bych tuto farnost nepovažoval za mrtvou, přestože někteří ji tak označují. Ale je fakt, že nevíme, jak to bude v horizontu dalších desítek let.

Řekni prosím pár slov o šikmém kostelu.

Kostel je vychýlený na jednu stranu asi o 5 stupňů, takže první pocit při vstupu do kostela je, že se trochu zamotá hlava. Náš mozek se fixuje na svislé linie. Zdá se nám, že podlaha je nakřivo a stěny jsou rovně, ale je to naopak. Podlaha je vyrovnaná, což tam vždycky ukazujeme vodováhou. V současnosti je kostel už zafixovaný a naklánění nepokračuje.

Je to opravdu zvláštní místo. Člověk si je tam vědom toho, že v tomto kostelíčku, i když nevelkém, lidé prožívali mnohé osudy spojené s hornictvím. Přímo v katastru této městské části byly čtyři šachty, dnes už neexistující. Když se stalo nějaké důlní neštěstí (a nebylo jich málo), lidé se sem chodili modlit za své blízké, kteří v dolech zůstali. Je to místo silně spojené s radostmi a bolestmi a lidé to tam stále cítí za své.

V současnosti zde kromě bohoslužeb také bývají koncerty a kostel navštěvuje hodně turistů. Jejich počet rok od roku výrazně roste. I toto přináší zajímavou pastoraci. Návštěvníci často o víře nic nevědí, jen se chtějí podívat na zvláštnost šikmého kostela, ale při prohlídce se též dovědí, že kostel je nadále živý, dovědí se o bohoslužbách. Průvodcovskou službu konají laici z naší karvinské farnosti.

Co pro tebe znamená žít spiritualitu jednoty v každodenním životě kněze?

Když jsem měl být svěcen na kněze, tak jsem si řekl, že nechci žít osaměle. Jsem moc rád, že jsem poznal spiritualitu jednoty, protože to je spiritualita společenství. Scházím se pravidelně se skupinou kněží, a i když jsou o generaci starší než já, jsou mým zázemím. Nemáme přirozenou rodinu, ale můžeme vytvářet rodinu nadpřirozenou.

Vzpomínám si na jeden moment, kdy jsem prožíval těžkost, zavolal jsem jednomu spolubratrovi z tohoto společenství. On tenkrát večer sedl do auta a ujel za mnou 70 kilometrů. Mluvili jsme spolu dlouho do noci, přespal tu a ráno brzy vstával, aby stihl své povinnosti. To bylo pro mě hmatatelné společenství, které jsem v rámci tohoto hnutí zažil. Viděl jsem, že to nejsou jen pěkné řeči, sem tam spolu vypít kávu, ale je to konkrétní služba.

Udržuješ kontakty i s kněžími z východní Evropy. Co pro tebe znamená žít pro tyto kněze, z nichž někteří jsou velmi daleko? Tyto vztahy přesahují hranice diecéze, hranice republiky…

Byl jsem požádán, abych měl v srdci kněze z Hnutí z východní části Evropy a abych byl ve službě jejich vzájemnému propojení. Je jich přes stovku – z České republiky, Slovenska, Balkánu a dalších zemí. Vnímám tuto službu, jako by to byla moje druhá farnost. Když mám příležitost, tak za tyto kněze sloužím mši. A pokud je to jen trochu možné, setkáváme se. Často je to možné přes videokonference, ale někdy jsou i příležitosti vidět se osobně. Teď se chystám na setkání, kde se sejdou kněží z celého Polska. Podobné setkání se chystá i na Slovensku, kam bych také rád jel. Je dobré kněze poznat víc v jejich prostředí, pak na ně můžu víc pamatovat, víc je mít v srdci, poznat jejich starosti a radosti. Jsem za tuto službu rád.

Za rozhovor děkuje Martin Uher

Nové město 3/2024