Ježíšův výkřik „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil“ (Mt 27,46) se stal nosným slovem evangelia utvářejícím život Chiary Lubichové, jejích prvních společnic i celého hnutí rodícího se kolem ní. V jeho síle jsou v prvních letech připraveni všeho zanechat, kdyby církev hnutí neschválila…

Každá jeho fáze od prvopočáteční intuice, při níž se narodilo, i celý další rozvoj jsou prostoupeny tajemnou láskou k osobě Bohočlověka umírajícího na kříži, jenž ukazuje cestu ke sjednocení s Bohem a zároveň se všemi lidmi. Propojení Ježíšovy opuštěnosti s jeho modlitbou za jednotu všech (srov. Jan 17) je tou největší a nejoriginálnější novinkou Chiařina charismatu. Osobní i kolektivní historie se v něm stává spíše mystikou a mystika kříže určuje každodenní životní praxi.

Z lásky k Ježíši opuštěnému Chiara bere na sebe každou bolest, dává jí jedno z mnoha jmen Opuštěného a ke stejnému kroku vyzývá i všechny, kdo chtějí jít po této cestě. V Ježíši opuštěném jsou obsaženy všechny kříže církve, veškerá bolest nejednoty mezi křesťanskými církvemi i mezi věřícími různých náboženství. V něm je přítomno mnohotvárné drama nevěry tolika našich současníků. On ukřižovaný a opuštěný, jenž má podobu pouhého člověka, se může stát Bohem ateistů, Bohem pochopitelným pro náš sekularizovaný svět.

Ježíš opuštěný otevírá i novou linii v teologii, především v oblasti nauky o Bohu jako Trojici. Chiara ukazuje, jak ve své opuštěnosti Ježíš zakouší jako člověk to, co odevždy prožívá v lůně Boží Trojice: odevzdání života (Ježíšova smrt) a jeho znovuzískání od Otce (zmrtvýchvstání) nejsou ničím jiným než dvěma různými momenty působení téže lásky.

Ježíš opuštěný je souhrnem všech slov evangelia a tou nejpřímější cestou ke křesťanské dokonalosti a svatosti lidu. On je především tím, kdo utváří společenství, obnovuje jednotu ve všech společenstvích, do nichž každý z nás patří, a činí nás duchovními matkami a otci druhých lidí.

Víme dobře, že naše doba je poznamenána krizemi všeho druhu, rostoucí úzkostí a obavami z budoucnosti. Jsme a stále více asi budeme silně konfrontováni s jinakostí odlišných kultur, které se jeví jako životaschopnější než ta naše odkřesťanštěná. Domnívám se, že odpovědí může být naše pevné zakotvení v tajemství Ježíše opuštěného, které sice nikdy plně nepochopíme, ale budeme-li ho důsledně žít, může se stát spolehlivým vodítkem pro setkání s každým člověkem. Dokážeme-li v něho věřit jako v „Boha naší doby“ a jako takového ho představovat druhým, nemusíme se bát ničeho, ani žádného „střetu kultur“.

Jiří Kratochvíl

Úryvek z knihy Výkřik

Ježíš ukřižovaný

Ježíš ukřižovaný!

Co říci? Jak o něm dobře hovořit?

Je člověk jako my – to víme. Ale je také Bůh. Je láska. Přišel mezi nás, aby vykonal dílo, které se týká nás všech a které se vztahuje ke každému osobně. Stvořil nás, ale my jsme jeho dar promarnili a neustále ho znehodnocujeme. Spolu s životem jsme zdědili slzy, utrpení a jako jeho zakončení smrt, zdánlivé zneplatnění tolika prožitků.

On však chápe stav lidí, zná strastiplné události jejich životních osudů, smilovává se nad nimi a sestupuje na zem. Bere na sebe vše, co měl podstoupit člověk. „Bůh si nepřeje, aby člověk byl ztracen“ (srov. Jan 6,39) a zachraňuje ho.

Ježíš tedy trpí a umírá pro člověka.

Umírá s člověkem, s námi a jako my a pak… vstává z mrtvých.

„Bylo zapotřebí“ (srov. Mk 8,31), říká Ježíš, když se přibližuje hodina utrpení.

Ale co bylo zapotřebí? A pro koho?

Považoval pro sebe za potřebné, aby se vtělil, trpěl a umřel za nás, protože je láska!

V tom je mimořádné povolání Bohočlověka, úplně odlišné a protikladné tomu, po čem obvykle touží lidé.

„Přišel, aby dal svůj život jako výkupné za všechny“ (srov. Mt 20,28).

Otec všechno tak určil. Ježíš se podrobuje. Ale jak říká Izaiáš o Božím služebníku, obětoval se, protože sám chtěl.[1] Chce vůli svého Otce. Chce ji, protože miluje především Otce. [2]

Otec odpovídá na tuto lásku svou mocí a koná čin, jaký od stvoření nikdy nevykonal. Uskutečňuje „nové stvoření“ – zmrtvýchvstání.

Rovněž Ježíšovo tělo, „slabé“ a podrobené bolesti a smrti, je tím proměněno a oslaveno (srov. 2 Kor 13,4) a je schopno vystoupit na místo po Otcově pravici.

Tím Bohočlověk otevírá dveře Trojice vykoupeným lidem.

Chiara Lubichová

[1] Srov. Iz 53,7, Vulgata

[2] „Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal. Vstaňte, pojďme odtud“ (Jan 14,31).

Nové město 1/2017 (zkráceno)