O TOM, JAK BÝT LÉKAŘEM TĚLA A DUŠE,

O SOUKROMÉ NADĚJI NA SETKÁNÍ PO SMRTI SE SVÝMI PACIENTY,

O DVOU NEZAPOMENUTELNÝCH ZPOVĚDÍCH,

O „MARIINĚ CESTĚ“ V ŽIVOTĚ KŘESŤANA

A O RADOSTI A VDĚČNOSTI ZA MILOSTI SVÁTOSTI

Na kněze jste byl vysvěcen poměrně pozdě, už jste byl fokolarínem a lékařem. Pomáhá vám zkušenost kajícníka v tom, že jste zpovědníkem?

Na úvod bych se rád podělil o své první zkušenosti se zpovědí. Jako dítě a jako malý kluk jsem se zpovědi nebál. Potkal jsem kněze, kteří mi rozuměli a kterým jsem mohl všechno říct. Bylo to pro mě důležité a často si to připomínám. Když jsem se sám stal knězem, věděl jsem, že musím takto přijmout každého člověka. Ke zpovědi přicházejí různí lidé a já musím být vždy otevřený, umět naslouchat a nikdy nepřerušovat – i když někdo o svém životě říká něco, co si myslím, že se zpovědí nesouvisí. Papež František, pravděpodobně na začátku Roku milosrdenství, řekl, že Bůh se nikdy neunaví odpouštět. Pro mě je to velmi výmluvná věta, vryla se mi do srdce. Pomáhá mi to i jako kajícníkovi. Díky tomu se nebojím jít ke zpovědi, kdykoli cítím potřebu – i dvakrát týdně.

Dnes často chodím ke zpovědi do Ostravy, kde pracuji. V katedrále je stálá zpovědní služby šest dní v týdnu, kde zpovídají různí kněží. Vždycky se tam setkám s jiným knězem. Jednou se mi stalo něco zvláštního. Kněz, který mě zpovídal, věděl, že jsem také knězem, ale neznal mě. Potom mi dal stejné pokání, jaké jsem nedávno dal jednomu ze svých kajícníků! Nebo jindy jsem slyšel při zpovědi přesně to, co jsem někomu řekl já ve zpovědi… Je to velmi silný zážitek – jistota, že se na mě Bůh dívá a miluje mě. Také tímto způsobem. Ano – osobně – dívá se na každého z nás!

Při jedné z mých posledních zpovědí mi kněz, kterého jsem také neznal, na závěr řekl: „Vidíš! Teď jsi čistší než já!“ „No, je to pravda…“ pomyslel jsem si. Tato slova mě dojala. Takže pro mě je tato svátost skutečně svátostí milosrdenství. Toto je způsob, jakým mě Bůh miluje. A tak miluje každého, kdo k Němu chce přijít. Bůh nás vždy přijímá.

Jako lékař pracujete u zdravotnické záchranné služby a letecké záchranky, takže se pravděpodobně často setkáváte s vážným stavem pacienta. Stává se v takových případech, že jste nejen lékař, ale i kněz?

Ano, setkávám se s velmi nemocnými lidmi a mnoho z nich mi umírá v rukách. Někdy jsem poslední člověk na této zemi, který s nimi mluví. V těchto situacích jsem lékař, ale také chci být milující Boží přítomností pro umírající. Nevím, kdo je tato osoba, jaký byl její život; někdy jsou tito lidé v kómatu. Jako lékař musím udělat všechno. Není čas na svaté oleje, ale je čas na rozhřešení. Takže jim dám jednoduše rozhřešení.

Předtím jsem na Slovensku dlouho pracoval v nemocnici na dětské jednotce intenzivní péče. Mnoho dětí mi zemřelo v náručí… Nebyl čas zjišťovat, zda byly pokřtěny, tak jsem tyto děti před smrtí jednoduše pokřtil. Pro mě osobně je to důležité, protože věřím, že když jednou přejdu na druhý břeh, moji pacienti tam na mě budou čekat. Tohle je moje soukromá naděje!

Je tu ještě jeden aspekt mé profese. Lidé ve farnosti mě znají, vědí, že často po večerní mši svaté jdu do služby na záchranku. Často mi přejí dobrou službu. A při zpovědi nebo po mši se mě občas ptají na zdravotní problémy; to platilo zejména během pandemie. Ptali se mě například na očkování. Nikdy jsem jim neříkal, co mají dělat, jen jsem jim říkal, co dělám já, proč se tak rozhoduji a v jakém stavu jsou moji pacienti. Nechtěl jsem, aby to byly rozkazy, ale aby se všichni cítili svobodně. Pokud se mě někdo zeptá, chci odpovědět životem, ne tím, co lze vyčíst v knihách nebo někde si poslechnout. V situaci, kdy mezi farníky kolovalo mnoho falešných zpráv, jsem cítil, že musím reagovat. V rámci farních oznámení jsem řekl: „Prosím, nevěřte těmto nepravdivým informacím.“ Prostřednictvím svých profesních zkušeností jsem mohl lidem pomáhat, ale nikdy jsem jim autoritativně neříkal, co mají dělat. Často mi děkovali. Nevím, jaká rozhodnutí učinili, ale cítil jsem, že jako fokolarín musím odpovídat na jejich otázky svědectvím svého života.

Vraťme se k tomuto obrazu: Otec Martin – kajícník a zpovědník. Prolínají se tyto reality? A jak fungují v běžném životě?

Musím říct, že od té doby, co jsem knězem, pro mě není vždy snadné jít ke zpovědi, ale vždy si uvědomím, že kněz, který čeká ve zpovědnici, zažívá to, co já na jeho místě.

Jednou se mi stalo, že jsem byl ve zpovědnici a přišel ke mně na zpověď kněz. Když se vyzpovídal, požádal jsem ho, abychom neměnili místo, ale vyměnili si … role. A tak, i když zůstal na místě kajícníka, mě vyzpovídal. Také díky takovým situacím cítím, jak moc mě Bůh miluje.

Zpověď je součástí mého života – víceméně pravidelná, ale vždy důležitá. Kromě tohoto individuálního „Já a Pán Bůh“ je pro mě důležitý i další aspekt této svátosti. Žiji v komunitě a nemám žádné výčitky říct svým bratrům z fokoláre, že jdu ke zpovědi. Třeba po ranní směně zůstávám v Ostravě nakoupit nebo něco vyřídit, ale řeknu i bratrům, že půjdu ke zpovědi. Je to pro ně příležitost, aby o tom věděli. Je také důležité, abych – pokud prožívám těžkou chvíli – o tom řekl nejen knězi ve zpovědnici, ale i svým bratrům. Věřím, že pak Ježíš – ten, který je přítomný mezi námi – přijme mé vyznání a „spálí“ ho svou láskou.

Byly ve vašem životě důležité zpovědi?

Zažil jsem dvě zpovědi, které mi změnily život. První byla, když už jsem byl ve fokoláre a prožíval jsem pro mě hodně těžké období. Dokonce jsem uvažoval o odchodu z komunity. Neměl jsem tehdy sílu jít ke zpovědi, ale každý den jsem chodil na mši a plakal. Po přijímání jsem řekl Ježíšovi: „Nevím, co se to se mnou děje.“ Po třech nebo čtyřech měsících jsem sebral síly a šel za jedním řeholníkem, který mě znal, a při zpovědi jsem mu sdělil všechna moje dilemata. A on mi řekl: „Poslouchej, dělej, co chceš! Ale je jedna věc, kterou nesmíš udělat: zradit Ježíše.“ To mi stačilo…

A pak došlo k druhé nezapomenutelné zpovědi. Stalo se tak na důležitém setkání našeho hnutí v Římě. Zase jsem měl nějaký vážný problém. Jednoho řeholníka jsem „odchytil“ a požádal ho o zpověď. Řekl mi jen dvě věty, ale všechno změnily! To jsou – myslím – milosti, které určují cestu pro pozdější roky. Z těchto dvou zpovědí žiji dodnes – to mohu říci.

Už nějakou dobu také po každé zpovědi recituji Magnificat. Zpověď končí nejen rozhřešením a pokáním, ale také vyslovením: „Děkuji.“ Jistě, Bůh odpouští hříchy s radostí a láskou, ale aby byla tato svátost úplná, je zapotřebí vděčnosti.

Členové Hnutí fokoláre se v životě snaží jít „cestou Mariinou“. Ona však také zažila – jak v jednom ze svých projevů zdůraznila zakladatelka Hnutí Chiara Lubichová – ztrátu Ježíše – poprvé, když se jako dvanáctiletý chlapec ztratil v Jeruzalémě, podruhé – když zemřel na kříži. Zažíváte jako fokolarín nějaká zvláštní setkání ve zpovědnici s těmi, kteří někde… ztratili Ježíše?

Ve skutečnosti je život křesťana úplně stejný jako život Panny Marie – jsou různé fáze bytí s Ježíšem a jsou chvíle, kdy máte dojem, že se Ježíš ztrácí a už „Ho nevidíš “. Pro mě osobně bylo a je důležité v takových chvílích nepřestat přijímat Ho v Eucharistii – i když Ho nevidím a necítím; už jsem o tom mluvil. Myslím, že jsem zůstal věrný Ježíši – navzdory těžkým chvílím – protože jsem nepřestal mít každý den účast na Eucharistii. Nechápal jsem, co se to se mnou děje; lidsky mi to nic nedávalo, ale nevzdal jsem se. A když přišla myšlenka na zpověď, rozhodl jsem se jít. Bůh mohl působit skrze ni a kněze, který mi naslouchal.

Nyní jako kněz si myslím, že je velmi důležité být ve zpovědnici, kdykoli je to možné, byť jen na chvíli. I když nikdo nepřijde. Ale lidé vidí, že jsem tam. Jednou na Štědrý den jsem přišel do kostela půl hodiny před půlnoční mší; tehdy kněží většinou už nezpovídají. Do zpovědnice jsem však šel. I tu noc přišli nějací lidé… Taky stojí za to zůstat do konce. Nejednou odcházím ze zpovědnice a někdo přijde a ptá se: „Máte ještě čas?“ „Jasně, že mám čas!“ A ukázalo se, že kdybych odešel, něco důležitého by se nestalo. Měl jsem tam zůstat!

Mám pocit, že to není moje zásluha. Toto je služba, kterou mi Bůh svěřuje, abych mohl lidem projevovat Jeho lásku. Když jsem ve zpovědnici, když mnou prochází Jeho láska, nepřipadám si důležitý… Zpovědi jsou pro mě často zpytováním svědomí. Někdy si musím říct: „Ach, to mě nenapadlo. V tomto směru musím něco udělat.“

Je krásné, že mohu dávat Boží lásku. Velkou bolestí je, když někdy nemohu dát rozhřešení. Největší radostí pro mě však byly chvíle, kdy jsem mohl z někoho sejmout exkomunikaci. Byla to taková radost, že jsem se zpovídajícím se plakal.

Takže každý kněz nyní může sejmout exkomunikaci?

Jsou určité vyhrazené hříchy, které běžný kněz nemůže rozhřešit, ale v současnosti mám právo například jako řadový zpovědník dávat rozhřešení za hřích umělého potratu a nebo za spolupráci při potratu. V minulosti to tak nebylo; takovou moc měl jen biskup.

Kdybychom měli nakonec v pár slovech shrnout, co je to zpověď…

… potom bych rád zdůraznil, že svátost smíření je milostí i radostí. Když každý z nás zažije odpuštění, cítíme radost a máme sílu jít dál. A tato milost a tato radost se v životě opakují znovu a znovu…

Za rozhovor děkují Dobromiła a Stanisław Salikowie

Rozhovor pochází z nedávno vydané knihy KAMIEŃ Z SERCA. Ze spowiednikami o spowiedzi rozmawiają Dobromiła i Stanisław Salikowie. Instytut Gość Media, Katowice, 2024, 264 s. ISBN 978-83-967817-2-7.

kněz Martin Uher

narozený v roce 1962 v Praze, Česká republika. V roce 1987 ukončil studium medicíny a poté pracoval jako lékař na jednotkách intenzivní péče pro děti na Slovensku a od roku 2005 jako lékař záchranné a letecké záchranné služby v ČR a SR. Již během studií se rozhodl pro zasvěcený život ve fokoláre (komunita Hnutí fokoláre – Díla Mariina). V roce 2018 byl vysvěcen na kněze olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. Je doktorem teologie a doktorem medicíny.

V současné době žije ve fokoláre v polských Katovicích a pracuje jako lékař záchranné služby v Ostravě v České republice.