Foto: Antonín Basler

Jednota je „specifickým cílem Hnutí fokoláre“, k němuž celé Hnutí směřuje a o nějž způsobem sobě vlastním usiluje každé jeho společenství. Je především Božím darem, který nepřichází automaticky, ale na základě vnitřního postoje jednotlivců, utvářeného uměním ztrácet své názory a podřizovat se, ovládat své emoce, nezatvrdit se a začínat stále znova… Všichni, kdo se o jednotu snaží, dobře znají askezi tohoto druhu. Také chápou, že v úsilí o jednotu hraje zásadně důležitou roli autorita, správně uplatňovaná i správně přijímaná. Bez ní není myslitelné žádné lidské společenství.

K správnému pochopení smyslu autority nám může posloužit, když sledujeme původ tohoto výrazu. Je to latinské sloveso augere, což znamená rozmnožovat nebo podporovat. Od něj odvozené podstatné jméno auctor, podporovatel, označuje někoho, kdo vykonává činnost směřující k růstu a k podpoře druhého člověka. Prvotním cílem autority je tedy umožňovat, aby se ten druhý rozvíjel a rostl ve svých darech a schopnostech. To by zároveň mělo být hlavním úkolem každého nositele autority ve vztahu k jeho svěřencům.

Pro snadnější pochopení jejího fungování lze autoritu kategorizovat různým způsobem. Základním rozlišením, s nímž se v běžném životě setkáváme, je na jedné straně autorita daná odborností a na druhé straně autorita vyplývající ze zastávané funkce. Ze zkušenosti víme, že optimální je, když nejlepší odborník má zároveň nejvyšší funkci: špičkový chirurg by měl být primářem chirurgického oddělení.

Obdobným způsobem lze členit autoritu na formální, kterou nějaká osoba získává na základě oficiálního pověření a jmenování, a neformální či přirozenou, založenou na přesvědčivosti určitého člověka a na jeho schopnosti získávat a vést druhé. U neformální autority vstupuje často do hry otázka jejího morálního profilu: do jaké míry ty ostatní „tahá nahoru“ nebo „strhává dolů“.

Německý sociolog Max Weber rozděloval autoritu na tři základní typy: racionální, tradiční a charismatickou.

Racionální autorita stanovuje pravidla, která jsou všeobecně považována za platná a jednotlivci nemají problém se jim podřídit obvykle do té míry, do jaké jsou ochotni uznat jejich rozumnost; takovým typem autority je politická moc v demokratické společnosti.

Tradiční autorita je založena na víře v „odvěkou“ nebo „posvátnou“ danost určitých tradic a poslušnost k ní je dána loajalitou k osobě, která ji zastává; jejím příkladem může být autorita uplatňovaná v kmenových pospolitostech a různých rodinných klanech. Osobitým případem je společenství církve, kde tradiční autorita se odvozuje z Písma svatého a z tradice prověřené živou vírou (lex credendi); její uplatňování je zárukou kontinuity.

Specifickým typem, který nás velmi zajímá, je autorita charismatická. Podle Webera spočívá v oddanosti výjimečnému charakteru individuální osoby. Na základě mimořádné kvality se takovéto osobnosti přiznávají jedinečné s ničím a nikým nesrovnatelné pravomoci. Je to autorita, jakou mívají například zakladatelé řeholních komunit nebo nových církevních společenství. „Odborná“ autorita, kterou odvozují z mimořádného Božího daru (charismatu), u nich obvykle splývá vjedno s tou neformální a z toho vzniká jejich obrovská síla přitahovat k sobě následovníky. Často se však dostávají do konfliktu s autoritou „tradiční“ a jejich další osud záleží na tom, zda dojde ke vzájemnému pochopení a uznání nebo nikoli: buď se stanou iniciátory církevního obnovného hnutí (sv. František) nebo založí novou církev (Martin Luther).

Víme, že obdobnému střetu s tradiční autoritou se nevyhnula ani Chiara. Ona byla žena a laička stojící v čele novátorského hnutí, k němuž se hlásili i kněží a řeholníci. To se zdálo být příliš velkým a těžko stravitelným soustem pro církevní instituci zastupovanou Svatým oficiem.[1] Když nakonec po dlouho trvajících nejistotách bylo Hnutí fokoláre uznáno jako plnohodnotná součást církve, stala se ona nezpochybnitelnou hlavou jeho struktury: její charismatická autorita dosáhla svého plného uplatnění a stávala se vzorem, byť nedostižným, pro všechny další nositele autority na různých stupních Hnutí.

Těm, jimž byla svěřována jakákoli odpovědnost, však sama Chiara představovala jiný vzor: Nejsvětější Trojici, kde se vztahy autority a poslušnosti mezi Otcem a Synem odehrávají v lásce, jíž je Duch Svatý. V takto náročném komunitárním pojetí autority v Hnutí spočívá její absolutní novost, ale zároveň i křehkost daná lidskou omezeností.

V každém člověku více či méně přežívá touha po moci a v důsledku toho může skončit tím, že svěřenou zodpovědnost uplatňuje příliš autoritářsky. Zdůrazňuje spíše „autoritu vyplývající z funkce“ a jednotu zaměňuje za bezvýhradnou poslušnost vůči své osobě, někdy maskovanou slovy „musíte mi vytvářet jednotu“. V krajním případě to může vést k rozštěpení společenství na osoby loajální, které se přizpůsobí, a na ty ostatní, které buď vydrží se zaťatými zuby, nebo odejdou.

Jako opak autoritářství – obvykle u těch, kdo nemají dostatečnou „neformální“ autoritu – může nastat situace, kdy zodpovědný na svou funkci de facto rezignuje, což vede k anarchii, kde se každý sice cítí velmi svobodně, ale nikdo není spokojen, protože společenství se stává beztvaré a ztrácí svou identitu.

Dostačujícím řešením není ani demokratický přístup k uplatňování autority (někdy způsobený alibismem zodpovědného), při němž se o různých věcech rozhoduje hlasováním a přijme se většinový názor. Ostatně i papež František v souvislosti se synodní cestou připomíná, že církev není parlament řídící se hlasem většiny, ale hlasem Ducha Svatého.

Autorita v jakékoli skupině oživované spiritualitou společenství nikdy nesmí ztratit ze zřetele svůj cíl, jímž je prohlubování jednoty. Je to úsilí, při němž lidská snaha je odměněna Božím darem. Jeho získání je zásluhou i spoluodpovědností všech členů skupiny, ale vždy zde musí být jeden „střed jednoty“, který má „poslední slovo“. Na něm velmi záleží, aby si společenství udrželo svou životaschopnost.

Na druhé straně je tento člověk při své službě vždy zcela závislý na vstřícnosti a toleranci ostatních, protože i on je „jenom“ člověk, který nemusí oplývat zvláštním charismatem. V opačném případě hrozí, že společenství upadne do některé z naznačených deformací: stane se buď diktaturou, nebo místem nekonečných nikam nevedoucích debat, případně se všichni utopí v moři anarchie.

Jednota, jež se rodí z „trojičního“ žití autority, nikoho z jejích účastníků neutlačuje ani nevyvyšuje jedny nad druhé, ale všichni se v ní cítí být plně doma. Chiara ji přirovnává k chemické sloučenině: ta na rozdíl od směsi vytváří z jednotlivých prvků novou kvalitu, kterou je Ježíš přítomný ve společenství. Pak je to On, kdo činí „jho a břemeno autority“ lehkým a snesitelným, On je onen „auctor“, podporovatel, napomáhající osobnímu růstu a rozvoji všech.

Autorita Ježíše mezi námi plně koresponduje s tím, co už před mnoha staletími pochopil sv. Augustin: „Čeho dosáhne člověk ve své ubohosti, jak daleko a kterou cestou postoupí vpřed ke svému štěstí, nepovede-li ho Boží autorita?“ (O Boží obci XVIII). Domnívám se, že v tom je naděje nejen pro Hnutí, ale pro celou církev na její synodní cestě.

Jiří Kratochvíl

[1] Více o schvalování Hnutí Svatým Oficiem v článku „Nejistá sezóna“.

Nové město 4/2023