Jak pracovat s perfekcionismem
Foto: Pixabay
Svědomitost, pečlivost, spolehlivost – to vše jsou kladné vlastnosti. Jenže co když je toho moc? Perfekcionismus může život velmi komplikovat. Perfekcionista neboli puntičkář je nadměrně důsledný a klade na sebe i na své okolí vysoké požadavky. Může tak trpět vnitřním napětím a stresem. Jak s tím pracovat jsme se zeptali psycholožky Lucie Kotkové.
Když jsem před mnoha lety trávila s přáteli část prázdnin na chalupě se společnou koupelnou, kamarádka mi napůl pobavená a napůl zděšená vyprávěla, že jí náš pečlivý kamarád přerovnal taštičku s toaletními potřebami, kterou měla v koupelně položenou. Pečlivost je jistě chvályhodná vlastnost, ale hranice mezi pečlivostí a perfekcionismem je velmi tenká. A život s perfekcionistou není nic jednoduchého, zejména tehdy, když se skrývá uvnitř nás.
Člověk je jediný tvor, který se může vědomě rozhodnout něco na svém chování měnit. Snaha zlepšovat se je v pořádku. Je dobré překonávat překážky, potýkat se s vlastními chybami a omezeními, snažit se „více a lépe“. Jenže někdy to můžeme přehnat a znepříjemňovat život sobě i ostatním.
Dnešní doba je rychlá a možná až příliš zaměřená na výkon. Chce se od nás, abychom byli schopní, výkonní, pečliví, vytrvalí. A to už od útlého věku. Ve své praxi se často setkávám s malými dětmi, které sotva začaly chodit do školy, hroutí se z představy dvojky nebo z toho, že jim paní učitelka v písance opraví sklon písma.
Chyba v životě člověka a práce s ní
Velkou slabinou našeho školství je nevhodná práce s chybou. Chyba je totiž zcela přirozeným a zákonitým prostředkem učení. Nic se nemůžu naučit tak, že to v jednu chvíli neumím a ve druhé zvládám zcela perfektně. Batole, které se učí chodit, mnohokrát spadne, než se mu povede vnímat těžiště, držet rovnováhu, koordinovat pohyb, přizpůsobit se povrchu, vyhýbat se překážkám na podlaze. Padání je způsob, jak se naučit chození. Bez něj to zkrátka nejde. Chyby nám zcela přirozeným způsobem dávají zpětnou vazbu o tom, kudy cesta nevede, abychom věděli, jakou jinou se zkusit vydat příště. Ve škole se ale chyba často trestá snížením známky. Z opraveného diktátu se nedozvíte množství správně napsaných gramatických jevů, ale právě jen počet chyb (patřičně zdůrazněných červenou barvou). U dítěte to zákonitě vede k tomu, že se chybování začne bát a naučí se vnímat chybu jako něco, čemu je třeba se vyhnout. Zejména tehdy, když mají rodiče podobný přístup jako škola.
Základním úkolem rodičovství je bezpodmínečná láska. Samozřejmě že jako rodič chci, aby se moje dítě snažilo, aby se správně rozhodovalo a chovalo, ale nemůžu to automaticky očekávat vždy. Nenarodil se mi totiž robot (koneckonců ti mohou chybovat také), ale živé a nedokonalé dítě, které má stejně jako já dospělý omezenou kapacitu energie, pozornosti, paměti, schopností a dovedností. Je potřeba dítěti do života poskytnout tu nejdůležitější výbavu. Dát mu pocítit a zažít, že jeho hodnota není v tom, jak se chová a jaké má výsledky ve škole či ve sportu. Že jeho hodnota spočívá prostě už jen v jeho samotné existenci bez ohledu na to, co provádí nebo neprovádí, co přinese z písemky, kolik má červených puntíků nebo jak rychle běhá.
Pokud jsme křesťané, toto je přece součástí naší víry. Jsme milovaní, ačkoli jsme nedokonalí. S naším chybováním a naší nedokonalostí se dokonce přirozeně počítá a máme prostřednictvím svátostí možnost chyby pojmenovat a smazat. Pokud nám chyby odpouští Bůh, proč to neumíme my sami?
Efektivita za každou cenu
Nejen že jsme na sebe přísní, pokud jde o pracovní záležitosti. Poslední dobou mám dojem, že výkonově trávíme už i volný čas. Odpočinek jsme se naučili považovat za prokrastinaci1, zbytečně plynoucí čas, který jsme mohli strávit něčím užitečnějším. Dnes už pomalu ani neumíme jít jen tak na procházku, dívat se kolem sebe a užívat si klid. Měříme si u toho počet kroků a spálených kalorií, posloucháme podcasty, vyhledáváme pomocí aplikací, která rostlina to u cesty kvete. Snažíme se o efektivitu za každou cenu. Jediné, k čemu tento trend dlouhodobě vede, je vyčerpání. Moderním trendem v psychologii je mindfulness. Spočívá ve snaze zastavit se a vědomě prožívat přítomnou chvíli, zaměřit pozornost jen na tu jedinou konkrétní věc, kterou právě dělám. Netříštit pozornost tím, že toho dělám víc najednou nebo už dopředu myslím na další úkol, který mě čeká.
Snaha dělat věci dobře a perfekcionismus jsou opravdu dvě různé věci. V pozadí perfekcionismu se skrývá strach. Strach ze selhání, z vlastní nedostatečnosti a slabosti. Strach z odmítnutí, pokud pro druhé nebudu dost dobrý. Postavit se tomuto strachu a dovolit si být v něčem průměrný, slabý či chybující je velmi důležité. Někdy to může být tak těžké, že to sám nezvládnu a pak je dobré nechat si pomoci odborníkem, zvláště v případech, kdy nám snaha o dokonalost vlastní nebo našich blízkých ničí mezilidské vztahy nebo znemožňuje pracovní výkon (s perfekcionismem je často spojeno podvědomé vyhýbání se splnění úkolu, protože než udělat něco špatně, je bezpečnější to neudělat vůbec).
Jak s perfekcionismem, který nám komplikuje život, pracovat?
V první řadě pěstovat laskavost k sobě. Zkusme si představit, že chybu, které se snažíme vyhnout, udělá někdo z našich přátel. Když se nám svěří, málokdo z nás mu řekne: „Máš pravdu, to bylo naprosto hrozné, je to neomluvitelné, za nic nestojíš a příště se koukej víc snažit!“ Spíše ho omluvíme, utěšíme, povzbudíme, aby neztratil odvahu. Říci totéž sám sobě je mnohem náročnější, protože k sobě často přistupujeme bez podobného pochopení a tolerance. Zkusit být k sobě laskavý a být si vlastním kamarádem, který mi řekne, ať si z toho nic nedělám, že to se stává, nic se neděje a je třeba jít dál, je první důležitý krok v práci s chybou.
Další možností, kterou s klienty často využívám, je domyslet až do konce „co se stane když“. „Co se stane, když se na tu písemku opravdu nestihneš naučit?“ „Dostanu pětku.“ „A co se stane, když dostaneš pětku?“ „Budu se cítit špatně a rodiče se budou zlobit.“ „A co se stane, když se budeš cítit špatně a rodiče se budou zlobit?“ „No já na to za chvíli zapomenu a rodiče mi asi zakážou mobil.“ „A co se stane, když ti rodiče zakážou mobil?“ „No asi nic, jsem na to zvyklý.“ Zkusme si podobnou „hru“ zahrát pokaždé, když se bojíme, že něco pokazíme, nestihneme, uděláme polovičatě. Protože většinou nám chyba možná na chvíli život zkomplikuje, ale za pár hodin či dní si na ni už nevzpomeneme.
Dalším důležitým krokem je nevnímat vše výkonově. Naučit se oceňovat čas, který strávím jinak než prací či usilovnou snahou o něco. Každému z nás jede v hlavě spousta věcí, které je potřeba udělat. Možná bychom měli odpovědět na nějaké maily, uvařit večeři, zavolat příbuzným, objednat sebe nebo děti k lékaři, podat daňové přiznání, zaplatit složenky. Každý si tam libovolně doplňte svoje momentální „mělbychy“, jistě jich najdete dlouhý seznam. Dovolit si je v té hlavě na chvíli vypnout a jít si třeba číst knížku (ano, i takovou, která nemá za úkol mě vzdělat či rozvíjet mou osobnost). Navzdory tomu, že jsem nesplnil všechny úkoly, protože teď jsem prostě unavený a potřebuji si odpočinout. Dovolit si pečovat sám o sebe a necítit se u toho provinile.
V jedné písni Svěráka s Uhlířem se zpívá: „Čas těžko někdo zastaví, tak buďme k sobě laskaví, vždyť nežijeme věčně.“ Tak buďme laskaví. K druhým i k sobě!
Lucie Kotková
Mgr. Lucie Kotková se věnuje poradenství a terapii dětí, dospívajících a rodičů. Působí v Brně a je čtyřnásobnou maminkou.
www.luciekotkova.cz
Nové město 3/2023
_________
- Tendence odkládat plnění činností a úkolů, zejména těch nepříjemných, na pozdější dobu.