„Vážení a milí kolegové, od zítřka zavádíme home office, takže zítra už do práce nechoďte, budete pracovat z domova.“ Tuto nebo podobnou větu mnozí z nás patrně v posledních dvou letech zaslechli v souvislosti s pandemií koronaviru. Něco do té doby v našich končinách nepříliš známého a využívaného. Jistě, práce z domova tu s námi je už nějaký ten pátek, v takovém rozsahu jsme ji však jako společnost dosud nezažili.   

(Mimochodem slovní spojení home office byste od rodilého Brita nebo Američana neslyšeli, ten by řekl spíše work from home, tedy práce z domova, ale pro zjednodušení to teď nechme být.)

Jaká byla vaše první reakce? „Hurá, nemusím do práce, budu mít volněji, nemusím tak brzy vstávat“ nebo naopak zmatek, strach, nejistota – „jak to budu dělat, co to znamená, zvládnu to?“

Jsou samozřejmě profese, které nejsou realizovatelné formou práce z domova a osobní přítomnost zaměstnanců na pracovišti je bezpodmínečně nutná. Pak je naopak skupina povolání, pro kterou se zavedením práce z domova nic moc nezměnilo. (Možná jste zaznamenali vtip na sociálních sítích, kde je na jedné straně vyobrazen „překladatel v karanténě“ a na druhé straně „překladatel před karanténou“ a u obou vět byla ta samá fotka.)  Mezi těmito dvěma póly je řada profesí, které se sice dají dělat z domova, ale na úkor kvality. Jako dětský psycholog vím, o čem mluvím. Je velký rozdíl mluvit s malým dítětem přes obrazovku, kdy se například schovává pod stůl, protože je to velká legrace, a dítětem sedícím fyzicky vedle vás. Učitelé by také mohli vyprávět. Nechtěný experiment dlouhodobého uzavření škol byl toho důkazem. Slýchali jsme roztomilé až dojemné stížnosti dětí, že jim chybí spolužáci, kamarádi, učitelé a že chtějí raději chodit do školy, než být doma samy. Fyzický kontakt je prostě nenahraditelný. Možná právě na dětech nejlépe vidíme limity práce z domova.

Předpokladem práce z domova je pochopitelně potřebné technické vybavení a klidný prostor pro práci. Je potřeba zorganizovat si svůj pracovní i osobní život v nové situaci. Výhodou může být úspora času i peněz za cestu, určitá časová flexibilita a větší volnost v tom, zda pracuji z domova nebo třeba z chalupy.

Tento způsob práce ovšem může způsobit, že pracujeme „od nevidím do nevidím“.  Není úplně zřejmé, kdy jsme v práci a kdy už nejsme. Počet odpracovaných hodin se hlídá jen těžko, jsme posuzováni podle výsledků. Home office vyžaduje velkou míru sebekázně a pracovní disciplíny, abychom příliš nepodlehli neustálému odsouvání pracovních úkolů. Domácí práce nás lákají více než obvykle, odbíháme k vaření, praní, uklízení apod. Dokonce se to od nás i částečně očekává, když už jsme přece doma… K oddělení pracovního a osobního života nám někdy může pomoci určitý rituál, třeba prostá pomůcka jako je nějaký konkrétní kus oblečení, šperk, hodinky apod., která symbolizuje pro mě i pro ostatní členy domácnosti, kdy jsem v práci a kdy už ne.

Přínosem je klidnější prostředí, kde nikdo z kolegů nepovídá, netelefonuje, nikdo nás při práci nevyrušuje nečekanými požadavky, dotazy a novými pracovními zadáními. Ale na druhou stranu jsme na to hodně sami, chybí nám okamžitá možnost konzultace s kolegy, sdílení nápadů, myšlenek, zpětná vazba od nadřízených, ocenění. Tato ztráta přímého lidského kontaktu s druhými kolegy a zvýšené nároky na vlastní kreativitu a výkony může pomalu vést ke ztrátě motivace, ztrátě pracovních návyků i produktivity, ale také k pocitům osamění a úzkostem. Zvláště u lidí, kteří žijí sami a nemají s kým sdílet své pocity a prožívání.

Pro lidi, kteří mají potíže se sebeřízením, sebedisciplínou, organizací času, samostatným rozhodováním a práci z domova nevnímají jako dostatečně smysluplnou a uspokojující, je tedy home office problém. Pro ty druhé může znamenat volnost a otevřené možnosti, kdy se nemusí tolik podřizovat požadavkům druhých, ale mohou se více přizpůsobit svým vlastním potřebám a přáním.

Práce z domova v rodinách

Ve své psychologické praxi se častěji setkávám s rodiči malých dětí nebo dětí školou povinných, a ti prožívají home office ještě poněkud jiným způsobem. Z původního nadšení, že konečně budou víc spolu a budou mít víc času na sebe, na děti, na rodinu, jsou často překvapeni a rozčarováni, že té těsné blízkosti je až moc. Zkrátka, žádný extrém není dobrý.

A nevýhody?

Tak v první řadě malým dětem jen těžko vysvětlíte, že i přesto, že jste doma, tak vlastně doma nejste, tudíž se jim nemůžete naplno věnovat a ony hlavně musí být potichu a nerušit.

Skloubit home office s péčí o děti je opravdu náročné. A pokud jsou školní děti doma a mají z nějakého důvodu distanční výuku, tak tím spíše.

Jednou z mála výhod, kterou rodiče zmiňují, je, že nemusí pro děti zajišťovat hlídání, protože ho zajistí sami. Ti šťastnější si pochvalují, že mohou ráno trochu později vstávat a nemusí děti tolik honit při ranním vypravování do škol a školek. Někteří rodiče také ocenili, že si mohou nastavit vlastní tempo a přizpůsobit povinnosti své i svých dětí potřebám všech členů rodiny. Pokud spolu umí členové rodiny mluvit, sdílet společně to, co prožívají, věci dobré i nepříjemné, pak je to jistě veliká výhoda a opora při zvládání této situace. Ale tím výhody pomalu končí…

Většinou jsem se při své práci setkávala s opakem, kdy rodiče byli vysílení a unavení, protože museli zajistit vše kolem domácnosti, celodenní vaření, péči o děti, případně i pomoc s jejich distanční výukou a zároveň splnit všechny pracovní povinnosti. Řada rodičů, především maminek, mi říkala, že musí vstávat brzy, aby stihli nějakou soustředěnou práci dřív, než se děti probudí, a znovu k práci usedají až večer, případně v noci, kdy je opět klid a děti už spí. Během dne okřikují děti, aby byly potichu, protože ve vedlejší místnosti táta pracuje a potřebuje se soustředit. Najít klidné místo pro práci s veškerým potřebným technickým vybavením bývá také často potíž. Málokterá rodina má k dispozici tolik počítačů, pracovních stolů a vlastně i samostatných místností, aby každý člen mohl nerušeně pracovat. A to nemluvím o neustále padající wifi a rostoucím nákladům za spotřebu energií. Vzpomínám si na jednu maminku, která mi vyprávěla, že pracuje na notebooku v koupelně na rozloženém žehlicím prkně, protože na ni už nezbyl stůl a v každém pokoji někdo z rodiny pracuje a mluví nahlas.

Oddělit pracovní a soukromý život může být v některých případech až nadlidský úkol. Děti musí jíst, nevydrží si dlouho potichu samy hrát, musí jít ven atd. atd.. Takže především maminky během home office současně zajišťují děti i domácnost, protože když už jsou doma, tak se očekává, že bude uklizeno, uvařeno. Navíc rodiče velmi často suplují i učitele a pomáhají dětem zvládat zadanou práci, domácí úkoly a samostudium. Na vlastní práci jim ve skutečnosti zbývají brzká rána a pozdní večery a ne vždy tak mohou naplnit požadavek zaměstnavatele být v případě potřeby dostupní.

Toto všechno, trvá-li to dlouho, samozřejmě přispívá k tomu, že kromě únavy roste i stres, netrpělivost, nevraživost a máme tady takzvanou „ponorku“. A to už je jen krůček k hádkám, konfliktům a také možnému násilí.

Podtrženo, sečteno – práce z domova je jistě zajímavý a moderní způsob práce, ale není pro každého. Někdo dokáže dobře a rád využít její výhody a je pro něj přínosná, ale pro někoho jiného může být spíše zátěží. Jak je vidět, home office má své limity a období pandemie se všemi možnými omezeními nám o to více ukázalo, jak důležitý, nepostradatelný a nenahraditelný je osobní kontakt s druhými lidmi, možnost se setkávat a sdílet společenství. Toto ani nejmodernější technologie nahradit nedokáže.

Veronika Brandejsová

Vztahy jsou důležitější než všechny pracovní úkoly

Pracuji v mezinárodním týmu s kolegy po celém světě, a tudíž už před pandemií jsem měl většinu schůzek přes Skype. Když jsou děti ve škole, není velký rozdíl, zda to vyřídím v kanceláři nebo doma. Ale v plném ruchu domácnosti jsou tyto schůzky výrazně náročnější. Mám však jednu výhodu – možná tím, že jsem vyrostl v rodině s pěti mladšími sourozenci v panelákovém bytě, přirozeně jsem se naučil soustředit i když je kolem mě hukot. Zužitkoval jsem to, když jsem se pak měl učit na zkoušky na kolejích, a dokážu to i teď – manželka říká, že když pracuji doma a přijde do pokoje, má pocit, že ji vůbec nevnímám.

Co mi ale chybí nejvíce, je osobní kontakt s kolegy. Po počátečním šoku na jaře 2020, když jsme se ze dne na den všichni ocitli na home office a po pár týdnech pochopili, že „tato noc nebude krátká“, jsem si řekl, že důležitější než všechny pracovní úkoly jsou vztahy, a že se tomu chci vědomě věnovat. Snažil jsem se proto hledat nové cesty jak se o kolegy zajímat, jak jim i v online prostředí naslouchat. Byla to pro mě silná zkušenost, protože jsem brzy pochopil, jak omezená je moje perspektiva, limitovaná mojí osobní zkušeností. Například jsem si myslel, že home office je nejnáročnější pro ty, kdo mají plný byt dětí, ale v rozhovorech se svobodnými mladými kolegy jsem postupně pochopil, jak velkým zásahem do jejich života byla ztráta volnočasových aktivit, možnosti se potkávat s kamarády, že je to uvrhlo do samoty, kterou měli problém překonat. Také jsem nabíral do týmu nové kolegy a viděl jsem je pouze přes obrazovku, s jedním jsem se pak potkal až po osmi měsících. Pro mě, který čerpám mnoho podnětů z osobního kontaktu, bylo toto největší výzvou. Když s někým sedím v kanceláři, mnohem rychleji zpozoruji, když mu třeba není dobře, něco se děje, a dokážu na to zareagovat. Při setkávání přes Skype mi to unikalo. Vtipně to ilustruje situace, když nám kolegyně oznámila, že se jí za tři měsíce narodí miminko – a nikdo z nás to netušil. Jsem rád, že se už teď můžeme potkat v kanceláři alespoň párkrát do měsíce.

Jak na home office reagují děti? Tři starší mají obdobnou zkušenost z online školy, takže je pro ně snazší pochopit, že se jim při práci často nemůžu věnovat. Jiné je to s dvouletým Jonášem. Od té doby, co se naučil otevírat dveře, přichází v zajímavých okamžicích. Například potřebuje vyměnit baterky v autíčku, zrovna když vysvětluji důležité pracovní téma desítce lidí.

Pandemie však přinesla nový pohled i na tyto situace, stali jsme se k nim mnohem chápavější. Před dvěma lety bych to považoval za trapas, ale teď je vlastně normální, když třeba vysokému manažerovi v Americe, který má prezentaci pro dvě stě lidí, sedne na klín malá dcerka.

A výhody home office? Největší výhodou je, že můžu přebírat balíky od kurýrů 😊. Ale vážně – když se podívám na ty dva roky práce na home office, je to určitě více každodenního kontaktu s rodinou. Vnímám, co se doma děje. Je to jiné než ráno vypadnout do práce a vrátit se večer. Vidím, jak děti prožívají všední dny, jak je náročné udržet v chodu domácnost se čtyřmi dětmi (oceňoval jsem to samozřejmě i předtím, ale teď to vnímám ještě více). Uvědomil jsem si, že u čtvrtého dítěte, které se narodilo spolu s pandemií, jsem mnohem více vnímal růst a pokroky v prvním roce jeho života – to je veliký dar.

A.

Co mi při práci z domova pomáhá?

Velmi mi pomáhá několik myšlenek Chiary Lubichové, zejména snaha žít naplno každý „přítomný okamžik“ – i když se rychle střídají a jeden od druhého se velmi liší a rozlišovat v každé chvíli vůli Boží – jak tu „jasně vyjádřenou“ skrze předem dané povinnosti, tak i tu „vyplývající z okolností“ leckdy nepředvídaných. A pak večerní zpytování svědomí – můj den se nepodobá ani tak stavbě panelového domu složeného z několika málo velkých bloků – osmihodinové práce, dvouhodinové cesty, atd., ale spíše stavbě rodinného domu složeného z mnoha cihel, kamenů a trámů – jednotlivých okamžiků. Ty jsou pokaždé jinak seřazené a až teprve jejich celkový součet nakonec ukáže, zda jsou všechny aspekty v rovnováze, nebo bude zítra zapotřebí v některém z nich doplnit, čeho se dnes nedostávalo či naopak zítra ubrat, čeho bylo dnes přespříliš…

P.

Nové město 2/2022