V den úmrtí Ladislava Hučka přinášíme rozhovor, který s ním uvedlo Nové město v roce 2003.

Když jsem vstupovala do pražského sídla řeckokatolického exarchátu ze sluncem rozpáleného Haštalského náměstí, příjemně mě překvapila malá zahrádka, chráněná před „hlukem okolního světa“ zdí, a chládek historického stavení, které snad pamatuje sv. Anežku, jak se zmínil biskup Ladislav Hučko. Zpráva o jmenování nového biskupa Řeckokatolické církve v České republice papežem Janem Pavlem II. byla zveřejněna koncem dubna a 31. května se konalo v Praze v kostele sv. Salvátora biskupské svěcení.

Ladislav Hučko pochází z Prešova, studoval fyziku na Přírodovědecké fakultě UPJŠ v Košicích. Od roku 1973 žil a pracoval v Bratislavě. Už za totality zahájil studium teologie, které po roce 1989 dokončil na Papežské lateránské univerzitě v Římě, a na téže univerzitě dosáhl v roce 2000 i titul doktor teologie. 

Jaké bylo vaše rodinné zázemí? V životopise, který zveřejnila Česká biskupská konference, se píše, že se vaše rodina „musela stěhovat z místa na místo“…

„Pocházím z rodiny, která byla specifická svou tradicí několika generací řeckokatolických kněží, a to nejen z otcovy strany, ale i ze strany maminky. Tak jsem do sebe nasával tuto realitu i s tehdejší tragickou situací. Když byla zrušena řeckokatolická církev, byly mi dva roky. V plné míře jsem se s ní mohl seznamovat až od svých dvaceti let, po roce 1968.

Kněží, kteří byly faráři a nepodepsali přestup do pravoslavné církve, museli i s rodinami odejít do Čech, hledat si zaměstnání, většinou jako dělníci… Kněží, kteří přestup podepsali, zůstali na svých farách. Můj otec přestup nepodepsal, ale nebyl farářem, jako kněz učil na střední škole. Že jsme se stěhovali z místa na místo není přesné vyjádření. Stěhovali jsme se jen jednou na západní Slovensko, do Velkých Uheriec v okrese Partizánske, kde jsme pobyli dva roky. Tam jsem začal chodit do školy a přistoupil také k prvnímu svatému přijímání. Nemuseli jsme tedy do Čech. To byla výjimka. Jako rodina jsme se pak vrátili do Prešova, ale otec ještě dalších osm let pracoval jako knihovník v Matici slovenské v Jasově a jezdil domů pouze na neděli. Až v roce 1963 dostal práci v Prešově. Otec sloužil v neděli doma tajně soukromou liturgii ve staroslověnštině a po svém návratu i ve všední den. Já jsem mu ministroval, tak jsem leccos pochytil… Také jsme doma měli mnoho teologických a duchovních knih, které jsem četl. Toto prostředí mělo jistě silný vliv, ale to by ještě samo o sobě nic neznamenalo, pokud by člověk sám neudělal objev Boha, modlitby, setkání s Bohem.“

Po maturitě jste chtěl studovat bohosloví – jak se ve vás zrodilo povolání ke kněžství, měl jste nějaké vzory?

„Už jako čtrnáctiletý jsem pocítil povolání ke kněžství. Až do dvaceti let jsem chodil kvůli celkové situaci do římskokatolického kostela. Takže jsem liturgicky vyrůstal převážně v římskokatolické církvi, duchovně ve východní tradici se vším, co to přinášelo. Nevím proč, ale od začátku bylo u mne povolání ke kněžství spojeno s celibátem. Nekladl jsem si nikdy otázku, zda být ženatým knězem. Zřejmě to byl i příklad kněží, které jsem poznal. Tato touha mi vydržela až k maturitě, kdy jsem se hlásil na teologii. Nepřijali mě, tak jsem šel studovat přírodní vědy, protože to byla jediná škola, kde ještě byla možnost dodatečných pohovorů. Toto studium mě přitahovalo, i když přirozeně jsem po něm netoužil. Nakonec se mi fyzika docela zalíbila.

Měl jsem naštěstí ve svém okolí dost kněží, kteří byli pro mne vzorem, v roce 1965 se kupříkladu vrátil z vězení redemptorista otec Ján Mastiliak, který strávil patnáct let ve vězení. Vzorem mi byli i světci, o nichž jsem četl, například Ignác z Loyoly, don Bosco, svatý Dominik, arský farář a další.“

Váš život je provázen studiem – nejprve v oblasti fyziky, v nedávné době v oblasti teologie. Přednášíte dogmatickou teologii na Teologickém institutu UK v Košicích. Jak byste definoval váš vztah víra – věda?

„Studium fyziky mi dalo otevřenost, proniknutí do struktury hmoty a poukázalo zároveň na to, že hmota není něco samozřejmého, jak se zdá, ale že je velkým tajemstvím. Na některé otázky vůbec nejsou odpovědi. Nevíme, proč některý jev existuje. Víme, že se tak děje, měříme či odhalujeme důsledky něčeho, co není dokázáno. Ze studia fyziky částic, kvantové mechaniky a relativistické fyziky mi vyplynulo, že hmota a viditelný svět kolem nás je stejné tajemství jako duše, duchovno. Není mezi nimi rozdíl v tom smyslu, že to první je jasné a to druhé záhada. Obojí se může doplňovat. Právě analogie, které nacházíme v oblasti studia přírodních věd, by se daly a mohly vztahovat i na některá teologická chápání Božích pravd. Fyzika a struktura hmoty jsou odrazem Boží mysli, Božího záměru, není to něco, co by nemělo s vírou nic společného, právě naopak. I když jsou to – a na to se nesmí zapomínat – dvě odlišné ontologické úrovně.“

Před dokončením vysokoškolského studia jste se setkal s Hnutím fokoláre, věnoval jste jeho rozvoji v tehdejší ČSSR část svého života. Co pro vás znamená spiritualita jednoty?

„S Hnutím fokoláre jsem se setkal v roce 1968 jako student druhého ročníku na vysoké škole. Od té doby byl můj život spojený s Hnutím, zpočátku méně intenzivně, spíš příležitostně, později pravidelně a v roce 1973 jsem kvůli němu odešel do Bratislavy. S těmi, kdo se tehdy hlásili k Hnutí, jsme se snažili žít jednotu, vytvářet ji v každodenním životě, v daných okolnostech. Viděli jsme, že ji není možné budovat na lidských silách, vlastnostech či vůli, pokud k tomu nemáme pomoc Boží milosti. Spiritualita jednoty mi dala smysl, způsob, jak přežít celou totalitu. Necítili jsme, že by nás totalita zcela omezovala, že bychom nemohli pro apoštolát a duchovní život nic dělat, že bychom se nemohli plně rozvíjet. Naopak, příležitostí k tomu, aby se duchovní život rozvíjel i v tehdejší situaci, bylo stále hodně, stále víc.“

Také jste se věnoval a věnujete publikační činnosti. Nyní budete – nebo spíše vaše služba – „předmětem“ zájmu médií. Uvažoval jste o způsobu spolupráce exarchátu s médii?

„V Katolických novinách v Bratislavě jsem působil jen krátce v roce 1990, ale přispíval jsem tam déle, i když jsem už nepracoval v redakci. Z těchto článků pak vznikla sbírka úvah s názvem Život je vzťah, která vyšla v roce 1996 a v roce 2003 znovu v přepracovaném vydání. To je oblast spíš duchovních úvah. Především v poslední době jsem se také věnoval publikační činnosti v teologické oblasti.

Média jsou jistě službou. My jsme ale malá církev, která nemá v České republice velký vliv. Tomu odpovídá i zájem médií. Prakticky čtyřicetiletou mezeru v působení církve v ČR je zde cítit. Věřících je okolo osmi tisíc, nacházíme se v diaspoře. v různých místech republiky existují ostrůvky věřících. V jednom městě ve východních Čechách zastupoval náš kněz římskokatolického kněze v jeho farnosti. Ač bylo ohlášeno, že bude východní liturgie, kostel byl plný. Určitý zájem o východní liturgii tedy je, dokonce i ze strany některých nevěřících. Je však potřebné, abychom prezentovali církev v celkové harmonii, liturgie je bohatá na zpěvy, velký význam mají ikony, používá se hodně kadidlo, jsou tedy zapojeny smysly – sluch, zrak i čich. Pokud je vše harmonicky sladěno, Boží slovo, Boží realita může lidi více oslovit, stát se přitažlivější.“

S jakými pocity jste říkal své „ano“ na toto nové poslání ve vašem životě? S jakými perspektivami jste vstupoval do pastýřské služby?

„Je to nová etapa. Člověk říká ‚ano‘ s vědomím, že ho čeká nový způsob života. Musím si zvyknout na tuto změnu i na chování lidí, kteří mě teď vnímají i jako určitou autoritu. Je to také velká zodpovědnost. Někdy už nemám lidské argumenty, o které bych se mohl opřít, a musím rozhodnout. Tu je nutné být vždy naplno zakořeněn v Bohu, v modlitbě. Člověk se snaží nedělat chyby a když zjistí, že je přesto udělal, je to bolestné, ale musí začínat znovu. Existují vedle sebe radosti a kříž tohoto velikého povolání a poslání.

Někdy mi přátelé říkali: ‚Ty jsi svobodný, mohl bys být třeba i řeckokatolickým biskupem.‘ Ale nějak zvlášť jsem o tom nepřemýšlel, netoužil jsem po této funkci; na druhé straně mě toto poslání – pokud bych už měl po něčem toužit – přitahovalo. Také jsme vedeni přijmout každou Boží vůli a je-li toto Boží vůle, jak uskutečnit plnost kněžství, nemá tady místo žádná výmluva. Navíc jde o rozhodnutí Svatého otce, posoudila to církev a další lidé, kteří se k nominaci vyjadřovali, protože se vždy dělá průzkum o vhodnosti kandidáta. Když usoudili, že mám pro tuto službu potřebné schopnosti, není to vyznamenání, ale především uznání, že mohu tuto tíhu na sebe vzít.

Perspektivy při daném stavu Řeckokatolické církve zde nejsou příliš smělé. Je to menšinová církev a zápasí s řadou těžkostí, nemáme chrámy, ani mnoho věřících, překlady liturgií… Někdy jsme národnostně i kulturně rozdělení. Lidsky by si člověk ani velké plány nedělal, ale víme, že je to Duch svatý, Kristův duch, který vane, a on vede svou církev dál. V této naději, že se vynasnažím udělat vše, co je v mých silách, že se nezaleknu, že budu ochoten se pro církev obětovat, je pak výsledek již plně v Jeho rukou. Spíše se jím nechám překvapit.“

Za rozhovor děkuje Irena Sargánková

Nové město 9/2003