Foto: Pixabay

Stává se vám někdy, že vás tak trochu zaskočí nečekaná emoce? Najednou vás rozčílí úplná prkotina nebo jste bezdůvodně smutní? Nerozumíte tomu, kde se ten pocit vzal nebo proč je tak silný? Často se nám to děje v situacích, kdy emocím dlouhodobě nevěnujeme dostatek pozornosti a ony si samy hledají cestičku ven.

V současném komplexním pojetí výchovy dětí se klade důraz i na emoční výchovu. Ve zkratce to znamená naučit dítě třem krokům – poznat emoci, přijmout ji a pak nějakým zdravým způsobem zregulovat, pokud je to potřeba.

Starší generace, ke které už asi začínám patřit, podobnou výchovou neprošla. Spíše jsme se naučili odmítat to, co naši rodiče a vychovatelé vnímali jako negativní pocity (smutek, strach, vztek). „Hodné holčičky se nevztekají.“ „Kluci přece nepláčou.“ Zní vám to povědomě? Často nás takový přístup učil pocity skrývat, případně je přepnout do nějaké sociálně přijatelnější podoby. (Takže se můžeme setkat s tím, že když má žena vztek, často se rozpláče. A naopak, když je muž smutný, vzteká se. Obojí totiž bylo v jejich dětství lépe tolerováno.) Za pocity se tedy většinou stydíme, přijdou nám dětinské, máme pocit, že jsme selhali, když je nemáme pod vědomou kontrolou.

Ve vydařeném animovaném filmu (nejen) pro děti s názvem V hlavě se setkáváme s milým příběhem o holčičce Riley a jejích pěti emocích, které sídlí právě v její hlavě (radost, smutek, strach, hněv a nechuť). Zpočátku se tak trochu hyperaktivní Radost neustále snaží vše sama ovládnout, zařídit, nepustit ostatní emoce na velitelské stanoviště, protože je přece pěkné, když se Riley raduje. Jenže s vývojem příběhu přichází ona i divák na to, že i ostatní emoce jsou důležité a mají svou nezaměnitelnou roli.

Emoce jsou naší přirozenou součástí a dělit je na pozitivní a negativní není úplně šťastné. Jsou reakcemi těla i duše na vše, co se nám děje. Jsou signálem toho, jak jsou nebo nejsou naplněny naše potřeby. Například když se bojím, není naplněna moje potřeba cítit se v bezpečí. Když mám vztek, pravděpodobně někdo narušil moje hranice. A emoce mi často dávají najevo, že je potřeba udělat něco, co nás dostane zpět do rovnováhy.

Emoce nejdou „vypnout“ a snaha ignorovat je není vhodná. Potlačená, nezpracovaná emoce v nás může zůstávat a objevit se později v mnohem větší síle a v často neadekvátní situaci.

Emoce nejdou „vypnout“ a snaha ignorovat je není vhodná. Potlačená, nezpracovaná emoce v nás může zůstávat a objevit se později v mnohem větší síle a v často neadekvátní situaci. Například si dlouho nevšímám napětí, rozmrzelosti, naštvání… a pak vybuchnu před někým, kdo mi nic neprovedl, kvůli maličkosti, která je pro mě tou poslední kapkou v naplněném poháru.

Pokud jsme naučeni emocí si moc nevšímat, vše zpracovávat racionálně a situace spíše pochopit než prožít, zkusme to trochu změnit. Můžeme se občas zastavit (i v hektickém dni, je to otázka pár sekund) a všímat si, jak se zrovna teď cítíme. Výborným pomocníkem je v tom naše tělo, které emoce odráží. Například já na svém těle poznám vztek dříve, než si ho uvědomím. Jakmile zjistím, že mi tuhne spodní čelist, je to signál, že své pocity drtím mezi zuby a pravděpodobně potřebuji něco udělat, abych se zklidnila a nevybuchla…. Jít se na chvíli někam projít, vydýchat, rozmyslet se, jak budu reagovat, vymezit se vůči zacházení, které se mi nelíbí.

Emoční výchova učí děti právě tomuto. Emocí si všímat a dovolit si je prožít. A to jim musí zprostředkovat právě jejich okolí… Nesnažit se emoce rychle vypnout („Okamžitě se přestaň vztekat!“) nebo přepnout („Dívej, tamhle běží pejsek!“). Nezlehčovat je („Nemáš důvod brečet.“) ani dítě nezahanbovat („Když se budeš takhle vztekat, všichni se ti budou smát! Chováš se jako mimino!“).

Dítěti pomůže, když přijmeme, co se s ním děje, popíšeme, co vidíme, a tím ho postupně přivádíme k tomu, že si emoci začne samo uvědomovat. („Teď mi přijdeš smutný, děje se něco?“ „Vidím, že jsi naštvaný, asi se zlobíš, že ti nekoupím další zmrzlinu.“). Je důležité přijmout emoci, aniž bychom ji hned nějak hodnotili či dokonce odsoudili.

Pokud dítě takovou podporu nemá a my mu emoci „zakážeme“, nepřestane ji cítit. Jen se na ni bude cítit samo, bude si připadat nepochopené, v extrémních případech až nemilované.

Pokud dítě takovou podporu nemá a my mu emoci „zakážeme“, nepřestane ji cítit. Jen se na ni bude cítit samo, bude si připadat nepochopené, v extrémních případech až nemilované.

Přijetí emoce ale neznamená, že dětem nebo sobě dovolíme, aby nás emoce ovládla a my zareagovali bez vědomé či volní kontroly. Malé děti mají velmi nízkou schopnost regulovat své chování, jsou impulzivní a nezvažují důsledky svého jednání. Je proto úkolem výchovy, abychom jim pomohli tuto regulaci rozvíjet. Hranice bychom neměli nastavovat emocím, ale projevům chování. Nemůžu nechat dítě někoho bít nebo ničit drahé věci. Musím mu pomoci najít méně destruktivní způsob, jak emoci prožít. Místo bouchání sourozence bouchnout do polštáře. Místo ničení drahých věcí roztrhat papír vytříděný do sběru. Možností je spousta a pro děti bývá úlevné, když je budeme společně hledat a zkoušet. Vztek je často o silné energii, která potřebuje ven. Můžeme zkoušet ho vyběhat, vydupat…, protože s fyzickým uvolněním přichází i to psychické. Podobně to můžeme dělat i s ostatními pocity. Co nám pomůže, když jsme smutní? Někomu se svěřit? Vyplakat se? Zkusit se věnovat něčemu, co mě baví?

Neměli bychom zapomínat na to, že nejvíce se děti učí nápodobou. Takže když popisuji své emoce a způsoby, jak s nimi zacházím, je to pro dítě užitečné. Říci dítěti: „Teď jsi mě naštval a já se potřebuji jít vedle uklidnit, protože na tebe nechci křičet…“ je pro dítě mnohem lepší způsob než hrát věčně klidného rodiče, kterého nic nevyvede z rovnováhy (a skřípat u toho zuby). Autenticita je velmi důležitá, protože děti nejsou hloupé a stejně na nás poznají, jak se cítíme.

Hranice bychom neměli nastavovat emocím, ale projevům chování.

Mluvit o emocích s dětmi není vhodné jen ve chvílích, kdy jsme jimi buď my, nebo dítě zahlceni. Koneckonců opravdu silné emoce nám tak trochu „vypínají“ racionální mozek a je třeba nejprve zklidnit emoce, abychom mohli například hledat nějaké řešení. (Viděli jste někdy dvouleté batole, kterému rodič nedovolil koupit něco, co sice neví, co je, ale určitě to hrozně nutně potřebuje? Tam opravdu není prostor pro výchovné proslovy.) Povídání si o emocích, o jejich projevech a o způsobech, jak je zvládnout, by mělo být součástí našeho běžného povídání s dětmi. Například večer, po společném čtení, si můžeme říci, co nám dnes udělalo radost, co nás naštvalo, jestli jsme se něčeho báli, na co se zítra těšíme apod. Pokud dítě samo neumí najít situace, které v něm dané pocity vyvolaly, nevadí. Můžu je říci za sebe a třeba se dítě časem přidá.

Rozvíjet strategie zacházení s emocemi můžeme i „teoreticky“, když se to netýká přímo nás. Například jsme svědkem nějaké sociální situace na hřišti, v příběhu, který čteme… Pak je vhodné povídat si s dítětem o tom, jak se lidé cítí, jak reagují, jaké jiné způsoby by mohli zvolit, jak bychom třeba reagovali my.

V souvislosti s lidskými vztahy mluvíme o intimitě. Čím bližší vztah s někým máme, tím blíže si ho pouštíme k tělu. Zdaleka se to netýká jen blízkosti fyzické. Můžeme s ním sdílet svůj vnitřní svět, nejen své myšlenky, ale i pocity, přání, obavy. Jako psychoterapeut mám občas pocit, že pro spoustu lidí je jednodušší se před cizím člověkem svlékat než před nejbližším plakat. Sdílení emocí je pro mnoho lidí zahanbující nebo příliš riskantní. Přiznání strachu vnímáme jako projev své slabosti. Smutek chodíme vyplakat za zavřené dveře koupelny. Jistěže projevovat před lidmi emoce musí mít určitou hranici. O mém smutku či strachu určitě nepotřebuje slyšet prodavačka v obchodě, kam si jdu pro rohlíky. Ale naučit se ho sdílet se svými nejbližšími je dobré nejen pro děti, ale i pro nás dospělé.

Lucie Kotková

Psychologické poradenství a terapie dětí a dospívajících

Nové město 4/2024