Ilustrační foto: Lena Nowak, Člověk a Víra

Už druhým rokem se potýkáme s celosvětovou pandemií covidu a jak se zdá, ještě nějakou dobu se potýkat budeme. Má dopad na životy nás všech a nevylučuje ani děti, zejména pokud jde o jejich duševní zdraví. Reakce na současnou situaci je samozřejmě individuální. Jsou děti, které lépe snáší změny a snadněji se jim přizpůsobují, ale obecně mám pocit, že nám děti trochu zkřehly (tělesně a zejména duševně).

Jako dětští psychologové čelíme velké poptávce po našich službách, která v posledních měsících výrazně vzrostla. Dětí, které nás potřebují, je více, a závažnější jsou i jejich potíže. Obracejí se na nás rodiče, že jejich děti trpí úzkostmi, depresemi, nově se u nich objevily či prohloubily psychosomatické potíže, poruchy příjmu potravy, závislosti, sebepoškozování. Zdá se, že děti dlouhé měsíce situaci zvládaly, ale už toho zkrátka mají dost.

Typickým projevem je ztráta motivace, schopnosti vyvíjet úsilí a překonávat překážky. Dlouhé měsíce distanční výuky, které vyžadovaly mnohem větší samostatnost a zodpovědnost, dětem často vzaly chuť o něco se snažit. Bohužel některé z nich ztratily kontakt s výukou a zameškané vědomosti jen obtížně dohánějí. Jsou unavené, nevýkonné, těžko se soustředí. Nejsou schopné takzvaně „najet“ do běžného rytmu. Vysiluje je takový denní režim, kdy musí ráno brzy vstát, vydržet několik hodin soustředěné práce ve škole a odpoledne se věnovat úkolům či zájmovým aktivitám. I z toho důvodu často opouštějí kroužky a mimoškolní aktivity, kterým se věnovaly dříve, protože na ně zkrátka už nemají kapacitu.

Sociálně méně zdatné nebo introvertní děti, které nepotřebují mnoho kontaktů s vrstevníky a kterým vyhovovalo „zalézt do brlohu“ a několik měsíců prakticky nevylézt z pokoje, odvykly fungování v sociálním prostředí a mohou cítit úzkost mezi větším množstvím lidí, v hlučném prostředí školy, v dětském kolektivu.

Jako rodiče dětské potíže trochu bezradně sledujeme a někdy marně hledáme cestu, jak dětem pomoci. Co pro naše zkřehlé děti tedy můžeme udělat?

V první řadě si připusťme jeden prostý fakt. Děti mají plné právo být jiné než před pandemií, což koneckonců platí i o nás dospělých. Nechtěně je proto můžeme stresovat, byť i nevysloveným požadavkem, aby byly takové jako dřív. Stejně bezstarostné, výkonné, zvládající, samostatné. Aby se stejně dobře učily, fungovaly v kroužcích, trávily čas s kamarády a nedělaly si zbytečné starosti. Přijměme fakt, že teď to zkrátka je, jak to je. Mějme s nimi trpělivost a dopřejme jim (i sobě) čas vrátit se k „normálu“. Protože tohle je náš nový normál. Normál, ve kterém je mnohem více nejistoty a potřeby improvizovat. A s kterým se musíme (alespoň dočasně) naučit žít.

Každý vnímáme současnou situaci jinak. Dovolme sobě i dětem prožívat různé pocity. Někdy máme tendenci emoce dělit na dobré a špatné. Dobré je mít radost, těšit se, být v klidu. Špatné je cítit zlost, smutek, strach. Ty z našeho pohledu špatné pocity pak máme tendenci vypnout (třeba vztek) nebo přepnout (třeba smutek). To je velká chyba, protože emoce samy o sobě nejsou dobré ani špatné. Jsou přirozenou reakcí duše i těla na to, co prožíváme a co potřebujeme. Pokud si je odmítáme připustit a potlačujeme je, mohou později napáchat značnou škodu. Špatný není pocit, špatný může být pouze projev chování, který emoce vyvolala. Cítit vztek ve chvíli, kdy někdo narušuje moje hranice, je v pořádku. V nepořádku je daného narušitele praštit, místo abych se snažil to vyřešit jiným způsobem.

Proto nedávejme dětem najevo, že nám vadí jejich otrávenost, naštvanost, strachy, smutky. Když jim tyhle pocity zakážeme, děti je nepřestanou vnímat. Jen se v nich budou cítit osamělé. Spíš jim tedy dejme najevo, že je v pořádku takhle se cítit, a společně můžeme hledat, co potřebují a jak jim v tom pomoci.

Zároveň se snažme sami najít svůj vnitřní klid, protože děti vždy vycítí naše rozpoložení a reagují na ně (čím menší jsou, tím více). Pokud jsme vystresovaní, úzkostní a vysíláme signály, že současná situace je nad naše síly a nezvládneme si s ní poradit, děti budou mnohem neklidnější. (Stejně to koneckonců platí i ve zvířecím světě. Mláďata v divoké přírodě jsou v klidu tak dlouho, dokud jsou v klidu dospělí jedinci. Ve chvíli, kdy ti dospělí zavětří nebezpečí, i mláďata se přepnou do pohotovostního režimu, který aktivuje tělo k útěku či boji.) U dětí úzkostných rodičů lze pozorovat dlouhodobou „připravenost bojovat o život“, která má negativní dopad na jejich duševní zdraví. Proto je dobré pracovat vždy nejdříve s rodičovskou úzkostí (někdy i za pomoci terapeuta).

Duševní a tělesné zdraví jde ruku v ruce. Proto je nyní více než vhodné podpořit zdravý životní styl, dbát na pravidelný režim, zdravou stravu, dostatek pohybu, čerstvého vzduchu a spánku.

Buďme s dětmi a naslouchejme jim, když s námi chtějí mluvit. Dejme jim dostatek prostoru, času, pozornosti, aby se nám mohly svěřit. V ideálním rodičovském světě to funguje tak, že přijdete z práce, dítě k vám radostně přiběhne a povypráví vám, jaký mělo den a co ho trápí. Ve skutečném světě tohle funguje málokdy, zejména u starších dětí, které na otázku odpoví jednoslovně či pouze výrazem obličeje (často tedy všeříkajícím). Zejména u nich je proto potřeba nechat iniciativu na nich, pouze jim vytvořit prostor a být na příjmu. Anna Maria Zanzucchi ve své knize Umenie byť matkou píše, jak často sedávala v křesle a pletla, protože to byl způsob, jak dát dětem najevo, že není zaneprázdněná ničím důležitým a má dost času a kapacity je poslouchat, když si chtějí povídat[1].

U jednoho z našich dětí bylo dospívání dobou, kdy doma téměř přestalo komunikovat a jen občas se vyskytla chvíle, kterou jsme připodobňovali střídání apoštolů na pražském orloji. Když stojíte dole na náměstí a nedáváte dobrý pozor ve chvíli, kdy se v okénku objeví určitý apoštol, okénko se za malou chvíli zavře a zase máte na hodinu smůlu. Proto jsme v těch světlých chvílích otevřeného okénka všeho nechali a honem šli našemu „apoštolovi“ naslouchat, abychom nepropásli příležitost zjistit, jak se má a čím žije. Podobně lze využít procházku se psem, společnou jízdu v autě, zkrátka situaci, kdy jsme spolu a povídat si je přirozenější.

Pokud má dítě starosti (například se školou), snažme se mu konkrétně pomoci. Někdy stačí připomenout úkoly nebo vyzkoušet před testem. Pokud ale dítěti takzvaně ujel vlak v některém předmětu, je dobré hledat společně způsob, jak to může dohnat. Konzultace s učitelem, doučování, dohled na pravidelnou přípravu. Není potřeba vše udělat za dítě, někdy stačí pomoci mu, aby si samo našlo cestu, jak konkrétní problém řešit, jak přijít na to, co může udělat samo, a kde už potřebuje naši pomoc, jak si práci naplánovat, aby toho nebylo najednou moc.

Zejména když prožíváme těžkosti, je dobré znát své „zdroje“. Vědět, co nám zvedne náladu, čím se zklidníme nebo zrelaxujeme, co nám takzvaně dobíjí baterky. Nemusí to být nic časově náročného. Dobrá káva, telefon s kamarádkou, procházka v přírodě, poslech hudby či chvíle samoty… Pro děti třeba hra, pobyt venku, pomazlení od mámy (pokud to tedy není ten nemluvný puberťák, tam to prosím nezkoušejte). Zkrátka vědět, co nám dělá dobře, a dovolit si to (klidně i za cenu neudělaného úkolu nebo neumytých oken).

Společně s dětmi čelíme těžkému období. Buďme shovívaví k nim, buďme shovívaví k sobě. Dopřejme si čas znovu chytit dech.

Lucie Kotková

Nové město 9/2021

Mgr. Lucie Kotková se věnuje poradenství a terapii dětí, dospívajících a rodičů. Působí v Brně a je čtyřnásobnou maminkou.
www.luciekotkova.cz

[1] Anna Maria Zanzucchiová, Umenie byť matkou, Nové město, Bratislava, 2004.