Foto: Pixabay

Nedávno jsem navštívil zemi, do které jsem potřeboval víza, a zároveň jsem nevěděl, co všechno mě čeká. Když jsem po příletu vystál téměř hodinovou frontu na pasovou kontrolu a myslel si, že za několik minut už budu u svých zavazadel, všechno se v jednu chvíli změnilo. Pracovnice pasové kontroly v uniformě mi řekla, že musím jít ještě na ověření a další kontrolu. Přišla další pracovnice, vzala si můj pas a ukázala mi místo, kde mám čekat. Nic víc mi nebylo řečeno. Nevěděl jsem, co se bude dít… Čekal jsem. Hodinu, dvě, tři… Nemohl jsem se nikoho zeptat, jak dlouho ještě budu čekat. Ve stejné situaci tam se mnou bylo dalších několik desítek lidí z nejrůznějších zemí světa… Nikomu se nelíbilo, že musí čekat, ale nedalo se nic dělat. 

A tak jsem se snažil „využít“ čas na růženec, modlitbu a potom jsem si spontánně začal povídat s nebeskou Maminkou. Řekl jsem jí, že i v této situaci se chci schovat pod její plášť a ať mi ona vyprosí ten pravý pokoj. Pokoj, to bylo to, co jsem v těchto hodinách čekání na letišti cítil jako to nejpotřebnější. Nebylo mi lehko, obavy, strach… Ale jakoby pokoj, o který jsem prosil, do srdce přicházel. Nerozčiloval jsem se… A snažil se prosit, modlit, i za pasové pracovníky… Pokoj v srdci, chvílemi smíšený se strachem, s otázkami, nejistotou – tady jsem sám uprostřed letiště, uprostřed množství lidí zažíval, že On na mě myslí, ví o mě a je tu se mnou…

Po téměř čtyř hodinách čekání si mě zavolal pasový pracovník a poslal mě znovu na další kontrolu, která už proběhla jen s jednou pro mě nevýznamnou otázkou. Dostal jsem razítko do pasu a u východu jsem našel i svůj kufr (také jsem se obával, zda se mnou doletí a jestli ho po tak dlouhém čekání najdu). Mezitím jsem ještě musel čekat na své přátele, kteří mě jeli vyzvednout autem. Do jejich příjezdu zbývalo ještě tři čtvrtě hodiny. Tak jsem si sedl na pás, kde se na letišti vyzvedávají zavazadla, a začal v duchu děkovat. Tomu, kdo mi dával během těch téměř čtyř hodin vnitřní pokoj, tomu, kdo se mnou celé ty hodiny čekání byl… Lokálně se blížila půlnoc, ale kvůli časovému posunu pro mě bylo už několik hodin po půlnoci… I když byla hluboká noc, s přáteli, bratry, to bylo radostné setkání. Setkat se po dlouhém čase zase osobně!

Druhý den, když jsem jel metrem, jsem si znovu vybavoval včerejší čekání na letišti. Spontánně jsem si vzpomněl na to, že i tady, uprostřed stovek, tisíců lidí, kteří jedou metrem, mohu potkat Dárce pravého pokoje, který i tady kráčí se mnou, vedle mě. V mysli se mi vynořila slova meditace Chiary Lubichové Člověk vedle člověka[1]. A tak jsem tam, pod zemí, uprostřed množství lidí, prožíval a opakoval si to, co je v meditaci napsané:

Hle, co mocně přitahuje člověka současnosti:

nořit se do nejhlubší kontemplace

a zůstávat přitom zamíchán mezi ostatními,

člověk vedle člověka.

Chtěla bych říci ještě více:

ztratit se v zástupu,

aby ho božské působení co nejvíce pronikalo,

tak jako kousek chleba nasakuje vínem.

Chtěla bych říci ještě více:

jako účastníci Božích záměrů s lidstvem

rozprostírat nad davem ornamenty světla

a současně se dělit s bližním

o potupu, o hlad, o rány, o letmé radosti. (…)

Další den jsem šel po městě a procházel jsem podchodem pod velmi rušnou ulicí. A tam v podchodě „na mě čekala“ stařenka, opřená o zeď s plastovým kelímkem čekajíc, až jí někdo něco do něho „hodí“. Zamyšlený jsem ji náhle uviděl, hned jsem se probral a vyndal alespoň tři drobné mince a dal jí je do nastaveného kelímku s myšlenkou, že je dávám Tomu, který mě stále, i tady, uprostřed lidí, provází. Odměnou mi bylo tiché poděkování a pohled do mých očí. V následujících dnech jsem opakovaně tímto podchodem procházel, ale „moje“ stařenka tam už nebyla… A tak jsem jí na dálku vždy poslal požehnání…

Martin Uher

[1] Chiara Lubichová: Výbor z díla, Nové město, 2016, str. 120.

www.nm.sk