Z konference Sestry v paliativní péči, Foto: Anna Šolcová

O SMYSLU UHASÍNAJÍCÍHO ŽIVOTA,

O SVOBODĚ ZAUJMOUT POSTOJ,

O NEZKRACOVÁNÍ ANI NEPRODLUŽOVÁNÍ ŽIVOTA,

O TOM, CO SE DÁ STIHNOUT, KDYŽ ČLOVĚK PŘIJME SVOU KONEČNOST.

V právě vycházejícím čísle Nového města můžete nalistovat rozhovor s Annou Krutskou a zde ho můžete přečíst v nezkrácené podobě.

„Mě k práci v mobilním hospici přivedla paní Anna Krutská, která k nám chodila domů, když mi umírala sestra. Bylo to úžasné, nádherné.” Zaznělo mimo jiné na konferenci Sestry v paliativní péči. Anna svým přístupem k životu inspiruje mnohé a jsem rád, že jsme mohli být pár let kolegy.

Mohla bys nám říct něco o své rodině? Kde jsi získala, schopnost starat se o druhé, má to své počátky v dětství? Jaká byla inspirace starat se o umírající?

Je to dost pravděpodobné. Jsem totiž nejstarší z pěti dětí. Když mi byl rok a deset dní, narodily se mi hned dvě sestry najednou, takže od té doby jsem velká holka. A pak se narodila další sestra a nakonec bratr. To mi bylo pět let… a nás bylo pět.

Maminka byla původně učitelka, chtěla být řádovou sestrou, ale v šedesátém roce šla do vězení za práci s katolickou mládeží. Když ji pustili z vězení, nemohla už učit, tak se rekvalifikovala na laborantku. V létě, na vodě, pak potkala mého tatínka, tehdy čerstvě dospělého (byl o třináct let mladší) a vzali se. Tehdy byla nouze o bydlení, a našim se naskytla příležitost kostelnického bytu, což byla jedna místnost v kostele svatého Jana Nepomuckého na Hradčanech. A tam jsem vyrůstala do svých pěti let. Táta byl truhlář, pracoval v Národní galerii a k tomu kostelničil. Ale kostel neničil, naopak

O práci s umírajícími jsem tehdy neuvažovala, to přišlo někudy, nevím kudy… ani nevím přesně kdy. Rozhodně o desítky let později. I když, zkušenost s pohřbíváním mrtvých holubů na maličké travnaté ploše před kostelem byla jistě také formující.

Nyní pracuješ v domácím hospici Cesta domů. Co tomu předcházelo?

Po maturitě jsem šla pracovat do zubní ordinace, pak jsem nějaký čas pracovala v Geodézii jako figurantka. Potřebovala jsem se vymezit a najít. Práce v nemocnici na trojsměnný provoz mě děsila. Měla jsem zkušenost z praxe, kdy jsem jako žákyňka přišla na chirurgické oddělení na Karláku. V pokoji osm lidí, zápach, ořezané nohy od prstů až po stehna… Potom pokoje s chroptícími, proleženými stařečky, kteří se už ani docela neprobouzeli. A já musela mít hlavně správně nasazený čepec, ostříhané nehty až k nehtovým lůžkům a běda, když by mi koukaly vlasy!

Chtěla bych těm lidem nějak pomoct, vždyť proto jsem šla na sestřičku. Ale jak? To, co se po mě chtělo, bylo hypermanganové koupání pahýlů, vynášení bažantů a mís… A krmení. Jenže, nakrmte otevřená ústa člověka, který chrčivě dýchá, sténá a evidentně potřebuje něco úplně jiného. A ještě k tomu má být nakrmen rychle.

V roce 1986 jsem se vdala a nastoupila jsem na oddělení popálenin ve FNKV. To mě bavilo, zvlášť semináře s paní profesorkou Königovou, ale po roce jsem odešla na mateřskou a byla na ní deset let. Mezitím se rozsypala železná opona, všechny tři děti už chodily do školy či školky. Nemocnice najely na dvojsměnný provoz, tedy dvanáctky. Návrat do nemocnice nepřipadal v úvahu. Můj pán byl hasič, tak měl služby a těžko bychom mohli sloužit oba. Čím já budu? Anglicky neumím, počítače neumím… měla jsem pocit, že mi ujel vlak.

Chvíli jsem vypomáhala u švagrové ve francouzských jeslích a pak jsem se rozhodla pro domácí péči. To bylo fajn, ale byla jsem v terénu zoufale sama. Sice jsem mohla dělat pro pacienty víc, než tehdy na praxi, ale pořád to nebylo dost. Ve spoustě úkonů jsem si nebyla jistá a neměla se, kam obrátit pro podporu. Konzultovat s praktikem úpravu medikace bylo nemožné. Dost mě to vysávalo, hodně jsem přetahovala čas návštěv a přitom jsem potřebovala být s dětmi. Zkusila jsem se domluvit s vedením, ale nešlo to. Tak jsem šla já.

A pak moje kamarádka čekala trojčata a požádala mě, zda bych k nim nešla pracovat? A já šla. Zaměstnala mě Pečovatelská služba a já chodila čtyři roky do práce ke kamarádce. Moje děti už odrůstaly, a tady byla tři mimina a po dvou letech přibylo ještě jedno návdavkem. K tomu jsem se pustila do studia VOŠP ve Svatém Janu pod Skalou. To byla dobrá kombinace.

U trojčat jsem našla ležet brožurku Cesta domů. Prolistovala jsem jí, prohlédla si fotky a podivila jsem se. Skoro polovinu jsem jich znala! Jak to, že nevím, že něco takového existuje? Jak to, že mi o tom nikdo neřekl? Vždyť je to přesně to, co bych chtěla dělat! A tak jsem začala pracovat pro Cestu domů. Napřed jsem spoluvytvářela webové stránky Umirani.cz, přičemž jsem zúročila zkušenost s vážným stonáním maminky a učila se při tom s počítačem. Od roku 2005 jsem pak nastoupila jako sestřička.

Učila jsem se vidět člověka celého, sebe upozaďovat, ale zároveň být čitelná a říkat, jak to vidím.

Po dvaceti letech práce v domácím hospici máš mnoho zkušeností. Mohla bys jmenovat několik zásad, o kterých jsi zjistila, že jsou ve Tvé práci důležité?

Je to proces, kdy člověk poznává sám sebe, nahlíží do vztahů a soukromí rodin nemocných, poskládává si nabyté vědomosti, zkušenosti, dovednosti…

Když jsem nastoupila do Cesty domů, objevovala jsem spoustu pro mne nových věcí (a objevuji a poskládávám je pořád). Třeba že jde o práci týmovou, čili je potřeba se na věcech domlouvat, předávat si informace. Ale současně bývá v terénu člověk často sám a musí si umět poradit, nějak se rozhodnout, k situaci se postavit. K tomu jsou důležité hranice. Jednak moje vlastní, ale také organizační. Tedy odkud až kam sahají moje kompetence a kde už je to v kompetenci jiného člena týmu.

Mívala jsem podobný pocit, jako když jsem jezdila na různé psychologické semináře. Jela jsem z rodiny, přemýšlela o konkrétní situaci, kterou jsem zažila v rodině pacienta… a která se mne nějakým způsobem dotkla. Jako kdyby mi rozvířili můj pohled na život, na sebe, na svět… a já si to potřebovala nějak nově poskládat, nějak se v tom zorientovat.

Kromě toho, že jsem pečovala o pacienty a jejich rodiny, četla jsem různé knihy a učebnice, které se týkaly paliativní péče, etiky, lidské důstojnosti. Účastnila jsem se seminářů a přednášek, mluvila s ostatními sestrami a lékařkami. Přemýšlela o životě a smrti a vyjasňovala si, kde je v tom všem moje místo. Dumala jsem nad dimenzemi lidské osoby, o potřebách každé z nich… O rozprostření v čase a ohraničení života, které mu dává ono napětí…

O důstojnosti člověka na konci života jsem psala i svatojánskou absolventskou práci, kterou jsem zakončovala studium. A celé to bylo zábavné i napínavé, jak se mi to tak sbíralo do mozaiky nahlížení života.

Učila jsem se vidět člověka celého, sebe upozaďovat, ale zároveň být čitelná a říkat, jak to vidím. Být ukotvená v realitě, ale zároveň s nemocnými brouzdat po hvězdách, tedy naplňovat jejich sny a fantazírovat o tom, co bude potom… Učila jsem se nepředpokládat a nedomnívat se, ale ptát se. Došlo mi, že co vidím v situaci jako důležité já, nemusí vidět pacient. Že někdy je těžké být v rodině a dívat se, jak se v ní navzájem lidé trápí, jenže já mohu jen nabídnout jiný pohled, možné východisko. Když oni nechtějí, nezbývá, než s nimi jít tou jejich cestou. Netáhnout, netlačit – jenom doprovázet… Někdy je těžké se na to dívat, ale když to tak spolu mají, nezbývá než to ustát.

Učila jsem se nepředpokládat a nedomnívat se, ale ptát se. Došlo mi, že co vidím v situaci jako důležité já, nemusí vidět pacient.

Prošla jsi logoterapeutickým výcvikem. Mohla bys ho stručně přiblížit? Co Ti pomohl objasnit? V čem Ti pomáhá?

Výcvik v logoterapii a existenciální analýze je sebezkušenostní, trvá měsíce a roky. Logoterapie, dalo by se říci „léčba smyslem”, je terapeutický přístup založený Viktorem E. Franklem v polovině 20. století.

Frankl říká, že život sám klade otázky a člověk odpovídá. Tímto „koperníkovským obratem” vyvádí člověka z nehybného centra dění a činí ho zodpovědným a svobodným. Uvedu příklad. Často slyšíme od pacientů „Co ještě mohu čekat od života?”, ve smyslu – dobře už bylo, lepší to nebude. Na místě je však položit otázku jinak: „Co mám ještě za úkol? Co mohu udělat?“ V prvním případě jsem v roli pasivní a jen se trápím či nadávám. V druhém se mi otevře pole působnosti, jsem zodpovědný a svobodný.

Dále tu máme potřeby a hodnoty… Že má člověk potřeby (fyziologické, potřebu bezpečí, sounáležitosti, uznání, seberealizace) a snaží se žít spokojený život, se ví. Ale nějak tušíme, že to může být málo. Známe lidi, kteří mají všechno, nač si vzpomenou, ale spokojení nejsou. Chybí jim smysl. Frankl říká, že když vím proč (tedy znám smysl svého konání, situace, života), snesu téměř jakékoli jak (unesu i trápení, bolest, nepohodu).

Hodnoty jsou tím, co nás vede ke smyslu. Možná si to ani neuvědomujeme, ale co chvíli se ve svém životě rozhodujeme, snažíme se rozpoznávat hodnoty dané situace a volit to, co je dobré, či lepší. Pro mne i pro druhé. Co dává smysl, kam nás srdce táhne.

Hodnoty Frankl dělí na tvůrčí, prožitkové a postojové. Tvůrčí a prožitkové jsou běžnou součástí života. Ale postojové mají velkou důležitost v situaci, kdy člověk už nevytváří hodnoty, prožitky se zužují na minimum ztrátou smyslového vnímání (hluchota, slepota). Zaujetím postoje však může i zdánlivě bezmocný člověk udělat hodně. Když statečně a trpělivě nese svůj úděl, může oslovit pečující i další lidi kolem. Zůstává svobodný ve svém postoji.

Dá se říct, že potřeby jaksi “tlačí”, volají po svém naplnění. Člověk žijící potřebami je zmítán, stále někam tlačen. Zatímco ten, kdo žije hodnotami, má neustále možnost volby.

K tomu však musím znát sebe sama, znát i svou hodnotu, být schopen naslouchat hlasu svého nitra, srdce, svědomí.

Prvním předpokladem k tomu, aby se nemocný člověk mohl nějak popasovat a nakonec smířit se svým stonáním, je kontakt s realitou a její přijetí. K tomu ovšem potřebuje znát pravdu (i proto si myslím, že „milosrdná lež” je protimluv). Přijmout těžkou realitu, to nejde hned, je to proces. Člověk se může zlobit, plakat, vztekat… ale pak si může říct: „I když je to těžké, je to tak a mohu s tím žít (aspoň prozatím).” A pak může najít východisko… Minimálně zaujmout postoj.

Člověk žijící potřebami je zmítán, stále někam tlačen. Zatímco ten, kdo žije hodnotami, má neustále možnost volby.

V čem se liší způsob pojetí hospicové péče v Cestě domů od jiných hospiců? Jak se jim podařilo vybudovat uznání ve společnosti a oslovit mnoho spolupracovníků, umělců, dobročinných akcí a síť dobrovolníků?

Abych pravdu řekla, nemám srovnání, zda a nakolik se liší způsob práce v hospicích. Myslím si, že za úspěšností Cesty domů stojí minimálně dvě věci. Jednak rozhodnutí jejich zakladatelů, že nenašroubují péči za každou cenu na zdravotní systém. Rozhodli se, že vystaví hospicovou péči tak, aby byla dobrá a ne aby nesla peníze. A druhá věc, že hned u zrodu domácího hospice bylo i nakladatelství a plán vzdělávat odborníky i širokou veřejnost. Vynést smrt a umírání na světlo a ukázat, že o co jde, je vlastně život. Dobrý život až do konce.

Cestu domů zakládala jedna malířka, jedna doktorka a jedna zdravotní sestřička. K tomu jejich protějšky a pár přátel. Nabalovali na sebe další lidi, nesli myšlenku týmovosti. Jejich nadšení a nasazení bylo nakažlivé. Nemluvili o tom, ale nějak jsem věděla, že jejich konání je opřené o pevnou víru. To se pozná po ovoci…

Na paliativní konferenci jsi uvedla, že obecně paliativní přístup by byl prospěšný do každého vztahu. Jak by se dal takový přístup popsat?

Paliativní přístup respektuje autonomii člověka, jeho rozhodování a podporuje jeho důstojnost. Je zaměřený na kvalitu života nemocného, na naplňování jeho potřeb. Smrt bere jako přirozenou součást života. Život ctí, neprodlužuje, ani nezkracuje.

Také jde o multidisciplinární záležitost, tedy musí se domlouvat všichni lidé kolem – zdravotníci (i rozličných odborností), sociální pracovníci, kaplan(ka), psycholog… A samozřejmě rodina a blízcí nemocného.

Když se to vezme kolem a kolem, na té osobní rovině by paliativní přístup mohlo vystihnout slovo milosrdenství. A k tomu přibrat skutečnost, že nejsme my a oni, ale všichni jsme naši.

Paliativní přístup bere smrt jako přirozenou součást života. Život ctí, neprodlužuje, ani nezkracuje.

Jakou máš ve své práci zkušenost s významem pravdivosti? A jak sdělovat špatné zprávy pacientům a příbuzným?

Pravdivost, opravdovost je důležitá, protože jak chcete jinak vytvořit bezpečné prostředí? Když nemohu druhému věřit, protože přede mnou něco tají, nemluví pravdu, tak se přeci cítím ohrožený.

První pravidlo je, že se lékař zeptá nemocného, kolik toho o své nemoci ví, a kolik toho chce vědět? Od toho se odvíjí další. Zjistit, kdo další má být informovaný a případně ho přizvat k rozhovoru. Rozhovor by měl probíhat v prostředí, kde je klid a soukromí, lékař by měl mluvit srozumitelně, klidně, nepoužívat odborné termíny. Ptát se, zda mu pacient a rodina rozumí a dát prostor pro jejich dotazy.

Někdy informaci od doktora pacient vytěsní, protože psychika je tak uzpůsobena, že když je zpráva hodně těžká, prostě ji nepřijme, zapomene. Potom je i na nás, či na rodině, abychom to znovu pomalu a citlivě otevírali a vraceli tak nemocného do reality. S láskou a trpělivostí, a také s příslibem, že ho neopustíme, že to spolu zvládneme.

Setkávám se nezřídka s tím, že chce rodina ušetřit nemocného informací o jeho zdravotním stavu, aby ho to nezranilo, aby to nevzdal. Tím však nemocného učiní bezmocným. Když mám informaci o nevyléčitelné nemoci a rozhodnu se druhému ji zatajit, říkám tím: „Ty jsi slabý, ty bys to nezvládl”.

Podobně i u pacientů se setkávám s tím, že nechtějí zase dát informaci o své nemoci rodině. Nechtějí je trápit a zatěžovat. Ani tady si nejsem jistá, zda jde o ohleduplnost. Mě by mrzelo, že můj blízký mi nedůvěřuje, že to s ním unesu a ustojím. Je dobré o tom mluvit.

Když pak nemoc postupuje, stejně člověk pomoc svých blízkých potřebuje. A když oni před ním, nebo on před nimi tají své příznaky, pocity, starosti… jsou na to všichni zoufale sami. Zatímco když spolu mluví, mohou to všechno spolu sdílet. A jak známo, sdílené starosti se umenšují, zato sdílená radost se násobí. Sdílení je jednoznačně výhodnější než utajování, zamlčování. Natož lhaní.

Co si myslíš o prodlužování života léky a přístroji za každou cenu neboli „marné léčbě“?

Je to hodně individuální. Každý pacient potřebuje něco jiného. A také lékaři mají různé pohledy a přístupy. Někteří řeší spíš to, aby postup byl lege artis, aby je někdo nežaloval.

Myslím, že v poslední době se to zlepšuje, protože lékaři s pacienty více mluví. Pomalu se ustupuje od paternalistického modelu, kdy doktor řekne a pacient poslechne, aby ho nenaštval, nedělal potíže nebo protože se bojí. „Doktor to přeci ví nejlíp“, řekne si pacient, ale tím se zříká i zodpovědnosti. Doktor je odborník na léčbu různých nemocí, avšak není expertem na můj život. Já se rozhoduji, co ještě podstoupím za léčbu a co už nechci. Doktor mi k tomu má podat jen dostatek informací.

Dnes je již možné sepsat si se svým praktickým lékařem „dříve vyslovené přání”.

https://www.cestadomu.cz/publikace/drive-vyslovene-prani

Tím si sám pacient srovná, jak k životu přistupuje a pravděpodobně o tom bude mluvit i s rodinou. Pokud se přeci jen dostane do nemocnice v nějakém akutním stavu, je dobré, aby, pokud může, říkal zdravotníkům, co si určitě nepřeje. Může požádat, aby to zapsali do dokumentace.

Ne nadarmo se naši předkové modlili za šťastnou hodinku smrti, pod čímž si představuji, aby Pán dal, a já mohl z tohoto světa odejít smířený s Bohem i s lidmi, bez velkého trápení a ne náhle.

Anna Krutská

U pacientů nebo i u jejich blízkých se setkáváš s pochopitelným strachem ze smrti. Lze jim v takových situacích alespoň trochu pomoci, aby je strach neochromoval? Setkala ses někdy s prosbou o eutanázii?

Ano, o eutanázii pacienti mluvívají. Často je to hned na začátku naší péče. Vlastně to čtu jako volání po tom, aby s nimi o jejich bolesti a strachu někdo mluvil. Někdy tím velmi trápí své blízké, kteří si s tím nevědí rady. „Dej mi něco, abych se už neprobudil…” a podobně. Obvykle se zeptám, jestli už mají všechno hotové. Tím se dostaneme k tomu koperníkovskému obratu. Často se pacient zarazí a opravdu se začne dívat na situaci jinak, přestane rodinu trápit voláním po smrti a začne řešit konkrétní praktické věci.

Někdo řekne, že jo, že má všechno vyřízené a tohle nemá smysl, nechce být na obtíž… A tak se ptám dál, zda předal všechny užitečné informace, jestli je opravdu připravený? A mluvíme o tom, že nikdo tu nejsme napořád, že všechno živé dříve či později umře, stejně tak lidé. A že je to právě on, to tak život přinesl. To si nevybíráme. Kdyby onemocněla manželka, byl by to on, kdo by se staral, ne?

Podaří-li se s nemocným navázat vztah v důvěře, má od nás, hospicových pracovníků, ujištění, že jsme tu pro něj a jeho blízké, že čas, který má, neovlivníme, nemoc vyléčit neumíme (to ani doktoři v nemocnici), ale budeme se společně snažit, aby neměl bolesti, nebylo mu špatně… Zkrátka, aby ten čas, co zbývá, byl co možná dobrý. Abychom to zvládli v klidu, doma až do konce.

Co je dobré na konci života stihnout? Mohla bys nám říct nějaká poslední přání, s kterými ses u umírajících setkala?

Co stihnout je to také dost individuální. My nevíme, co běží hlavou umírajícím, ale je zjevné, že si rovnají své záležitosti i někde na pomezí mezi životem a smrtí. Asi je dobré mít vše vědomě zpracované, nachystané a srovnané včas. Ale věřím, že k tomu člověk stejně nějak dojde.

Když umírající přijme skutečnost své konečnosti, může toho hodně. Nechat svým blízkým informace praktického charakteru, jako kde se vypíná voda na chatě, jak se pere v pračce, recept na babiččiny koláčky, převod účtu či nemovitostí… Může si srovnat vztahy s lidmi, setkat s těmi, s kým si ublížil, odprosit, odpustit… ale i poděkovat.

Někdo se chce sejít s přáteli, někdo se chce dožít Vánoc, hodně lidí se potřebuje vypravit na chatu, kde mají své vzpomínky, kde to budovali a potřebují se s tím dílem, i životem,  co tu odžili, rozloučit.

Mnozí lidé říkají, že s umírajícími by nemohli pracovat, ale jsou rádi, že to děláte. Kde nacházíš sílu? Jak odpočíváš, aby ses nevyčerpala? Máš na to nějaký způsob?

Myslím, že každý má nadání k něčemu jinému. Jde o to, najít si to své místo a svoji cestu k němu. Není to hned. Až zpětně si uvědomuji, že nebýt některých událostí v mém životě, nebyla bych tam, kde jsem. Tady mám pocit, že jsem tam, kde mám být. A jsem za to vděčná.

Kde čerpám? Mám takové rychlodobíjecí pauzy, kdy zapisuji do dokumentace a k tomu si dám kávu a cigaretu. Už samotné psaní mi pomůže, že se vrátím zpátky k pacientovi. Dám si ho pomyslně stranou na hromádku a mohu jít dál. Pomáhá mi i čas, kdy přejíždím mezi pacienty a přemýšlím nad nimi – uzavírám toho, od kterého jedu a přelaďuji se na dalšího. Cestou vidím spousty krásných nepatrností… Čekanka už kvete, mraky se honí či jen tak buclatí obláčky, slunce se odráží na vlnkách hladiny řeky a dělá bezpočet prasátek… Jedu půvabným městem, kudy šly dějiny… Jé a tenhle řidič mě pustil, tak mu bliknu. To mám ráda.

Také se nechávám opečovávat, chodím na masáže a učím se správnému držení těla (pořád ještě), občas si jdu zaplavat s mým pánem. Večer mám ráda horkou sprchu, vodou spláchnu napětí a tíhu dne. A chodím. Sama. S holemi. Nejradši po lese. Tam mám pocit, že se opravuji. Říkám si, že příroda (les) je Boží stvoření, které nemá svobodnou vůli, a tak to Pánu Bohu nekazí (na rozdíl od člověka.)

A baví mě lidi, hlavně vnoučata a děti a kamarádi a vůbec… život.

Za rozhovor děkuje Jan Vrátný

Nové město 4/2024