V jedné z předchozích částí našeho volného cyklu jsme se již setkali s osobou tajného slovenského biskupa, jezuity Pavla Hnilici (1921–2006), který za dramatických okolností uprchl ze země. V létě roku 1954 se v Dolomitech setkává s Chiarou a sdílením své osobní historie jí otevírá oči pro situaci „mlčící církve“ za tehdejší železnou oponou, o níž se na Západě prakticky nic nevědělo.

Hnilicova neutuchající snaha pomoci trpící církvi v jeho vlasti, podporovaná generálním představeným jezuitů, ho dovedla až k papežovi Piu XII. Předložil mu obsáhlou písemnou zprávu, kde ho mimo jiné informoval o tom, že před svým odchodem ze země tajně za sebe vysvětil „náhradního“ biskupa: Jana Korce. Papež pověřil Hnilicu, aby se snažil najít důvěryhodnou kontaktní osobu pro spojení s tímto biskupem a předal mu papežův souhlas s jeho působením.

Hnilica se s touto prosbou obrátil na Chiaru, k jejímž blízkým spolupracovníkům v té době patřil a od níž dostal nové jméno: Padre Maria. A tady začíná zajímavá a pohnutá historie, kde se potkává Hnutí fokoláre s československou podzemní církví. Jejím hlavním hrdinou je římský fokolarín Guido Mirti (1921–1996), zvaný Cengia, který v letech 1955–1963 vykonal několik cest do Československa, aby plnil funkci spojky mezi Svatým stolcem, představenými jezuitů a některými osobnostmi umlčené církve.

Jeho cesty byly kryté obchodní společností Orient Import Export, založené Hnutím za tímto účelem, jejímž oficiálním zástupcem se Cengia stal. Z tohoto titulu cestoval i do NDR, Maďarska, Polska a Rumunska. Jeho skutečné aktivity byly prozrazeny a v lednu 1963 byl v Praze zadržen policií. Po několik měsíců byl vězněn a vyšetřován bez toho, že by měl možnost dát svým nejbližším jakoukoli zprávu, co se s ním stalo. S odstupem několika let vyprávěl skupině fokolarínů svou zkušenost z tohoto období, z níž vybíráme některé části.

Asi sedm a půl roku jsem byl v kontaktu s lidmi v té zemi, kde není svoboda. Byli tam biskupové a mnoho kněží, tajně vysvěcených. Bylo pro ně velkou radostí, že se mohli setkávat s člověkem, který jim přinášel živé zprávy. Říkali, že jim to velmi pomáhá při rozvíjení jejich aktivit.

Jeden z těch biskupů byl uvězněn v roce 1960, další v listopadu 1962 a postupně byli zatčeni další lidé a v důsledku toho zatkli i mne. Bylo to něco velmi krásného, protože věci, které koná Panna Maria, se nedají popsat lidskými slovy. Před odjezdem z Říma mne Chiara odevzdávala do rukou Panny Marie, protože to měla být ona, kdo je u díla, není to lidská věc.

(…) Vzpomínám si, že to bylo v sobotu 19. ledna [1963] odpoledne. Byl jsem v hotelu a rozjímal jsem o umlčené církvi a o těchto lidech, kteří byli živými mučedníky, kteří žili pro církev a které nikdo neznal: biskupové, kteří pracovali jako dělníci nebo jako elektrikáři… Já jsem byl v hotelu s veškerým pohodlím a myslel jsem na to, že já, kdo nejsem nic, si žiju takto, a oni, kteří jsou biskupové, takhle trpí pro církev. A kdoví kolik milostí z toho přichází i pro nás. Prosil jsem za to, abych i já mohl nějakým způsobem zaplatit, abych žil Marii Desolatu [Marii pod křížem] a byl co nejvíce živým Ježíšem opuštěným.

Vyšel jsem ven a šel jsem navštívit jednoho biskupa (byl to ten, který byl uvězněn v listopadu). Když mě uviděla jeho bytná, celá zbledla a já jsem hned pochopil, že se něco děje. Ptal jsem se po tom člověku a ona mi řekla, že není doma. Pochopil jsem, že byl zatčen. Rozloučil jsem se s ní a odešel jsem. V duši jsem hned pocítil velký pokoj. Cítil jsem, že po tom, co jsem vyslovil, mě Bůh bere za slovo.

Nevěděl jsem, zda byli zatčeni všichni. Byli jsme domluveni s jedním člověkem, byl to jezuita, že v půl šesté se budeme setkávat vždy na určitém místě. Ale ani jsem tam nedošel. V jedné uličce mě dojelo nějaké auto. Já jsem se zastavil, aby mohlo pokračovat dál. Ale vystoupil nějaký pán a říká: „Policie!“ Šel jsem s nimi beze slov, neptal jsem se, co jsem udělal, byl jsem v klidu.

Dovedli mě na policejní stanici. Asi po dvaceti minutách čekání se vrátil tentýž člověk a odvedli mě přímo do vězení. Hned tam přišli čtyři muži, z nichž jeden hovořil italsky. Řekli, že mají příkaz od prokurátora udělat mi osobní prohlídku a vyslechnout mě v některých otázkách. Věděli, kdo jsem, znali všechny moje údaje, protože to byla věc dopředu připravená. Podívali se, co mám v kapsách, a pak mě odvedli do místnosti, kde bylo šest lidí. Tam začal výslech.

Okamžitě jsem pochopil, že se jedná o záležitost nikoli osobní, ale církevní. Já jako fokolarín jsem v žádném případě nesměl zradit církev, a tak jsem nepřiznal nic z toho, na co se mě ptali. Jako první věc chtěli vědět, jaké lidi jsem v této zemi poznal. Řekl jsem, že neznám nikoho kromě několika lidí, s nimiž jsem oprávněně v pravidelném kontaktu. Řekl jsem, že kromě nich jsem jednou v kině poznal jednoho člověka, který hovořil trochu francouzsky. Udělali zápis z toho, co jsem řekl, výslech skončil někdy k půlnoci a odvedli mě spát. Nebylo to pochopitelně do hotelu, ale do vězeňské cely.

(…) Celodenní výslechy až do večera trvaly týden. Ti, kdo mne vyslýchali, si mysleli, že jsem mezinárodní špion, mysleli, že jsem jezuita, pak si mysleli, že jsem arcibiskup a ještě mnoho jiných věcí. Obviňovali mě z činností rozvracejících československý stát. Měl jsem být členem organizace, která o to usilovala. Když mi to říkali, tak jsem se smál a říkal, že to není pravda, že jsem nikdy nic takového nedělal. Říkali mi. „Vy jste proti Československu.“ „To není pravda.“ Říkal jsem, že nejsem proti Československu; hned jsem se prezentoval jako katolík, pochopitelně ne jako fokolarín, ale jako praktikující katolík.

(…) Pochopil jsem, že se musím chovat jako Ježíš, který po svém odsouzení neřekl „Otče, odsuď je“, ale řekl „Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí.“ „Cokoli jste udělali jednomu z mých nejmenších, mně jste to udělali.“ Musel jsem ve vyšetřujícím milovat Ježíše, i když on dělal svou povinnost. Měl hledat pravdu, sice svým způsobem, ale měl hledat pravdu. Měl hledat pravdu tím, že mě vyšetřoval. Někdy jsem mu říkal: „Pane kapitáne, je mi líto, že se tak rozčilujete, protože vám to může uškodit na zdraví.“ On říkal: „Promiňte, je to moje práce, musím ji dělat takhle.“ A já: „Určitě, nedělejte si starosti.“

(…) Já jsem se snažil, jak nejvíc to šlo, hovořit o evangeliu. On mi řekl: „Vy tedy věříte v Boha?“ „Ano, jistě, pane kapitáne, protože Bůh je Otec, Bůh je Láska.“ „Ale, když jsme vás zavřeli, jak může být Láska? Chce pro vás zlo.“ „Ne, pane kapitáne, Bůh mě miluje, dovolil, aby mě zavřeli, protože mě miluje. Bůh ví, že se musím očistit, a je mnoho věcí, které já nevím. Jsem tedy rád, protože Bůh dovolil, aby mě zavřeli, protože mě miluje.“

První fáze výslechů pokračovala asi měsíc. Cengia věděl, že za špionáž, z níž byl obviňován, mohl dostat mnohaleté vězení nebo i trest smrti. Snažil se zapírat, nejmenovat žádné osoby, aby se nedostaly do problémů. Postupně ale z náznaků vyšetřovatelů pochopil, že vědí více, než si myslel, zejména poté, co ho konfrontovali s dalším zatčeným ze stejné skupiny. Policie zadržela i některé pohlednice, na nichž byla podepsána Chiara i další osoby a v důsledku toho přišla řeč i na Hnutí fokoláre.

(…) A pak přišlo na řadu jméno Chiara, protože věděli také o cestě Chiary do Maďarska. Ptali se mne, kdo je ta slečna. Řekl jsem, že je to jedna františkánská terciářka. „A patří tahle slečna k nějakému hnutí? Znáte Hnutí fokoláre?“ (…) „Slyšel jsem také hovořit o ‚domácích krbech‘ [v orig. focolari domestici].“ „Jaké ‚domácí krby‘?“ „Víte, jsou lidé, kteří žijí evangelium a snaží se přinést evangelium k domácímu krbu.“ To jméno bylo přijato, protože tam byl překladatel, který pobýval v Itálii a věděl, že slovo ‚domácí krb‘ má pro nás určitý význam, a to jméno podle něho mohlo být správné: hnutí domácích krbů. (…) Pak se hovořilo o tom, že Giordani je prezident těchto ‚domácích krbů‘, to vyšlo najevo. Giordani byl katolický spisovatel, který psal články do různých novin. A pak vyšla najevo i Chiara. Věděli, že Chiara byla u příbuzných v Maďarsku, a tak bylo třeba něco říci. Bylo třeba říci, že Chiara zná toto hnutí, že zná ‚hnutí krbů‘. Tak to všechno proběhlo do 24. března.

(Pokračování příště.)

Jiří Kratochvíl

Nové město 7/2022

Použité materiály:

• Guido Mirti (Cengia) hovoří ke skupině fokolarínů, nedatovaná audio nahrávka.
• Marco Tecilla a Andrea Balbo (P. Novo) hovoří na setkání fokolarínů a fokolarínek, video nahrávka ze 14. 12. 2006.