Přední český psycholog Jaroslav Šturma působí ve službě ochrany lidského života a ve prospěch rozvoje nezletilých a zranitelných. Letos se dožívá osmdesáti let a v září byl za svou dlouholetou činnost odměněn papežským vyznamenáním.

Kdo tě v mládí formoval, že ses rozhodl stát dětským klinickým psychologem?

Určitá dispozice spočívala patrně už v sourozenecké konstelaci: narodil jsem se jako nejstarší ze tří dětí. Statistiky ukazují, že takoví lidé se častěji ve svém povolání zabývají dětmi. Původně jsem studoval jazyky, ale pak mě okolnosti přivedly k práci na dětské psychiatrii, kde mi byl vzorem zvláště psychiatr MUDr. Jiří Slabý, který se později stal knězem.

Kterými pracovišti jsi prošel a co tě přivedlo k založení Dětského centra Paprsek, které jsi pak přes 20 let vedl?

Působil jsem v dětské psychiatrické léčebně v týmu, který u nás otvíral témata dodnes aktuální: vliv rodiny na vývoj dítěte, škody působené ústavní výchovou a neshodami v rodinách, poruchy učení (dyslexie, dysgrafie, dysortografie), nadměrný neklid a nepozornost (hyperaktivita, dnes nazývaná ADHD). Po letech jsem přešel za svým učitelem prof. Zdeňkem Matějčkem na Dětskou kliniku Institutu pro další vzdělávání lékařů, kde jsem se podílel na řešení psychologické a sociální problematiky dětí chronicky nemocných a zdravotně vážně postižených. Měl jsem štěstí na učitele i představené, na něž vděčně vzpomínám. Po pádu berlínské zdi, jsem mohl navázat osobní vztah se zakladatelem vzorového Dětského centra v Mnichově prof. Theodorem Hellbrüggem, který nám v mnoha směrech pomáhal při budování Paprsku. Po mnoho let jsem se vzdělával ve studiu dětské kresby a písma a získané poznatky využívám ve vlastní praxi a předávám studentům.

Vyučuješ dětskou psychologii budoucí psychology. Kromě toho ses věnoval i vzdělávání v psychoterapii. Byl jsi výcvikovým terapeutem systému SUR a taky jsi vedl výcviky terapie pevným objetím. Co ti to dalo?

Praktická psychologie má dvě vzájemně propojené složky: rozpoznávání (diagnostiku) a pomoc (poradenství a psychoterapii). Nejdůležitějším nástrojem pomoci je psycholog sám, jeho osobnost. Prvním úkolem je tedy péče o vlastní duši. Podstatným předpokladem je sebepoznání, práce na sobě. To je smyslem psychoterapeutického sebezkušenostního výcviku, který nelze nahradit sebedelším studiem. I zde jsem měl štěstí na učitele. Byl jím dr. Eduard Urban, který mě přivedl právě do výcviku SUR, kde písmena značí jména vedoucích učitelů (Skála – Urban – Rubeš). Po sedmi letech vlastního výcviku jsem tuto službu v mnoha cyklech směl poskytovat druhým. Nezapomenutelným zážitkem byla spolupráce s dr. Jiřinou Prekopovou. Její systém je založen primárně nikoli na rozhovoru, ale na komplexním zážitku, kde sdělení a proměny se dějí skrze zážitky zakoušené v těle. Objetí sděluje, rozvíjí a léčí vztahy.

Zabýváš se také otázkami etiky v psychologii a byl jsi jmenován do Papežské akademie pro život…

Papežská akademie je sborem několika desítek vědců různých oborů, kteří se zabývají otázkami bioetiky a jejími aktuálními tématy. V posledních letech to je umělá inteligence a robotika, například k čemu může vést to, že namísto sester někde o nemocné začínají pečovat roboti. Součástí setkání bývá přijetí papežem a jeho slovo naznačující potřeby a směry péče o život. Práce akademie slouží pak papeži a odpovědným v církvi jako podklad k řešení těchto otázek. Rozvoj medicíny nabízí nové možnosti pomoci, zároveň vyvstávají i nové otázky spjaté s etikou (náhradní mateřství, kritéria smrti atd.)

Čím se v současnosti na poli své profese nejvíce zabýváš a jaké problémy dnes z pohledu dětské psychologie vidíš?

Pokud ještě síly stačí, věnuji se zejména náhradní rodinné péči. Vím, jak klíčové je pro dítě, aby se mu dostávalo v harmonické souhře otce a matky přijetí a bezpodmínečné lásky, zároveň však i vědomí hranic a uvádění do řádu stvořeného světa.

Velkou starost mně a dalším kolegům činí znejistění dětí a mladých při hledání vlastní identity. Nedostatek orientace a pozitivní podpory může vést k problémům, a to o to víc, že se jim v jejich hledání dostává někdy spíše utvrzování v nejistotě a pochybách, které v nich posiluje impulsy směřující ke změně pohlaví. Zatímco svět od tohoto přístupu (tzv. afirmativního) ustupuje (v Anglii zastaveno rozhodnutím Ústavního soudu), u nás se výchova inspirovaná těmito přístupy zavádí do škol a školek. Věřím, že zdravý rozum zvítězí a že respekt k lidské bytosti se projeví a nechá zazářit pravdu, vyslovenou sv. Irenejem: „Živý člověk je Boží slávou“.

Za rozhovor a dlouholeté přátelství děkuje

Jan Čapek, psycholog

Nové město 6/2024