Foto: J. Garcia – CSC Audiovisivi

Prezidentka Hnutí fokoláre nabízí každým rokem k prohloubení života spirituality jednoty určité téma. To letošní vystihuje slovo „blízkost“. Peter Forst, redaktor Neue Stadt (Nové město vydávané pro německy hovořící země) o tom hovořil s Margaret Karramovou.

Margaret Karramová

Narodila se v roce 1962. Od roku 2021 je prezidentkou Hnutí fokoláre. Je arabská katolička, původem z Haify (Izrael). Vystudovala judaismus na Židovské univerzitě v Los Angeles (USA). Pracovala v různých komisích na podporu dialogu mezi třemi monoteistickými náboženstvími. Hovoří arabsky, hebrejsky, italsky a anglicky.

Margaret, proč jsi jako téma roku pro Hnutí fokoláre vybrala právě blízkost?

Položila jsem si otázku, v jakém světě žijeme. A zdá se mi, že v tomto historickém okamžiku je mnoho osamělosti a lhostejnosti. A pak je tu eskalace násilí, válek, které přinášejí tolik bolesti po celém světě. Také jsem přemýšlela o technologiích, které nás propojily způsobem, jaký jsme dříve neznali, ale zároveň nás činí stále více individualistickými. Myslím, že v takovém světě může být blízkost protilékem, pomocí k překonání těchto překážek a vyléčení těchto „nemocí“, které nás od sebe vzdalují.

Blízkost může být protilékem, pomocí k překonání těchto překážek a vyléčení těchto „nemocí“, které nás od sebe vzdalují.

Kde můžeme začít?

Tuto otázku si kladu již několik měsíců. Zdá se mi, že se musíme znovu naučit, jak přistupovat k lidem, znovu se naučit dívat se na všechny jako na bratry a sestry a tak s nimi i jednat. Cítila jsem, že v první řadě musím zpytovat svědomí nad svým vlastním postojem. Jsou lidé, ke kterým denně přistupuji, pro mne bratry a sestrami? Nebo jsem k nim lhostejná či je dokonce považuji za nepřátele? Kladla jsem si mnoho otázek. Zjistila jsem, že někdy se chci nějakému člověku vyhnout, protože mi může vadit, může mě rušit nebo mi chce říct něco nepříjemného. Kvůli tomu všemu jsem své zamyšlení o blízkosti, které jsem v polovině listopadu předložila zodpovědným za Hnutí fokoláre, nazvala takto: „Kým ty jsi pro mne?“

Mohla bys nám říct některé hlavní myšlenky, které jsi pod tímto názvem rozvinula?

Ráda. Zmíním čtyři myšlenky. První blízkost, kterou naše duše prožívá, je kontakt s Bohem. Je to on sám, kdo se předává bližním také skrze nás. Touha milovat druhého mě vede od Boha ve mně k Bohu v druhém.

Druhá myšlenka: blízkost je dynamická. Vyžaduje naprostou otevřenost, to znamená přijímat lidi bez výhrad, vstupovat do jejich způsobu vidění věcí. Nejsme stvořeni sériově! Každý z nás je jedinečný, s jinou povahou, mentalitou, kulturou, životem a historií. Uznání a respektování této skutečnosti vyžaduje, abychom se vymanili ze svých mentálních a osobních schémat.

Uznání a respektování této skutečnosti vyžaduje, abychom se vymanili ze svých mentálních a osobních schémat.

Mluvila jsi také o třetí myšlence…

Ano. Třetím aspektem, který chci zdůraznit, je, že blízkost se nemusí nutně shodovat s blízkostí fyzickou, s podobností nebo s příslušností ke stejnému kulturnímu horizontu. Velmi dobře to vyjadřuje podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,25-37). Oslovil mě Samaritánův postoj: člověk, který upadl mezi lupiče, byl pro něj neznámý, byl dokonce z jiného národa. Byl to člověk vzdálený kulturou i tradicí. Samaritán se však stal bližním. To je pro mne klíčový bod. Každý člověk má svou důstojnost, bez ohledu na to, z jakého národa a kultury pochází nebo jakou má povahu. Samaritán se nepřiblížil jen proto, aby se podíval, zda je tento člověk zraněný, a pak se odvrátil nebo případně zavolal o pomoc. Stal se bližním a pečoval o toho člověka.

A čtvrtý aspekt by byl nechat se zranit. Aby blízkost mohla přinášet ovoce, vyžaduje od každého z nás, abychom se nebáli a nechali se druhým zranit.

To znamená připustit diskusi o našich pohledech, vystavit se otázkám, na které nemáme odpovědi; být ochotný ukázat se jako zranitelní; ukázat se jako možná slabí a neschopní. Účinek takového postoje může být překvapivý. Představ si, že mi jeden devítiletý chlapec napsal, že pro něj blízkost znamená „pozvednout srdce druhého člověka“. Není to nádherný účinek blízkosti? Pozvednout srdce druhého.

Blízkost se nemusí nutně shodovat s blízkostí fyzickou, s podobností nebo s příslušností ke stejnému kulturnímu horizontu.

Co by se změnilo uvnitř Hnutí fokoláre, kdybychom dobře prožívali blízkost?

Pokud ji budeme žít opravdu dobře, změní se mnoho věcí. Je mou touhou, nadějí a modlím se za to, aby tomu tak bylo. Chci však také zdůraznit, že mnozí v Hnutí fokoláre již tuto blízkost žijí. Kolik je zde iniciativ, kolik projektů pro mír a pomoc chudým. Dokonce jsme otevřeli fokoláre, která poskytují pomoc a přijetí imigrantům nebo pečují o přírodu.

A co by se mělo změnit?

Kvalita vztahů mezi lidmi. Někdy je snazší chovat se dobře k lidem mimo Hnutí a obtížnější mezi námi, kteří jsme součástí jedné rodiny. Riskujeme, že mezi sebou máme vztahy jako „dobře vychovaní lidé“: neubližujeme si, ale kladu si otázku: je to autentický vztah?

A tak si přeji, aby kromě projektů se blízkost stala stylem každodenního života, abychom si víckrát během dne položili otázku: Žiji tuto blízkost? Jak ji žiji? Důležitým projevem blízkosti je odpuštění. Být milosrdní k druhým a k sobě samým.

Riskujeme, že mezi sebou máme vztahy jako „dobře vychovaní lidé“: neubližujeme si, ale kladu si otázku: je to autentický vztah?

Jaké poselství obsahuje pro společnost?

Blízkost není jen náboženský nebo duchovní postoj, ale také občanský a společenský. Lze ji žít v jakékoli oblasti. Například ve školství nebo v medicíně, dokonce i v politice, kde je to možná obtížnější. Pokud ji žijeme dobře, můžeme pozitivně ovlivnit vztahy tam, kde se nacházíme.

A pro církev?

Církev existuje, protože s Ježíšovým příchodem se Bůh stal bližním. Církev, církve, jsou tedy povolány vydávat svědectví o žité blízkosti. Katolická církev nedávno zažila synodu. Měla jsem možnost zúčastnit se dvou zasedání ve Vatikánu. Bylo nás více než 300 lidí, každý z jiné kultury. Co jsme dělali? Cvičili jsme se v synodalitě, v naslouchání, ve vzájemném hlubokém poznávání, v přijímání myšlenek, výzev a bolestí druhého. To vše jsou charakteristiky blízkosti.

Název synody zněl „Spolu na cestě“. Do této cesty se zapojilo mnoho lidí z celého světa. Logo synody vyjadřovalo touhu rozšířit stan církve, aby se nikdo necítil vyloučený. Zdá se mi, že to je pravý smysl blízkosti, aby nikdo nebyl vyloučen, aby se všichni cítili přijati, ať už jsou to ti, kteří chodí do kostela, ti, kteří v církvi nevidí své místo, nebo ti, kteří se z různých důvodů od ní dokonce vzdálili.

Rád bych se na chvíli dotkl hranic blízkosti. Jak dobře žít blízkost?

To je důležitá otázka. Existují hranice blízkosti? Jako první odpověď bych řekla, že by neměly existovat žádné hranice.

Ale?

Nemůžeme si být jistí, že to, co je blízkost a solidarita pro nás nebo pro mě, je blízkostí a solidaritou pro druhého. A ve vztahu nikdy nesmí chybět respekt ke svobodě a svědomí druhého. Tyto dvě věci jsou v každém vztahu zásadní. Proto je důležité, abychom se – když přistupujeme k nějakému člověku – vždy chovali jemně, a ne abychom se vnucovali. Je to ten druhý, kdo rozhoduje o tom, kolik a jaký druh blízkosti si přeje.

Je čemu se učit, že?

Rozhodně. Udělali jsme spoustu chyb. Mysleli jsme si, že druhého milujeme, a místo toho jsme ho ranili. Z nadšení předat naši spiritualitu jsme budovali vztahy, v nichž se ten druhý necítil vždy svobodný. Někdy se mi zdá, že s dobrým úmyslem někoho milovat jsme ho zavalili. Neměli jsme dost jemnosti a respektu ke svědomí druhého, k jeho svobodě, k jeho času. A to vedlo k určitým formám paternalismu, a dokonce zneužívání.

Jistě je to velmi bolestná situace, které čelíme a kde oběti mají jedinečný, opravdu jedinečný význam. Protože sami nemůžeme dostatečně pochopit, co se stalo. Právě oběti nám pomáhají pochopit chyby, kterých jsme se dopustili, a přijmout nezbytná opatření, aby se tyto věci již neopakovaly.

Přání na závěr?

Přeji si, aby nás toto téma přivedlo zpět k podstatě toho, co nám v evangeliu daroval sám Ježíš. Dal nám tolik příkladů toho, co znamená žít blízkost.

Existuje myšlenka Chiary Lubichové, která ve mně velmi silně rezonovala, když jsem o tomto tématu přemýšlela. Říká: „Jsou lidé, kteří dělají věci ‚z lásky‘, jsou lidé, kteří dělají věci ve snaze ‚být Láskou‘. Láska nás staví do Boha a Bůh je Láska. Ale Láska, která je Bůh, je světlo, a díky světlu vidíme, zda náš způsob, jak přistupovat k bratru a sloužit mu, je v souladu se Srdcem Božím, jak by si to bratr přál, jak by toužil, kdyby měl po svém boku ne nás, ale Ježíše.“

Z celého srdce ti děkuji, Margaret, za tvé nadšení pro blízkost žitou s rozhodností a respektem.

Peter Forst

Nové město 1/2025