Letos – 11. února – slavíme již 31. Světový den nemocných. Možná si někdo položí otázku, proč si připomínáme den nemocných? Nemoci prožívá téměř každý z nás a ony jsou častým předmětem našich rozhovorů. Co ale nemocní?

Nevidíme v nemocných jen nemoc, nehovoříme o nich jen jako o případu (jak se to často stává nám, zdravotnickým profesionálům)?

Dnes se hovoří hlavně o nejvíce rozšířených nemocech – kardiovaskulárních, onkologických či psychických.  Nemocní trpí svými nemocemi, ale nejen těmi…

Jednou z velkých výzev současné medicíny je dívat se na člověka komplexně, jako na celek. Často vidíme jen danou nemoc, zaměřujeme se, léčíme jen „nemocný nebo podezřelý“ orgán… Ale nejednou nám chybí pohled na nemocného jako na člověka. Papež František to shrnul v loňském poselství k tomuto dni nemocných. Nesmíme zapomínat „na jedinečnost každého pacienta s jeho důstojností a křehkostí.  Pacient je vždy důležitější než jeho nemoc, a proto při žádném terapeutickém přístupu nelze opomenout naslouchání pacientovi, jeho historii, úzkostem a obavám. I když není možné vyléčit, vždy je možné poskytovat péči, vždy je možné utěšovat, dát pacientovi pocítit blízkost, jež ukazuje zájem o člověka dříve než o jeho chorobu.“[1]

Základním pohledem na nemocného je pohled na jeho důstojnost.

Etický kodex České lékařské komory začíná: „Stavovskou povinností lékaře je péče o zdraví každého člověka bez rozdílu, v souladu se zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince.“[2] Na první pohled jednoznačná věta, ale v současné době je třeba zamýšlet se, rozebírat a hájit tyto postoje. Ozývají se hlasy, které nepřiznávají důstojnost a status lidské osoby každému lidskému jedinci, a také hlasy, které zvažují zbytečnost pojmu důstojnost. Proto se ukazuje jako nanejvýš potřebné znát logickou rozumovou argumentaci a také umět obhájit důstojnost každého člověka, jakkoli ubohého a nemohoucího.[3]

V současné době existují dva základní pohledy na člověka jako osobu. Jeden (tzv. empirický funkcionalismus) charakterizuje představa, že status osoby je dán jejími funkcemi, které lze zjistit empiricky, že lidskou bytostí jsme od početí do smrti, ale že lidskou osobou se stáváme, ale můžeme jí i přestat být. Tato přisuzovaná lidská důstojnost vlastně člověku důstojnost (jako trvalou a stabilní hodnotu) bere, protože v jejím důsledku člověk někdy osobou je a svou důstojnost má a za jiných podmínek osobou není, a tedy ji nemá. Druhý směr (ontologický personalismus) se opírá o tezi, že neexistuje rozdíl mezi lidskou bytostí a lidskou osobou. Definuje osobu jako příslušníka druhu Homo sapiens disponujícího lidským genomem, který má svůj duchovní, tedy personální rozměr. Podle něho člověk je v každém stadiu života lidskou osobou, od početí až po přirozenou smrt. Život člověka vnímá v kontinuitě. I člověk v bezvědomí a člověk umírající zůstává osobou do posledního vydechnutí.[4]

Hodnota lidského života je vymezena důstojností lidské osoby. „Lidská důstojnost je nedotknutelná, je východiskem a garancí všech lidských práv, z nichž má primární význam právo na život. Nositelem práv může být jen člověk. Lidská důstojnost je kritériem etických rozhodnutí v medicínské péči.“[5]

Právě proto lidská důstojnost má být základem všech vážných rozhodnutí týkajících se „osudu“ nemocného, jako je nepřijatelnost eutanázie či marné a zbytečné terapie nebo otázky intenzivní či paliativní péče a další.

Martin Uher, lékař působící v záchranné službě a kněz

Nové město 1/2023

[1] Papež František, Poselství Svatého otce ke 30. světovému dni nemocných, viz www.cirkev.cz/poselstvi-svateho-otce-ke-30-svetovemu-dni-nemocnych_3853.

[2] ČESKÁ LÉKAŘSKÁ KOMORA. Etický kodex České lékařské komory [online], listopad 2022 [cit. 5. prosince 2022]. Viz http://lkcr.cz/doc/cms_library/10_sp_c_10_eticky_kodex-100217.pdf.

[3] Srov. MUNZAROVÁ, M. Důstojnost člověka v kontextu lékařství. In: PTÁČEK, R., BARTŮNĚK, P. a kol. Etika a komunikace v medicíně. Praha: Grada Publishing, 2011, s. 51-54. ISBN 978-80-247-3976-2.

[4] Srov. MUNZAROVÁ, M. Zdravotnická etika od A do Z. Praha : Grada Publishing, 2005. s. 70-71. ISBN 8024710242.

[5] Srov. TRIZULJAKOVÁ, J. Medicínska etika. Vybrané kapitoly. Bratislava: Veda, 2017, s. 33-34. ISBN 9788022340939.