V úvodu ke knížce „Dech duše – Modlitba u Chiary Lubichové“1 Margaret Karramová, prezidentka Hnutí fokoláre, napsala, že cítila, že je třeba především „vytvořit prostor pro vztah s Bohem, najít čas pro Něj, i když jsme ponořeni do každodenního života, aby se od toho mohly odvíjet naše vztahy s druhými a zodpovědnost, kterou obnáší práce pro Jeho království“. Proto se letos v Hnutí fokoláre zaměřujeme na život modlitby a na vztah s Bohem. Nabízíme texty, které nám v tom mohou pomoci.  

Modlitba v životě Díla Mariina je jako krasová řeka tekoucí pod zemí, jen čas od času se vynoří na povrch, zůstává většinou skrytá, ale je vždy přítomná a tiše plyne. Mohli bychom ji také přirovnat k úrodnému humusu, který vyživuje život lesa. Na rozdíl od jiných skupin nebo církevních hnutí, má modlitba v Hnutí fokoláre diskrétní, jednoduché rysy, které nevystupují do popředí. Nejvíce se objevují jiné dimenze: pozornost k bratrovi, vzájemná láska, spiritualita společenství, dialog ve všech oblastech, úsilí o jednotu…

Přesto jsou život na „svaté cestě“ a na „cestě Mariině“, úsilí o svatost a touha po sjednocení s Bohem velmi živé a pronikají každý aspekt života, od práce po politiku, od rodinného života po sociální práci. Život Hnutí se stává modlitbou v každodenních úkonech, v přilnutí k Boží vůli okamžik za okamžikem, znamená to „pronikat do nejhlubší kontemplace a zůstávat přitom zamíchán v zástupu ostatních, jeden vedle druhého. (…) ztrácet se v zástupu, aby ho božské působení co nejvíce pronikalo“. To je to, co „přitahuje moderní svět“, a specifický způsob života Fokoláre.2

V průběhu historie se v Díle Mariině objevovaly stále nové projevy modlitby. Bylo obohaceno o členy patřící k různým církvím a křesťanským komunitám, kteří sdílejí typické způsoby modlitby příslušných tradic: modlitba před ikonami praktikovaná pravoslavnými, modlitba žalmů, lectio divina, spontánní modlitba reformovaných církví, bohoslužby nešpor anglikánů…

K Dílu Mariinu patří členové jiných náboženství a také oni nabízejí svůj příspěvek podle svých tradic. Ale jsou v něm i lidé bez přesného náboženského přesvědčení. I pro ně vnitřní usebrání, meditace, čas věnovaný tichu bez toho, že by se nutně obraceli na transcendentní Bytí, jsou podstatné dimenze lidského života, které pomáhají nacházet smysl života a  vnitřní pokoj – ve vztahu k sobě a k ostatním –  neodmyslitelné pro pravé a konstruktivní lidské vztahy.

Modlitba se také liší podle kulturního kontextu a tradic národa. Může být obřadnější nebo spontánnější, charakterizovaná slavnostním chorálem shromáždění nebo prožívaná v tichu a skrytosti, doprovázená tancem, zpěvem nebo šeptaná, vyjádřená na pouti nebo v intimitě vlastního pokoje…

Je třeba respektovat, zhodnocovat, podporovat, nechat se obohatit těmito odlišnostmi.

Odhlédneme-li od způsobů modlitby, skrytým kořenem Hnutí fokoláre chce být nejhlubší jednota s Bohem, také jako plod tiché osobní modlitby, stejně jako té společně prožívané v každodenní eucharistické liturgii a v setkávání se „dvou nebo tří“, sjednocených v Ježíšově jménu, na místech každodenního života. Je „dechem naší duše, kyslíkem celého našeho duchovního života, výrazem naší lásky k Bohu, palivem každé naší činnosti.“3

Je to právě zkušenost zakladatelky Chiary Lubichové, kterou jsme často viděli usebranou v hluboké modlitbě a zároveň vždy otevřenou, darující se, na scénách nejrůznějších prostředí, s plně světským zabarvením, i tehdy, když se objevila v církevním kontextu. Nehledala vnější usebrání, nebála se „vnějšího vřískání naplno otevřeného rádia nájemníka v sousedství nebo hřmotu aut či křiku kamelotů“, ani ji nepřitahovala klášterní forma života, v přesvědčení, že „i můj dům může mít vůni kláštera i zdi mého příbytku se mohou stát královstvím pokoje“. Svoji modlitbu, vnitřní usebranost vnímala jako plod působení Boha, který si chce vzít do vlastnictví celou její bytost, „být pohnutkou mých činů, pronikat svým světlem mé myšlenky a rozněcovat mou vůli, prostě být zákonem všeho mého konání“. Bůh, prohlašovala, „také těmto stěnám dokáže dát závažnost opatství a této místnosti posvátnost chrámu, mému stolování kouzlo obřadu, mému šatu vůni posvěceného roucha, zvuku domovního zvonku či telefonu radostný tón setkání s bratry, který přerušuje rozhovor s Bohem, a přece se stává jeho pokračováním“. A tedy „Kristus bude mým klášterem, Kristus mého srdce, Kristus uprostřed srdcí“.4

Fabio Ciardi

Ilustrační foto: Magdalena Broschová

Nové město 1/2023

____________

1. CIARDI, Fabio, Il respiro dell’anima. La preghiera in Chiara Lubich, Città Nuova, Roma, 2022.
2. LUBICHOVÁ, Chiara, Meditace, Bratislava: Nové mesto, 1991, str. 7.
3. LUBICHOVÁ, Chiara, Rocca di Papa, 9. března 1989, in Vandeleene, M. (a cura di), Conversazioni. In collegamento telefonico, Città Nuova, Roma 2019, str. 355-356.
4. LUBICHOVÁ, Chiara, Meditace, Bratislava: Nové mesto, 1991, str. 70-71.