Hnutí fokoláre v padesátých letech 20. století

Očividným důkazem měnící se církve jsou nová církevní hnutí a jejich dynamický rozvoj v posledních desetiletích, definovaný svatým Janem Pavlem II. jako „nové jaro církve“. Jemu však předcházelo někdy poměrně dlouhé období zimy, kdy nové výhonky charismatického života musely obstát před mrazivým dohledem církevní instituce coby právoplatné strážkyně posvátné tradice.

Když se Hnutí fokoláre začalo šířit po celé Itálii a jeho centrum se v roce 1948 přesunulo do Říma, bylo jasné, že již nebude stačit schválení tridentského arcibiskupa, dané v roce 1947. Do dění vstupuje nejen Svaté oficium, před nímž Chiara vypovídá, ale také celá italská církev reprezentovaná svými biskupy. Ti na jedné straně vidí obrovské oživení ve farních společenstvích, které tam Hnutí přináší a jehož dynamiku by rádi využili, na druhé straně jsou ale znepokojeni některými jeho projevy, jež se nezdají být v souladu s životní praxí tehdejší církve.

Vrásky na čele některých církevních představitelů byly způsobeny tím, že se fokolaríni nevešli do žádné z kategorií uznávaných platným církevním právem. Nebyli ani řeholním řádem ani sekulárním institutem nebo laickou organizací typu Katolické akce, která v italské církvi dominovala. Zdálo se, že pro jejich oficiální uznání by bylo třeba kodex kanonického práva výrazně upravit. Do Hnutí patří lidé všech stavů a kategorií: laici žijící v celibátu i v manželství, kněží, řeholníci, řádové sestry. Ti všichni jsou angažováni v jeho aktivitách a nacházejí se jakoby na stejné úrovni.

V tehdejším pojetí církve, chápaném spíše pyramidálně, byla totiž role hierarchie přísně oddělována od pozice laiků. Fokolaríni tuto konstrukci narušovali a navíc jejich spiritualita nezapadala do klasického rámce: nechtěli vytvářet uzavřenou od světa oddělenou skupinu osob usilujících o dosažení křesťanských ctností, ale naopak jejich snahou bylo oživovat Božím slovem celé masy Božího lidu a různé oblasti života.

Jiný problém: Hnutí vzniklo z podnětu mladé ženy, ale nezůstalo omezeno jen na ženský svět. A první ekumenické kontakty navázané již v padesátých letech naznačovaly, že nezůstane uzavřeno ani pouze v hranicích katolické církve. Fokolaríni způsobovali velké rozpaky u části vedoucích představitelů církve i proto, že jejich existence byla chápána jako skrytý protest proti hierarchii, jíž bylo jako jediné vyhrazeno právo vůdčí úlohy pro všechny složky Božího lidu: řeholníky, laiky, muže, ženy, mladé, dospělé…

A pak tu byla především jejich hlavní myšlenka: jednota. Vždyť péči o ni a její prosazování Ježíš přece svěřil apoštolům a jejich následovníkům. Jaké místo v jejím hlásání tedy mohou mít laici, kteří jimi chtějí zůstat a vůbec neusilují o to, aby zaujali místo v hierarchii? Samotná existence fokolarínů ukazovala hierarchické církvi nutnost revidovat postavení laiků v církvi. Musíme si uvědomit, že se nacházíme v období několik let před Druhým vatikánským koncilem. Dá se říci, že právě „potíže“, které církvi působili fokolaríni, byly svým způsobem součástí přípravy na cestu směřující k definici nového místa laiků a ke vzniku církevních hnutí, kterou koncil doširoka otevřel i díky Hnutí fokoláre.

Fokolaríni se snažili nacházet v církvi nové místo pro laiky, ale přitom se záměrně vyhýbali jakémukoli konfliktu s její hierarchií; proto se vcelku logicky objevuje a vystupuje do popředí obraz Panny Marie: ona stála v rodící se církvi uprostřed společenství apoštolů. Maria není součástí hierarchie, ale její charisma je pro hierarchickou službu nepostradatelné. Takovýto pohled na Pannu Marii, která je vším jiným než pasivním prvkem života církve, otevírá rozsáhlé a stále aktuálnější téma vzájemně se doplňující úlohy mužů a žen v církvi. V této mariánské inspiraci spatřuje Hnutí fokoláre od počátku způsob svého života a vedení na všech úrovních.

Hnutí muselo čelit výtkám v zásadě trojího druhu: v církvi po celá staletí převládala individuální spiritualita a v ní má zásadní důležitost osobní vztah člověka k Bohu, který je však spiritualitou zdůrazňující přítomnost Ježíše ve společenství zdánlivě oslabován (výtka doktrinální). Stejně tak oslabena se jeví úloha hierarchie v řízení církve (výtka disciplinární). Kromě toho byli fokolaríni obviňováni, že kvůli vůdčí úloze ženy v Hnutí zpochybňují tradiční církevní dělbu rolí mezi mužem a ženou (výtka zvyklostní). Každá z těchto výhrad byla zdůrazňována na jiné úrovni: běžným věřícím vadila především ta třetí, zatímco biskupové se cítili zasaženi domnělým oslabením své pravomoci a Svatému oficiu šlo především o čistotu nauky.

Jedno závažné obvinění si dokonce vynutilo změnu místa konání letních mariapolí v letech 1954 a 1955. Došlo k tomu z důvodu potřeby odděleného ubytování fokolarínů a fokolarínek na dvou vzdálených místech, které bylo nařízeno vizitátorem Svatého oficia kvůli falešným nařčením z promiskuity. I přes jejich očividnou absurditu bylo třeba brát tento příkaz vážně, neboť v sázce byla otázka schválení či zákazu Hnutí.

Ta byla v té době naprosto otevřená. Jednalo se o posouzení otázky, zda toto nové církevní uskupení vychází ze skutečného Božího daru či nikoli. Charismatické dary v církvi jsou obvykle dávány pro nějaký specifický účel, který je snadno definovatelný, což ale nebyl případ Hnutí fokoláre. Je snadnější označit jako charisma například péči o nemocné či umírající. Takový dar se nazývá „charisma činnosti“, které je viditelné či dokonce měřitelné na rozdíl od charismatu zdůrazňujícího „evangelní hodnoty“, jehož konkrétní důsledky jsou patrné jen zprostředkovaně.

Toto pojetí charismatu jde konec konců ruku v ruce s vnímáním samotné Chiary, která vždy tvrdila, že nechce zakládat žádné nové hnutí v církvi, ale jen žít evangelium a vést k tomu i ostatní. Vždyť i první stanovy Hnutí vznikly až z popudu tridentského arcibiskupa. Když měl o vznikajícím Hnutí referovat v Římě, naléhal na Chiaru, že nestačí, aby řekl: „V mé diecézi jsou lidé, kteří žijí evangelium.“ Bylo třeba tento život nějak specifikovat a vtělit do stanov.

Právě toto definování bylo problematické; zdálo se, že fokolarínům chybí jasný snadno uchopitelný cíl jejich činnosti, právě to, co by se dalo označit jako zmíněné „charisma činnosti“. Teprve během let se ukázalo, že ze silného a pevného duchovního základu, jakým je spiritualita Fokoláre, mohou vzniknout solidní sociální aktivity a projekty pomoci, jaké dnes Hnutí rozvíjí ve velké míře po celém světě.

Vývoj Hnutí v padesátých letech 20. století ukázal, že mezi novým charismatem a církevní institucí existovalo určité, mnohdy bolestné napětí. Zároveň se ale potvrdilo, že při oboustranné snaze naslouchat Duchu Svatému lze najít řešení. Tak tomu bylo v minulosti u mnoha církevních řádů a po mnoha peripetiích i u Hnutí fokoláre. Nejpádnější odpovědí na různé výtky je přesvědčivost a pravdivost života. To platilo tehdy a platí to i dnes.

Jiří Kratochvíl

Nové město 1/2022

Použitá literatura:

• Maurizio Gentilini, Chiara Lubich, La vita dell’unità tra storia e profezia, Città Nuova, Roma 2019.
• Bernhard Callebaut, La nascita dei Focolari; storia e sociologia di un carisma (1943-1965), Città Nuova, 2017.