Pokračování z minulého čísla

 (…) 24. března oficiálně skončilo vyšetřování, přišli za mnou, ptali se mě, jestli jsem rád a jak to šlo a zda chci vyslovit nějaké přání. Řekl jsem, že jsem rád, zvláště rád jsem proto, že jsem poznal vás, protože kontakt umožňuje poznat, že jste dobří lidé. Při tom vyšetřování se téměř každý den hovořilo o Ideálu, o křesťanství, protože jsem nutně musel hovořit o křesťanství. V určité chvíli mi říkal: „Vy jste proti Československu.“ „Ne, to není pravda, pane kapitáne, nejsem proti Československu, to je nemožné, protože jak bych mohl jít proti Československu, když ho mám rád. Řekl jsem, že nejsem proti komunistům. Řekl jsem, že komunisti nemilují Boha, a tedy nemohu milovat jejich ideál, ale komunisty mám rád. „Ježíš je i ve vás, pane kapitáne, i když vy ve mně možná vidíte nepřítele, ale já ve vás vidím Ježíše a musím milovat toho Ježíše, který je ve vás. Protože, kdybych měl umřít teď nebo za deset minut nebo zítra, musel bych skládat účty z toho, zda jsem měl rád vás, pane kapitáne, ne jestli jsem udělal to nebo ono.“

Z Cengiova vyprávění je vidět, že se do jisté míry vytvářel osobní vztah mezi ním a jeho vyšetřujícím důstojníkem. Vyšetřování se stávalo určitým druhem evangelizace.

(…) Jedna krásná věc o Panně Marii. Jednou mi velitel říká: „Co jste jim říkal těm lidem, těm jezuitům? Hovořil jste proti režimu?“ „Ne, pane kapitáne, to není možné.“ „Vy jste řekl, že režim pomine.“ „To jsem možná řekl. Ne proto, že jsem myslel, že přijde nějaká revoluce, ale proto, že to řekl Ježíš. Ježíš řekl, že všechny věci pominou, jenom Bůh zůstane stále. Pominou tedy všechny věci, které nejsou zakořeněny v Bohu. To je logické.“ A pak říkám: „Víte, pane kapitáne, to řekla Panna Maria.“ „Jak to, že to řekla Panna Maria!? To jsou historky. Kdo je ta Maria?“ „Je to Ježíšova Matka. A tohle řekla Maria ve Fatimě v roce 1917, 13. října. Že se komunisti obrátí – neřekl jsem, že Rusko – že se komunisti obrátí. Já nemůžu být proti režimu, nemůžu být proti komunistům. Panna Maria vyzývá nás katolíky, abychom se modlili, ale spíše než se modlili, abychom žili, protože život má být modlitbou. Modlit se za to, aby se i komunisti obrátili. Ale ne proto, že jsou něco méně než my. I Ježíš řekl, ať hodí kamenem, kdo je bez viny. Nikdo není první nebo druhý. Před Bohem jsme si všichni rovni. Bůh dal život za mne, za vás, za všechny. Jediná věc, pane kapitáne, kterou máme dělat, je mít se rádi.“

(…) Snažil jsem se ukázat to, čím on je: dítě Boží, i když o tom neví. Pochopil jsem, že on ve svém životě mnoho trpěl. Vyprávěl mi celou svoji historii. Říká: „Když jsem byl malý, ministroval jsem.“ „To je krásné, pane kapitáne.“ Říká: „My jsme vždycky hodně trpěli. Kapitalisti nás vykořisťovali.“ „Rozumím tomu, pane kapitáne, i kapitalismus musí konvertovat, všichni musí konvertovat. Jediné, co je třeba, je to, co děláte vy, děláte mnoho krásných věcí, ale chybí vám Bůh. Pomyslete si, jako by v určité chvíli zmizelo slunce; mnoho věcí roste a Bůh je ten, kdo dává všemu život.“ Setrvávali jsme u těchto témat, protože oni chtěli poznat, kdo jsem, zda se nezapletu do výpovědí, zda to nedělám jen tak, že jsem katolík, kdo ví. Hovory tohoto druhu trvaly více než týden. Od rána do večera.

(…) Skončím tím, jak to bylo u soudu. Po tom 24. březnu mi řekli, že všechno skončilo a že zjistili, že jsem nebyl hlavou organizace, která se snažila rozvrátit československý stát. Zjistili, že jsem byl pouze osobou, která byla využita pro tuto činnost a že tím, kdo se má nacházet na tomto místě, je Řím, konkrétně P. Pavel, tedy Padre Maria [Hnilica]. Padre Maria a jeho představení by se měli nacházet před soudem místo nás. Oni nepochopili, že my jsme to všechno dělali celou duší, ale to jsem jim ani nemohl říci.

Pak mi řekli, že změnili paragraf mého obvinění, paragraf 98, který obsahoval nepřátelské aktivity směřující k rozvrácení československého státu. Změnili to a dali mi jiný paragraf, paragraf 10, kde se mluvilo jen o pomoci těmto aktivitám. Já jsem tedy byl prostředníkem, který těmto aktivitám napomáhal. Já jsem poděkoval a oni se mne zeptali, jestli chci protestovat formou protokolu. Řekl jsem, že ne, že jsem spokojen s tím, jak to udělali a že jim důvěřuji.

(…) Datum soudu bylo stanoveno na úterý Svatého týdne. Před soudem měl každý obviněný možnost přečíst si protokoly všech dalších obviněných, protokoly z výslechů. A to bylo dobře, protože jsem měl možnost se dozvědět, jak se to všechno seběhlo, co vypověděli ostatní atd. Byla to milost Boží, protože všechno, co jsme vypovídali, na sebe navazovalo. I to, kde jsme neříkali pravdu. Navazovalo to na sebe a jeden potvrzoval výpověď druhého. A mnoho věcí se nedozvěděli. Pak v úterý Svatého týdne začal soud.

Nejprve se ptali, zda vyšetřování proběhlo v pořádku, zda ho nebili a zda uznává, že udělal chybu.

 (…) „Dozvěděl jste se něco nového? “ ptali se mě. Řekl jsem, že jsem se dozvěděl mnoho věcí a především během vyšetřování jsem poznal komunisty, jací jsou to lidé: pochopil jsem, jak jsou pozadu, co všechno potřebují. Poznal jsem je tím, že jsem je měl rád, a viděl jsem, že je tady velká možnost, aby se obrátili.

(…) Obžaloba skončila a vrátili jsme se druhý den ráno, abychom si vyslechli rozsudek. Na druhý den se mnoho změnilo, i vztahy mezi námi; byli jsme více uvolnění, protože den předtím ve vězení nevěděli, z čeho budeme obviněni. Byly tam silové složky policie, které naháněly strach. Bylo nás v tomto procesu pět vězňů. První den tam byli důstojníci policie, lidé z armády, jeden poručík, jeden kapitán. Nevěděli, o co jde, mohlo se jednat i o špionáž. Pak se dověděli, že jde jen o náboženské věci, a druhý den přišli už jen vojáci. Druhý den to bylo lepší, protože jsme měli větší možnost s ostatními vězni navzájem hovořit.

(…) Já jsem byl odsouzen na čtyři roky s návrhem okamžitého vyhoštění. Jeden dostal šest let, dva další čtyři roky a jeden tři roky. Pak se ptali, zda italský občan si chce odpykat několik let ve vězení nebo být okamžitě vyhoštěn. Byla zde tato volba. Řekl jsem, že jsem o tom přemýšlel a dávám přednost okamžitému vyhoštění. Hned za mnou přišli a dali mi podepsat dokument o vyhoštění. Měl jsem odjet druhý den ráno.

Po odsouzení to bylo velmi pěkné, se všemi vězni jsme si podali ruce, požádali jsme se o vzájemné odpuštění; oni žádali o odpuštění mne a já jsem poprosil za odpuštění je, protože, kdybych tu nebyl já, tak by se možná oni do vězení nedostali. Na druhou stranu jsme to všichni dělali pro Boha, takže to jediné, co musíme, je přijmout tuto bolest pro církev. Ale všichni byli rádi. Jeden z odsouzených, biskup, který byl už předtím odsouzen a propuštěn na amnestii, si bude muset odpykat i předchozí trest, což bylo špatné, celkem osm nebo sedm a půl let.

Druhý den mi dali mé šaty a odjel jsem na letiště v doprovodu tří úředníků. Byl mezi námi pěkný vztah, velmi prostě jsem s nimi mluvil o Božích věcech: můžeme dělat i krásné věci, ale bez Boha jsou jakoby suché, bez života. Vy připravujete Boží království. Určité sociální věci u nás nemáme, ale tady chybí Bůh, chybí tady duše.

Odletěl jsem do Curychu, z Curychu jsem telefonoval Chiaře a pak jsem se vrátil.

Možnost volby mezi trestem odnětí svobody a vyhoštěním dostal Cengia pravděpodobně i díky intervenci křesťansko-demokratických poslanců u předsedy Italské komunistické strany, která se před volbami bála zveřejnění tohoto případu a následného skandálu.

Tohle je tedy podání „Božího vězně“. Příště nahlédneme do jeho příběhu z druhé strany, a to tak, že otevřeme policejní složku náležející k tomuto případu.

Jiří Kratochvíl

Nové město 8/2022

Použité materiály:

Guido Mirti (Cengia) hovoří ke skupině fokolarínů, nedatovaná audionahrávka.

Marco Tecilla a Andrea Balbo (P. Novo) hovoří na setkání fokolarínů a fokolarínek, videonahrávka ze 14. 12. 2006.