Anežka a Dominik Fürstovi a Lenka a Petr Čížkovi – střípky ze života jednoho společenství z pohledu třetí generace

Když mi bylo 18, zeptala se mne dívka, se kterou jsem chodil (dnes již manželka), Lenka, jestli s ní pojedu na tábor. Odpověď byl snadná – jako každý pár, který spolu čerstvě chodí, jsme chtěli být spolu co možná nejvíce. Na táboře samotném jsem se trochu účastnil tvorby programu pro mladší účastníky, chodili jsme s Lenkou na procházky, ale postupně jsem si také začal uvědomovat, že to není jen tak obyčejný tábor. Že jsem se dostal do společenství lidí, kteří nenápadným, přirozeným způsobem tvoří oázu přátelství a láskyplné atmosféry.

Během následujících 10 let jsme spolu s Lenkou pomáhali plnit Anežce a Dominikovi roli organizátorů tábora a tábor se stal neoddělitelnou součástí mého léta. Rádi bychom s vámi sdíleli kousek našeho společného rozhovoru o tomto táboře…

Petr: Co byste řekli, že je prapočátek našich indiánských táborů?

Anežka: Začalo to zrodem rodinného společenství, u kterého stály tři manželské páry, které čerpaly ze spirituality Hnutí fokoláre, naši prarodiče – Maruška a Jenda Ouškovi, Maruška a Jenda Šeborovi a Anina a Karel Fürstovi. Trávili společně volný čas i dovolené a jejich děti – naši rodiče – vyrůstaly pospolu. Postupně se k těmto rodinám přidávaly další, a když se začala rodit další generace (to už mluvím o nás), vznikl nápad pojmout společnou letní dovolenou jako indiánský tábor.

Lenka: A tak to zůstalo dosud, formálně je to vlastně rodinná dovolená, kde za každé dítě nese zodpovědnost jeho rodič.

Anežka: Přesně tak. Na prvním táboře v roce 2001 nás bylo kolem dvaceti dětí a deseti dospělých, stanovali jsme na louce, maminky vařily na otevřeném ohni a hygienu obstarala jedna zahradní hadice. O program se staral Lenčin strýc Zdeněk, kterého jsme jako Velkého náčelníka milovali. Z tábora vznikla tradice, společenství rodin se rozrostlo o další příbuzné, přátele a sousedy, a po jednadvaceti letech bychom kolem táborového ohně napočítali přes sto účastníků, mezi kterými jsou babičky, dědové, mámy a tátové a jejich děti, které se hned po společně stráveném týdnu začínají těšit na příští ročník indiánského tábora.

Petr: Doteď si pamatuju, jak mě to tehdy zmátlo. Lenka mně vzala na indiánský tábor, ale když jsem tam přijel, bylo téma středověk.

Lenka: To proto, že z indiánského tématu jsme se postupně přesunuli k dalším (pravěk, cesta kolem světa, středověk, námořníci, české pověsti), k indiánům se vracíme každý pátý rok.

Vzpomínky

Petr: Já se k táborům dostal až jako skoro dospělý. Ale co znamenaly tábory pro vás jako pro děti?

Dominik: Pro mě to byl ten nejlepší začátek prázdnin, vždy první týden v červenci. Týden s vrstevníky, na který jsem se těšil celý rok. Každý ročník byl v něčem jiný, protože jsme byli o rok starší. A dnes po tolika letech vím, s kým jsem tam vyrůstal – třeba s budoucí manželkou.

Lenka: Tábor byl vždycky zážitek. Sportovní výkony, napínavé hry, neustále jsme museli být ve střehu, naučit se spoustu věcí – šifry, uzly, čtení mapy – prostě po všech stránkách intenzivní týden.

Petr: A jednoho dne přišel čas převzít zodpovědnost za organizaci…

Anežka: Přišlo mi přirozené navázat na práci týmu, který vedl tábory před námi. V tu dobu jsem vedla skautský oddíl a studovala pedagogickou fakultu, takže jsem byla jako ryba ve vodě. S prvními dvěma tábory nám pomohl Velký náčelník Zdeněk, a pak už jsme pracovali samostatně. Dneska tvoří přípravný tým zhruba 15 členů ve věku od 18 do 30 let. Na dílčích programech se podílí i rodiče, kteří zároveň zajišťují chod tábora po technické stránce. S přípravami začínáme většinou v únoru, kdy posíláme první e-maily s žádostí o nahlašování účasti. E-mailů vyřídím od února do července dost přes sto. Na jaře pak proběhnou plánovací schůzky, kde dostane tábor konkrétní obrysy. Pro mě je nejintenzivnější zhruba měsíc před táborem, kdy sepisuji příběhy, vymýšlím výzvy, vytvářím diplomy a koordinuji práci ostatních členů týmu.

Petr: Je pravda, že připravit tábor stojí hodně práce, nejvíc Anežku, ale díky velkému týmu jsme schopní úkoly rozumně rozdělit. Navíc je nám na táboře spolu opravdu moc hezky – a tenhle náš malý kousek nebe chceme zažívat každý rok znovu. To pak člověk dovolené nebo času stráveného přípravou nelituje…

Lenka: Teď to trochu idealizuješ, ne?

Petr: Samozřejmě, že tábor s sebou nese i výzvy. Jednou z nich je například vymyslet a realizovat ucelený program pro děti zhruba od pěti do osmnácti let tak, aby všechny bavil a v nějakém směru rozvíjel. Snažíme se o to, aby si všichni přišli na své, ale zároveň brali zřetel na postavení a potřeby ostatních.

Dominik: Poslední dobou navíc zjišťujeme, že už jsme sami rodiči a musíme se postarat o naše nejmenší, kteří program ještě „neuběhnou“. Naštěstí to jde velice dobře díky našemu dorůstajícímu systému. Tým totiž dorůstá o dospívající děti a programové věci můžeme dál delegovat na ně. Řekl bych, že se tady snažíme o něco, kde má každý svoje místo a poslání. Prostě jedna velká rodina na jeden krásný týden.

Účastníci

Petr: Často to vidíme i na rodinách, které se účastní poprvé – jak je jim na táboře dobře a že téměř vždy chtějí za rok přijet zase. Věc, kterou vnímám jako mimořádnou, je to, že se mezi nás, katolíky, začleňují i „nevěřící“ rodiny a účastníci. Jistě, v neděli na mši s námi nejedou a zůstanou v táboře, ale říkají, že zažívají něco, co jen tak na ulici nenajdou. To mi dělá radost.

Anežka: Nejenom tobě. Letos u závěrečného ohně seděli jako tradičně moji prarodiče Šeborovi, Dominikův dědeček Fürst a Lenčini prarodiče Ouškovi. Dívali se na ten hemžící se rej kolem sebe, vzpomínali a s dojetím hodnotili, jak jsou rádi, že jejich snaha o jednotu pokračuje ve velkém dál. A mně nezbývá než děkovat Pánu, že se můžeme podílet.

Připravil Petr Čížek

Nové město 7/2022