Ilustrační foto: Citta Nuova

Odevzdanými výstupy ze synodních skupin se ke konci března uzavřela první fáze synody o synodalitě s podtitulem „společenství, spoluúčast, poslání“. Již vícekrát jsme na stránkách Nového města psali o této pozoruhodné iniciativě papeže Františka, která je součástí jeho neutuchající snahy o obnovu církve a je považována za nejdůležitější událost v církvi od Druhého vatikánského koncilu, za významný krok směřující k realizaci jeho závěrů. Pokusme se nyní vidět a zevšeobecnit první zkušenosti lidí formovaných spiritualitou společenství se zapojením do synodního procesu v naší místní církvi. (A protože se cítím být jedním z nich, dovolím si psát v první osobě.)

Od chvíle vyhlášení synody mnozí z nás pocítili, že všechna tři její klíčová slova jsou v plném souladu s duchovní cestou, na kterou jsme byli povoláni. V první řadě je to cesta již ze své podstaty společná, protože k Bohu se snažíme jít skrze bratry a sestry a spolu s nimi. Má-li být naše společenství žité naplno, pak jeho vytváření vyžaduje spoluúčast všech a všichni jsou za něj spoluzodpovědni. A konečně, naše společenství nemají být uzavřena do sebe, ale jsme posláni k druhým, abychom jim přinášeli dary, které jsme nedostali jen pro sebe.

Velkým impulsem k aktivnímu vstupu do synodního procesu bylo pro některé z nás on-line spojení, při němž Hana Pohořalá z pražského fokoláre, jedna ze sedmi laických delegátů pozvaných do Vatikánu na zahájení synody Radou evropských biskupských konferencí, referovala o své účasti na zahájení synody ve Vatikánu v říjnu minulého roku. Nejen díky jejímu zápalu pro věc jsme pochopili, že se nejedná o nějakou jednorázovou akci, jejímž výstupem bude uhlazený dokument, ale o začátek dlouhého procesu vyžadujícího proměnu duchovního charakteru. A ta musí začít osobně u každého z nás a na místě, kde se nacházíme.

Jak ukazují první zkušenosti, náš specifický příspěvek se mohl projevit především ve dvou směrech: ve snaze, aby lidé mohli zakusit Ježíšovu přítomnost v synodních skupinách, a v úsilí o jednotu s duchovními správci farností, kteří byli synodnímu procesu otevřeni různým způsobem – někteří ho vítali, jiní byli vůči němu více zdrženliví.

Mnozí členové a příznivci Hnutí fokoláre jsou angažovanými příslušníky farnosti, členy farních rad a jiných orgánů. Proto je některý duchovní správce požádal o moderaci určité synodní skupiny nebo o koordinaci skupin tam, kde jich bylo více. Jindy to byla naopak iniciativa samotných laiků z Hnutí, která váhajícímu farnímu administrátorovi „otevřela oči“ pro to, aby poskytl prostor pro rozvíjení synodní činnosti a pro informaci a stimulaci ostatních věřících.

V jedné farnosti se díky práci synodní skupiny dokonce prohloubila jednota laiků s jejich farářem. Ten projevil vděčnost za spolupráci, žehnal práci skupiny, která mu poskytovala zpětnou vazbu o své činnosti, takže necítil, že se děje něco „za jeho zády“. Očividným plodem působení Ducha Svatého bylo překonání určitého rozporu, delší dobu zatěžujícího život této farnosti.

Naše přítomnost ve skupinách se ukázala jako účinná možnost pro přinášení jednoty do života církve už jen tím, že se snažíme sjednocovat s ostatními a zdůrazňovat to, co vidíme na životě církve a společnosti jako pozitivní. Mohli jsme tam přinášet své zkušenosti se žitím Slova života nebo jen prostě naslouchat ostatním, což mnohde vedlo k růstu respektu a k hlubšímu vzájemnému poznání.

Někteří mají pohled více kritický a konstatují, že díky účasti na synodě se u nich změnilo vidění církve (i Hnutí) směrem k potřebě větší otevřenosti k jiným lidem. Mnohdy jsme málo vnímaví vůči hledajícím nebo vůči těm, kdo se někdy i nezaviněně nacházejí v těžkých životních situacích; v církvi (i v Hnutí) užíváme jazyka málo srozumitelného; nejsme nastaveni na přijetí kritiky a nedokážeme se řádně vyrovnávat se záští vůči církvi (i Hnutí). Ukázalo se, že synoda je skutečně cesta, lépe řečeno pozvání na cestu směrem k vycházení ven, a že stojíme teprve na jejím počátku.

V jedné vesnické farnosti skupinka třech interních členů Hnutí postupovala téměř podle návodu z Chiařiny meditace „Jedno město nestačí“1. Vytypovali si dvanáct lidí, u nichž předpokládali zájem o křesťanský život. Modlili se a pak se za nimi vypravili s cílem navázat s nimi osobní vztah a pozvat je na synodní cestu. Pět z nich se připojilo a společně pak prožili hluboká setkání s úvahou nad tématem „obtížné životní situace a církev“. Byly to chvíle naplněné bolestí ze sdílení jejich těžkých životních situací i kritických postojů vůči církvi, které nakonec vyústily v touhu pokračovat dál v nastoupené společné cestě. Nevědí, kam je dovede, ale již teď cítí, že zakusili vanutí Ducha, jež se projevilo novou vzájemnou blízkostí a pochopením synodality jako životního stylu.

Speciální pečeť nesly synodní skupiny vytvořené ze stálých společenství konstituovaných v rámci Hnutí, například ve fokoláre nebo v jádru volontárů2. Bylo u nich cítit sílu společné platformy. Metodika nabídnutá pro synodní skupiny, spočívající v počáteční modlitbě, v četbě uceleného úryvku z Písma, reflexi a meditaci o něm, časově vymezeném sdílení a v končeném shrnutí toho, co nám říká Duch Svatý, byla vnímána jako šance pro oživení mnohdy stereotypních setkání.

Některé skupiny byly tvořeny také členy jiných církví. Jedna z nich došla k přesvědčení, že řešení otázky ekumenismu není jen záležitostí institucionálních církví a jejich vedení, ale spočívá především ve vytváření klimatu pro láskyplné setkání členů Kristovy církve, do níž patříme my všichni bez rozdílu. Tímto způsobem dospěli ke skutečnému společenství, které přineslo opravdovou radost do srdcí všech přítomných.

Specifický byl průběh této fáze synodního procesu v naší citadele v Praze-Vinoři. Ve farnosti vzniklo až třináct synodních skupin, na nichž se obyvatelé citadely živě podíleli. Pozitivním výsledkem je prohloubení započaté spolupráce mezi Hnutím fokoláre a farností ve formě některých společných nabídek i pro lidi takzvaně „nekostelní“, kterých je většina. Právě to měl na mysli papež František, když vyhlašoval synodu: nechtěl na synodní „společnou cestu“ pozvat jen aktivní katolíky, ale celé široké spektrum lidí žijících na daném území. To se nám podařilo zatím jen částečně.

Papež Jan Pavel II. kdysi řekl, že vidí v Hnutí fokoláre tvář pokoncilní církve. Spíše to asi myslel tak, že je to tvář potenciální a že díky spiritualitě, kterou jsme dostali darem, máme nástroj k uskutečňování takového obrazu. Ať už je naše interpretace jeho výroku jakákoli, pravdou zůstává, že synodalitu vidíme do značné míry jako synonymum pro spiritualitu společenství, která je darem Ducha Svatého pro celou univerzální církev. Naše první zkušenosti se synodní cestou to jen potvrzují a zároveň jsou pro nás výzvou, abychom na ní vytrvali, a tím církvi, která zejména v Evropě neprožívá dobu rozkvětu, nezištně sloužili a stále více se otevírali lidem i společenstvím kolem nás. V tom je šance i pro nás samotné, abychom navzdory únavě chytili „druhý dech“.

Jiří Kratochvíl

Nové město 4/2022

_____________

1. Viz Chiara Lubichová, Meditace, Nové město 2010, str. 113.
2. Volontáři/volontárky jsou lidé, kteří dobrovolně (bez specifických závazků nebo slibů) naplno žijí pro cíle Hnutí fokoláre ve společnosti.