Říčky – pro někoho pojem i srdeční záležitost. Bývalá fara v obci Říčky v Orlických horách nabízí jedinečné prostředí pro nejrůznější pobyty, ať už společenství rodin nebo širokého příbuzenstva. Celoročně sem rádo jezdí trávit své dovolené, prázdniny nebo tábory mnoho lidí, a to nejen z Hnutí fokoláre.  Co je ale skryto v těchto zdech a v tomto nápadu nám přiblížili Karel Diblík st. a jeho syn Petr.

Co byl hlavní popud, že jste se jako rodiny rozhodly řešit společný prostor na víkendy a prázdniny? 

Karel: V Chocni se v roce politického uvolnění 1968 vytvořilo křesťanské společenství se silnou vizí společného života. Tito mladí zažili, že kde jsou lidé shromážděni v Ježíšově jménu, ve vzájemné lásce, zažívají silně plody Boží přítomnosti, které touží zažívat znovu a znovu. Je jim spolu dobře, cítí se naplněni. Pán odpovídá na touhy po Něm a možná se toto vtělilo nějakým způsobem právě do společného budování a pobývání na bývalé faře v Říčkách.

Petr: Vlastně to byla odpověď na nabídku, která se k tomuto společenství dostala přes kněze Josefa Dostála v roce 1980. Napadlo ho, že nevyužívaná fara v Říčkách by mohla sloužit rodinám. Hned si to místo zamilovaly: čistý vzduch, malebnost orlických kopečků a zanedbaná fara, která skýtala možnost tvořit něco společně.

Jak jste chalupu využívali v prvních letech?

Petr: Ze začátku to bylo jen pár rodin z Chocně. Vše bylo skromné, nebylo třeba se objednávat dlouho dopředu. O pobyty na Říčkách nebyl zdaleka takový zájem jako dnes a navíc, vždycky jsme se do těch tří místností vešli – rozuměj zmáčkli, ať nás bylo deset nebo třeba čtyřicet. Možná nevysloveným, ale důležitým formačním prvkem bylo vřelé společenství více rodin, které nepojila pokrevní přízeň. Vařilo se společně, lednička byla společná, výlety na borůvky, bylinky a za krásami hor, vše se vymýšlelo živelně a spolu. Zásadní byly společné začátky a ukončování dne modlitbou a sdílením. Na stěně visel italský nápis – Sempre, subito con gioia – vždy, hned a s radostí… evangelní výzva k tomu mít rád všechny okolo sebe, kterou často připomínala Chiara Lubichová.

Karel: V začátcích, a mnoho let potom, se žilo na faře Slovo na den (věta z evangelia), večer jsme si říkali zkušenosti, které kdo udělal s tímto slovem. Samozřejmě včetně dětí. Později jsme měli uschlou, asi metr vysokou pokojovou rostlinu, na kterou jsme zavěšovali zelené lístečky. Každý lísteček byla něčí zkušenost. Tímto praktickým žitím v duchu vzájemné lásky se vytvořilo i ono zvláštní krásné klima, které mnozí pociťují až dodnes. Dokonce i ti, kdo tu nikdy předtím nebyli. Tento vědomý život byl i pracný, vzpomenout si během dne na Slovo, hledat způsob, jaký krok lásky mohu udělat… ostatně je to stejné jako se Slovem života i dnes.

Milé je, že se stane velmi vzácně, že bychom narazili na úmyslné poškození věcí, většinou jde o tolerovatelné opotřebení nebo poškození. I to však musí někdo opravovat.

Byly nějaké důležité mezníky v užívání této chalupy?

Petr: Z původně sparťanských podmínek se během těch čtyř desetiletí postupně vyklubala chalupa odpovídající dnešnímu očekávání pohodlné dovolené. Ono chození pro vodu do studánky, suché záchody, topení výhradně pevným palivem, spaní i mnoha rodin jen ve třech pokojích (a dětí někdy i na půdě na seně) mělo samozřejmě své kouzlo, bylo to romantické a pro děti cenným vkladem do života, nicméně zdaleka ne každý má náturu v takových podmínkách fungovat. Zbudováním nových sociálek na konci 90. let se chalupa stala atraktivní pro mnohem víc lidí a po velké rekonstrukci a zvýšení kapacity půdní vestavbou před 10 lety si říčkovská chalupa získala oblibu snad u všech, kdo toto místo navštívili.

Karel: Ve vhodných chvílích vždy přišli vhodní lidé. Vzpomínám na Františka Eliáše staršího – který měl zvláštní schopnost „postavit se čelem“ i k zdánlivě neřešitelným stavebním úskalím (například sundali jsme střechu a zjistili, že máme budovu pokleslou na jedné straně o 40 cm…). On nepropadl zmatku a vždy si poradil.

Jak se vám daří dělat rozhodnutí ve větším počtu lidí?

Petr: Myslíme, že daří. Ale nevnímáme to jako naši zásluhu. Možná vlastně ani není přirozené, že za čtyři desetiletí nedošlo k nějakému rozkolu. Ale bereme to s pokorou, a věříme, že i další generaci půjde víc o vztahy, než aby si někdo prosazoval jen svůj pohled na věc. Po 25 letech užívání jsme faru od biskupství za symbolickou cenu koupili. Do kupní smlouvy jsme ale vymysleli závazek, že toto místo bude sloužit v křesťanském duchu a nemůže se dál prodat, leda zpět vrátit církvi. Je to jakási pojistka, abychom zůstali jen správci a ani v budoucnu si na toto místo nikdo nedělal výhradní právo.

Karel: Vícekrát jsme se setkali s oceněním typu „Jak to děláte? To by se nám také líbilo“. Je třeba říct, že romantická složka je krásná, ale udržovat objekt a zařízení v dobrém stavu, stále ho vylepšovat, vyžaduje i něčí osobní nasazení. Neumím si to představit bez nějakého tahouna s konkrétním jménem nebo jmény. Má-li přijet jedno dvě auta lidí na brigádu, je ji potřeba připravit a ta příprava dá často více práce než vlastní brigáda, kde brigádníci dostanou už jen zadání a všechny potřebné nástroje a materiál a nejlépe i popis, jak danou práci udělat. Bez takového dělného člověka nebo lidí si „jev Říčky“ neumím vůbec představit. Že to není standardně finančně kompenzováno asi nemusím připomínat. Ono to ani komerčně nejde. Takto ale funguje více dobrovolnických organizací (pokud to někteří lidé nemají jako své běžně placené zaměstnání). Mnoho let mi trvalo, než jsem pochopil, že pracovat v Charitě (jako zaměstnanec) vůbec nemusí znamenat „dělat charitu“. Ale také může – skrz nasazení, nižší odměňování apod.

Mimoto jezdí skupina lidí blízkých „faře Říčky“ dvakrát ročně na velký úklid – jarní a podzimní – kdy se vše čistí do „gala stavu“ a dotahují se drobnosti v údržbě domu, doplňují se ztracené či zničené věci atd. Bývají to vždy jeden až dva dny v plném nasazení – a bývá to současně velmi krásné, určitě nejde jen o oběť, ale i o krásný čas spolu, kdy se pěkně protáhneme, občas zapotíme a je nám fajn při společných chvílích u stolu a při sdílení života.

V čem vidíte smysl společného užívání chalupy?

Petr: Ve sdílení života. Svým způsobem koncept říčkovské chalupy předběhl dobu. Dnes se hodně mluví o ekologii a výhodách, když věci slouží širší komunitě a jsou využité naplno. S ničím novým jsme nepřišli, vše společné přitom s jasnými pravidly a správcem, tak jak tomu je na Říčkách, měli již první křesťané. Tohoto ducha zakusit, aspoň tu a tam na týden či víkend, může být dobrou inspirací pro každodenní život, nám i našim dětem.

Máme velkou radost, že podobně dnes funguje také fara v Sudějově, která převzala stanovy našeho říčkovského sdružení „Rodiny“. Obě fary jsou dnes plně využité a přišla nabídka třetí, kousek od Sudějova. Pokud se pro toto místo podaří najít správce, „tátu“, který by si vzal dané místo za své (tak jako na Říčkách Milan Marek a v Sudějově Lukáš Bajer), bude možnost nabídku dostupných dovolených pro rodiny zas o kus rozšířit.

Za rozhovor děkuje Magdalena Broschová

Nové město 8/2021

Více informací a možnost rezervace termínu:

Říčky: www.rodiny.unas.cz, Milan Marek: marek.milan@centrum.cz, tel.: 603 529 903

Sudějov: www.farasudejov.cz, rodiny@farasudejov.cz, Ludmila Bajerová: tel.: 732 805 525