Agresivita u dětí

Co je to agresivita, jak se projevuje u dětí, jaké jsou její příčiny a jak jí lze předcházet? Těmito otázkami se zabývá dětská psycholožka Ilona Špaňhelová.
Agresivita je definována jako „tendence k útočnému jednání vůči druhé osobě či okolí, u člověka je její příčinou často frustrace“. (P. Hartl: Psychologický slovník, Budka, Praha 1994) Je důležité také podotknout, že mám na mysli agresivitu u psychicky i fyzicky zdravých dětí.
PŘÍČINY
Agresivita má u dítěte různé příčiny. Může to být síla charakteru dítěte. Charakter nebo temperament dítěte je tak silný, že dítě se onou agresivitou chce prosadit, chce, aby ho někdo slyšel, chce na sebe upozornit.
Agresivně se může dítě projevovat ve chvíli, kdy je ještě malé, neumí dobře vyjádřit svoje pocity, svoje potřeby, pak je vyjadřuje agresivně, neumí to jinak. Domnívá se, že takto si ho ten druhý všimne.
Někdy není dítě a jeho chování usměrňováno ze strany dospělých, proto se takto vyjadřuje, myslí si, že je to v pořádku, když nedostává zpětnou vazbu na svoje chování.
Někdy dítě prožívá určitou nejistotu, strach, neumí nebo neví, jak o tom hovořit, proto se vyjadřuje agresivitou. Něčeho se mu nedostává – pozornosti, lásky, proto takto reaguje.
PROJEVY AGRESIVITY
Projevy agresivity jsou různé – někdy jsou to slovní ataky – křik, řev, sprostá slova. Někdy to bývá fyzická ataka – bouchání do druhého, bití druhého…
Někdy to může být projev ubližování sobě samému – v mladším věku dítěte bouchání hlavou do zdi, ve starším věku se může projevovat větší míra agresivity i tím, že si dítě ubližuje, poškozuje se.
Někdy se může agresivita projevit tak, že dítě ve vzteku poškodí nějakou věc, která nepatří pouze jemu – mají z toho tedy újmu i další lidé.
ROLE OKOLNÍCH LIDÍ, PŘEDEVŠÍM RODIČŮ V TOMTO PROCESU
V některých případech se může jednat o situaci, kdy i rodiče mají sklon k akčnějšímu, někdy výbušnějšímu chování. Někdy jsou to naopak rodiče, kteří jsou si ve výchově nejistí nebo nejednoznační. Dítě vlastně neví, co je dobré a co špatné. Neví, co má dělat, protože rodiče někdy na jeho projev agresivity zareagují, někdy ho nechají jen tak projít.
Pokud rodič reaguje na dítě také útokem (když něco provedeš – zbiju tě), pak může v prožívání dítěte vzniknout dojem, že je to normální. Když se tedy ten, kdo je věkově starší a v očích dítěte moudřejší a rozumnější, chová agresivně, pak je to pro dítě vzorec chování, určitá norma.
Pokud je rodič nejednoznačný ve svém chování, nereguluje projevy dětské ataky, pak je z toho dítě často zmatené. Proč když jednou někoho fyzicky napadnu, jsem potrestán, a jindy – třeba ve společnosti s jinými lidmi – to druhý přejde s úsměvem nebo nepatřičným komentářem? Tato nejednoznačnost dítě mate, neví, co s ní.
Pojďme se ještě podívat na „pocitový vějíř“, který může nebo má každý člověk prožívat.
U dětí tak jako u dospělého člověka je tento pocitový vějíř hodně bohatý. Jsou v něm pocity, které bychom mohli pokládat za pozitivní – radost, úžas, spokojenost, pohoda… Přes pocity ambivalentní se pak dostaneme k pocitům negativním – lhostejnosti, nezájmu, zlosti, hněvu, smutku…
Je velmi dobré, když si tento „pocitový vějíř“ každý člověk uvědomuje a pracuje s ním.
V praxi učím děti a jejich rodiče, aby si uvědomovali a pracovali se třemi základními pocity – radostí, smutkem a vztekem.
K tomu, aby dítě umělo s těmito pocity pracovat, je třeba, aby o nich umělo mluvit – aby je dokázalo dostat ze sebe ven. Aby radost vyjadřovalo. Aby mluvilo o tom, z čeho tato radost pramení, aby juchalo, poskočilo si, aby dokázalo touto radostí nakazit i ostatní.
Pokud je dítě smutné, je také důležité, aby umělo o tomto smutku mluvit a rozdělit se o něj. Aby nebyl tak velký, jako kdyby ho prožívalo samo. Když dítě řekne, z čeho je mu smutno, nechá se pochovat, obejmout a rozdělí se o svůj smutek s druhým člověkem, už ho nenese samo.
Vztek je pocit, který do života každého dítěte (i dospělého) patří. Někdo ho má víc, někdo míň. Záleží na okolnostech, ve kterých dítě žije, na jeho temperamentu. Co je důležité při prožití vzteku? Co ho způsobuje?
Míra vzteku souvisí s osobnostním nastavením člověka – někdo je klidnější flegmatik, až tak moc prvků vedoucích ke vzteku ve svém chování nemá. Někdo je popudlivý cholerik, naštve ho i maličkost, dokáže se pak i rychle zklidnit a za se normálně reagovat dál a aktivně řešit určitou věc. Někdy si ani nevšimne, co je ho vzteklé chování způsobilo u druhého člověka.
Někdo je spíše rázu melancholického – dlouho se drží, navenek neprojevuje, že je uvnitř neklidný, že s něčím nesouhlasí, ale pak se stane nějaká maličkost a toto dítě vyletí jako čertík z krabičky. Někdo je usmívající se sangvinik, je spíše radostný, nedělá si zbytečné problémy, je spíše v pohodě. Samozřejmě že u dítěte se tento temperamentový rámec ještě vytváří, dítě není „čistého“ charakteru. I později může být určitou směsicí. Je však jasné, že určitou měrou se na projevech vzteku a agresivního chování podílí i to, co jsme dostali do vínku.
Někdy se projevem agresivity dítě brání. Neumí něco vyjádřit nebo není vedeno k tomu, aby o tom mluvilo, a proto zareaguje ranou, sprostým slovem dřív, než by chtělo. Jak bylo definováno v úvodu – agresivní projev může mít souvislost s frustrací. Dítěti něco chybí, nedostává něco (jídlo, pití, lásku, pozornost…) a pak se projeví negativně agresivitou.
Je to paradox, ale na tuto agresivitu rodič nebo jiný dospělý většinou zareaguje zájmem. Čili dítě se může i takto „učit“, jak to funguje. Když udělá něco negativního, druhý na něj zareaguje, zajímá se o něj. Takto nevědomě posilujeme negativní chování dítěte, protože jeho akce způsobí reakci.
CO SE MÁ DÍTĚ UČIT?
Prvky zloby nebo vzteku si má dítě přiznat (pokud to tak je). Nemáme dítě učit je potlačovat, máme ho učit s nimi pracovat. Důležité tedy je přiznat si, že se u dítěte mohou objevovat. Je velmi důležité učit dítě tyto pocity ventilovat. Ne však útokem na někoho, ale fyzickým ventilem. Tento ventil může mít každé dítě jiný. Je důležité, aby to dělalo s vědomím: uvolním ze sebe to negativní, co v sobě mám.
Čili chvíle tance, bubnování, zpěvu, sekání dřeva, běhu, chůze mají být spojené s tím, aby se v tu chvíli vydávaly negativní emoce z těla dítěte ven. Vědomě. Aby dítě neútočilo, ale pracovalo samo se sebou, se svým nitrem. Ventil, ne útok.
JAK MÁM REAGOVAT JÁ – DOSPĚLÝ?
Nemělo by se nám stávat, že dítě budeme v tomto ventilování usměrňovat tím, že se to nesmí. To znamená neříkat, že se nesmí zlobit, že zlobení nepatří do života dobrého a hodného dítěte.
Musíme si dávat pozor, abychom tím v dítěti tyto emoce nepotlačovali, aby se pak nedostaly na povrch v úplně nevhodný okamžik, ve vztahu k milému člověku. Nebo aby nebyly příčinou určitého psychosomatického onemocnění.
CO BYCHOM DĚTI MĚLI UČIT:
- Vydávat emoce ze sebe ven, ne formou útoku, ale formou fyzického ventilu – cvičení…
- Snažit se ovládat, aby si druzí nevytvářeli negativní obraz o něm – hledat tedy vhodnou příležitost kdy a kde vy dávat tyto emoce ven.
- Využívat principu omluvy – pokud se něco stane a dítě se nevhodně zachová, použít pravdivou a opravdu myšlenou omluvu.
- Dítě i my rodiče máme pracovat s principem – vina – odčinění viny – čisté svědomí. Čili nepřipomínat stále dítěti, že se nevhodně chovalo, když už odčinilo vinu a snaží se chovat dobře.
Je důležité na omluvu a vyčištění vztahu nezapomínat a vést dítě k omluvě, pokud ono samo se k tomu nemá.
A učit dítě mít rádo sebe, i když má prudší nebo akčnější povahu. Je takové, učí se s tím pracovat a je milované.
Tak nám i dětem držím palce…
Nové město 2017/7-8