Iñaki Guerrero, národností Bask (Španělsko), profesí psycholog a psychoterapeut, duchovním povoláním fokolarín společného života.
Známe ho z návštěvy Prahy v roce 2017, kdy přednášel na konferenci konané v Centru Mariapoli na téma genderové ideologie. Zabývá se rovněž praktikou zvládání konfliktů v kolektivech. Jako dlouholetému členu Hnutí fokoláre mu přitom pomáhá jeho osobní zkušenost ze života v tomto společenství, které po úmrtí charismatické zakladatelky vstupuje do nové fáze svého vývoje. Objevuje se zde nebo sílí napětí mezi generacemi, mezi starým a novým přístupem k organizaci života, mezi neměnnou a proměnlivou složkou charismatu, z něhož se Hnutí narodilo. Příklad Hnutí fokoláre, které Guerrero dobře zná a reflektuje, se však dá do jisté míry zevšeobecnit i pro jiná lidská společenství, a to nejen duchovní; všude (na pracovištích, v občanských sdruženích…), kde se lidé o něco společně snaží, vzniká napětí a konflikty různého druhu a je třeba je řešit. Ukazuje, že rozpory jsou řešitelné díky odvaze a správnému chápání pojmu jednota v jeho duchovním smyslu, což není nikdy bezbolestné. Uvádíme zde rozhovor, který poskytl v roce 2019 našemu partnerskému Novému mestu.

Velkým tématem ve vaší práci psychologa je konflikt, což může znít trochu paradoxně ve společenství, pro které jsou velmi důležité pojmy, jako je jednota. Asi pro vás nebylo vždy jednoduché mluvit o tom, že konflikty jsou nevyhnutelné a často i zdravé, jen je potřeba je řešit, že?
Je pravda, že ještě před pár lety bylo v prostředí, které žije spiritualitu jednoty, téměř nemožné hovořit otevřeně o těchto tématech.

Proč?
Samozřejmě se to hodně odvíjelo od místa. Vývoj nebyl všude stejný, někde se hovořilo svobodně, jinde méně. Nezáviselo to ani tak na geografii, ale na lidech, kteří tam byli zodpovědní a na
jejich nastavení. Všiml jsem si, že například v Latinské Americe se lidé vyjadřovali svobodněji, i když to nebylo v souladu s oficiální linií vedení komunity. To mi imponovalo, ostatně to vidíte i na papeži Františkovi, který je z Argentiny, i on je velmi svobodný.

Jak je to u vás ve Španělsku?
Posledních 20 let jsem vnímal velmi pozitivní vývoj, hovořilo se zde otevřeně a beze strachu. Ne vždy však bylo jednoduché vyjadřovat i kritické postoje. Přitom schopnost kritiky a jejího přijímání je velmi důležitá, je to znak zralosti, osobní i skupinové. Komunita, ve které se toto stává možným, je zdravou komunitou. Samozřejmě i tady je třeba dávat si pozor, aby to neupadlo do samoúčelného kritizování všeho za každou cenu. Mělo by jít o zralý, zdravý proces reflexe, kritika nemá sloužit kritice, ale tomu, aby se věci okolo nás zlepšovaly. Takový kritický postoj v Hnutí chyběl, a to je třeba pojmenovat, bylo to i z důvodů jisté naivity.

Schopnost kritiky a jejího přijímání je velmi důležitá, je to znak zralosti, osobní i skupinové.

Jak to myslíte?
Myslím si, že všechna charismatická hnutí, která vzniknou se silnou ideou, s sebou přináší i jistou naivitu či utopismus. Jejich přívrženci si myslí, že problémy lidstva se naráz vyřeší pomocí té nové myšlenky. Toto naivní přesvědčení, které je současně i hluboce lidské, však neodpovídá realitě. Znakem zralosti je přijmout limity, uznat skutečnost, že vždy budou těžkosti a věci, které nefungují dobře. Je třeba se o nich bavit i polemizovat. Přirozené je i to, že v takových charismatických hnutích se vytváří fundamentalistické prostředí, ale opakuji, je to normální sklon. Proto je mimořádně důležité začít s procesem dozrávání, rozvíjet smysl pro kritiku bez toho, abychom rezignovali na naše ideály. Ideál1 je velký, ale my lidé jsme omylní, proto nemůžeme usilovat o udržení nějakého ideálu v domnění, že my jsme ti lepší a větší než ostatní. Faktem je, že i díky bezpodmínečnému a nekritickému postoji se mnohé věci v zakladatelských časech podařilo uskutečnit. Byla to fáze, kdy mnohé pochybnosti šly stranou a bylo to tak i správně. Jenže toto období nadšení skončilo. Teď je na nás, abychom tento Ideál uchovali, ale aby se to stalo, je potřeba projít celým procesem dozrávání na individuální i kolektivní úrovni. Naší úlohou je totiž uvést do praxe to, co přinesla naše zakladatelka na základě inspirace Bohem. Z toho důvodu je potřebný i kritický postoj, abychom dokázali rozlišovat, jak tento Ideál správně realizovat. Naivita ze začátku ignorovala těžkosti, říkali jsme si, že mezi námi nemůžou být problémy, protože nás drží vznešené ideály. Jenomže pozor, my máme díky Chiaře Lubichové opravdu velké ideály, ale jsme stejně malí, zlí a hříšní jako ostatní.

Znakem zralosti je přijmout limity, uznat skutečnost, že vždy budou těžkosti a věci, které nefungují dobře. Je třeba se o nich bavit i polemizovat.

O problémech, které vyplynuly z prvotního nadšení, jste mluvil přímo i s Chiarou Lubichovou za jejího života?
Ne, bohužel jsem o tom s ní nikdy nemluvil. Musím však říct, že i já sám jsem prošel procesem dozrávání, i já jsem byl zpočátku naivní. Poněkud to ve mně vyvažovala moje kultura, my Baskové jsme totiž velmi kritičtí (smích).

Víme, co si zakladatelka Hnutí fokoláre myslela o konfliktech?
Byla velmi svobodný člověk a měla velký smysl pro kritiku. Ostatně, vždyť sama byla kritická k mnohým jevům v církvi, některé její postoje byly přímo revolucionářské. Když to opět vyjádřím psychologicky, Chiara byla velmi zralý člověk. Faktem však zůstává, že my, kteří jsme stáli za Chiarou, jsme byli často velmi nekritičtí. Říkávám, že jsme sice dělali to, co Chiara říkala, ale nedělali jsme to, co dělala ona sama. To byla chyba.

Té chyby jsme se dopouštěli už od samého začátku nebo to přišlo až časem?
V Hnutí bylo od začátku mnoho velmi schopných lidí, ale i oni občas akceptovali některé nekritické postoje, protože měli pocit, že se nedají v té době změnit, že to chce vývoj. Směrem vpřed se
tedy šlo i přes tyto chyby, ale je velmi důležité, že tento proces už začal. Už ke Chiaře se dostávaly různé informace o problémech, vždyť ona sama říkala, že vtělení Ideálu leží na druhé generaci, ne na první. Ona si velmi přesně uvědomovala, že úlohou první generace bylo, aby ji podporovala při zakládání Ideálu, ale až následující generace ho může vtělit a uskutečnit. Byla inteligentní, uvědomovala si limity zakládající generace.

Pro lidi formované v Hnutí fokoláre jsou v rovině Ideálu velmi důležité pojmy jednota a Ježíš opuštěný. V praktickém životě se někdy vykládaly i jako nástroje k řešení problémů. Když někdo trpěl, bral to tak, že musí milovat Ježíše opuštěného a věřit, že tak problém překoná.
Tady je potřeba rozlišovat. Když se nacházím v těžké situaci, nestačí, aby mi někdo řekl, miluj Ježíše opuštěného a samo se to vyřeší. Takhle to nefunguje. Milovat Ježíše opuštěného je krok, který mě připravuje na to, abych já sám dokázal procházet těžkými zkouškami s vnitřním pokojem. Jenže ten problém je třeba řešit i navenek. Tedy když o tom hovoříme po psychologické i mystické stránce, koncept Ježíše opuštěného je krásný, jen je mu třeba správně rozumět. Když totiž takto opravdu vnitřně žijeme, umíme potom i vnější problémy řešit beze strachu, se smyslem pro realitu. Pokud to ale někdo chápal tak, že je na mně, abych si vyřešil všechno trápení v sobě, v takovém případě se člověk paralyzuje a není schopný dělat nic dalšího. Stejně naivní byl i názor, že když budu milovat, nebo začnu znovu, problém sám od sebe zmizí. Občas se to může stát, ale není to návod, jak řešit problém. Pokud nezasáhneme, když je to potřebné, vzniknou rány, které budou hnisat.

Jak jsme na tom dnes?
Pořád je co zlepšovat, ale už je to o hodně lepší než před mnoha lety. Byly časy, kdy se dívalo na ty, kteří chtěli aktivně řešit problémy a nebáli se je přímo pojmenovat, téměř jako na heretiky. To už máme za sebou, dnes se vnímá jako nejdůležitější to, jaké má člověk vnitřní pohnutky.

V současnosti však můžeme čelit opačnému nebezpečí – pokud otevřeně a kriticky diskutujeme, může se stát i to, že v konfliktu nenajdeme společný názor, což může vést k tomu, že si sice umíme otevřeně promluvit, ale nedokážeme společně konat. Jak se tomu vyhnout?
Ideál nám dává něco mimořádného – naší motivací, naším cílem by měla být vždy láska. Tedy není to tak, že bych měl chtít dosáhnout toho, co se mi líbí, a odmítat to, co se mi nelíbí. Naším cílem je chtít to nejlepší pro všechny. Pokud máme ve svém nitru ukotvený tento postoj, dokážeme ztratit i něco ze sebe, vzdát se svého ve prospěch někoho jiného či celku. S tímto nastavením můžeme vést velmi plodné debaty. Když máme Ježíše uprostřed, problémy se řeší mnohem jednodušeji. Umožňuje nám to, abychom se nenechali vláčet vlastními psychologickými
sklony. Vyžaduje to velmi hluboký dialog, ve kterém se musíme naučit chápat, proč ten druhý chce něco jiného,
chápat jeho potřeby.

Naším cílem je chtít to nejlepší pro všechny. Pokud máme ve svém nitru ukotvený tento postoj, dokážeme ztratit i něco ze sebe, vzdát se svého ve prospěch někoho jiného či celku.

Hnutí prožívá složité období, zakladatelka odešla, povolání ubývá, což vypadá jako dlouhodobý trend. Jak nést Ideál jednoty dál?
Jistě, dnes prožíváme krizi, která vyplývá z faktu, že zakladatelka, která přitahovala charismatem masy lidí, už není mezi námi. Chybí tedy tato mimořádná hybná síla. Za druhé, zejména na západě dochází k silné sociální změně, tradiční hodnoty slábnou, proto je těžší následovat takové charisma, jako je to naše. Ještě je tu třetí věc: nenašli jsme sílu, která by nahradila přitažlivost zakladatelky. Tato síla přijde, když zvládneme vtělit Ideál. Tedy osobní charisma Chiary Lubichové musíme přenést do života jednoty mezi námi, kde zažijeme přátelství, radost z toho, že jsme spolu. Jsme už na určité úrovni, ale před námi je ještě velký kus cesty.

Věříte, že tu cestu ujdeme?
Jsem o tom hluboce přesvědčený.

Rozhovor připravil Martin Hanus

Nové město 10/2019