Sebepřijetí a vědomí vlastní hodnoty
V lednu 2017 navštívil Prahu španělský psycholog a psychoterapeut Iňaki Guerrero. Jedním z témat, které je mu blízké, je sebepřijetí. Přinášíme společný rozhovor Nového města a slovenského Nového mesta.
Jak se u člověka utváří vědomí vlastní hodnoty? Souvisí to s rodinou, ve které vyrůstal?
Ano, velmi to souvisí s tím, co dítě zažívá v prvních letech života. Důležité je, aby zažilo bezpodmínečnou lásku a přijetí. Musí pochopit, že ať udělá, co udělá, je stále milované, že má hodnotu už jen proto, že existuje, ne proto, že dělá něco pěkného nebo že je inteligentní. Kromě toho musí být povzbuzováno, aby se snažilo udělat všechno, na co má. Například když si má zavázat tkaničku a maminka řekne, že mu ji zaváže sama, protože by to trvalo moc dlouho, je to pro sebevědomí dítěte negativní sdělení. Jako by mu říkala, že není schopné. Rodiče musí být velmi pozorní a nechat dítě dělat to, co zvládne, povzbuzovat ho. Když dítě vynaloží úsilí, které se setká s úspěchem, vzroste jeho sebevědomí. Rodiče by měli zasáhnout pouze tehdy, když to dítě samo nedokáže.
Další důležitou věcí je vyzdvihovat na dítěti to pozitivní, neříkat mu jen to negativní. Jinak si začne myslet, že je špatné, že nemá hodnotu. Potřebuje slyšet, že dělá věci dobře. Tím se mu sděluje, že i přes chyby a nedostatky má hodnotu. Také si vytváří objektivnější představu o sobě a roste jeho sebevědomí. To je pár důležitých myšlenek, jak rozvíjet sebevědomí u dětí. Dítě s dobrým sebevědomím bude mnohem zdravější, vyrovnanější, věci se mu budou dařit lépe, snadněji dosáhne úspěchu, bude mít dobrý přístup k druhým, bude méně trpět.“
Dítě musí pochopit, že ať udělá, co udělá, je stále milované, že má hodnotu už jen proto, že existuje, ne proto, že dělá něco pěkného nebo že je inteligentní.
Jaký vztah má sebepřijetí a sebeúcta k pokoře nebo naopak k pýše?
Kdo si myslí, že je superman, ten nemá zdravé sebevědomí, nepřijímá dobře sám sebe. Člověk s dobrým sebevědomím bývá velmi pokorný, zná svá omezení, a přesto přijímá sebe sama takového, jaký je. Nepotřebuje hrát, že je dobrý, schopný, ani nepotřebuje, aby mu to někdo říkal. Dokáže vidět na druhých to pozitivní a obdivovat to, protože necítí závist. Bývá příjemný, nevyzdvihuje se, ale vyzdvihuje druhé, nemyslí na sebe a je velmi otevřený vůči druhým. Dělá to přirozeně. Jsou to lidé velmi vyrovnaní, kteří se hned tak nerozčílí.
Co může člověk sám udělat pro to, aby měl zdravé sebevědomí, sebedůvěru?
Musí objevit své schopnosti. Musíš myslet na to, že všichni jsme jedineční. Všichni. Neexistuje nikdo, kdo by byl stejný jako ty, jako já. To, k čemu jsi ve světě povolaný, nemůže udělat nikdo, pouze ty.
To, k čemu jsi ve světě povolaný, nemůže udělat nikdo, pouze ty.
Vzhledem k deficitům sebevědomí máme tendenci se srovnávat s druhými, a to negativně. Vidím toho, kdo je vyšší, inteligentnější nebo sympatičtější než já, ale nevidím toho, kdo je nižší, méně inteligentní nebo méně sympatický. To je zavádějící. Protože ten, kdo je vyšší než já, může být zároveň hloupější. Proč se s ním srovnávám ve výšce a ne v inteligenci? Musíme se naučit vidět to pozitivní, co máme, své schopnosti, to, co je na nás krásného, velkého. Když to vidím, řeknu si: dobrá, mám i chyby, ale všichni mají chyby. Přijímám to dobré i špatné, co mám, a vím, že Bůh mne má rád takového, jaký jsem.
Někdo si myslí, že žil špatně a že ho Bůh nemůže mít rád. To není pravda. Bůh ho má rád, možná víc, než kdyby byl dokonalý. Je-li to člověku jasné, je svobodný. Už si nedělá starost, jestli má úspěch nebo ne, jestli ho druzí mají rádi nebo ne, protože ví, že je hoden toho, aby byl milován. Je svobodný a vnitřní svoboda mu umožňuje mnohem víc milovat druhé. Automaticky se stará víc o druhé a to mu dává plnost, radost. Proces, jak získat dobré sebevědomí, je velmi důležitý, protože je to zdroj štěstí a svatosti. Sebeúcta vede k pokoře, k uznání svých hříchů, nedostatků. Má-li člověk nízké sebevědomí, tak je neuznává, nepřijímá. Před Bohem není důležité být výborný, ale přijmout, že takový nejsem, a že přesto mne Bůh miluje.
Jeden katolický spisovatel napsal, že Bůh v tebe věří, protože ví, co velkého a krásného do tebe vložil. Říkal, že mít víru znamená věřit v to, že Bůh věří ve mne. Kdyby v nás Bůh nevěřil, nestvořil by nás. Někdy dobře nevíme, co do nás vložil nebo co pro nás z toho vyplývá. Jsem-li otevřený a odevzdám se do jeho rukou, ukáže se to.
Jak jste se s otázkou sebepřijetí vypořádal vy?
Já žiji již asi 45 let ve fokoláre. Někdy si kladu otázku, jak jsem se za ty roky změnil, co se zlepšilo? Podívám-li se na to, jaký jsem byl v roce 1972, když jsem začínal, a jaký jsem teď, zdá se mi, že se nezměnilo nic, že mám stejné nedostatky. Pouze jeden drobný rozdíl – že teď mě to netrápí. Protože proces zrání člověka nespočívá v tom, že se stane dokonalým, ale že přijme to, že perfektní není a přesto věří, že ho Bůh miluje. Odevzdat se do Božích rukou dává člověku velkou svobodu. Tento proces je velmi důležitý, není však snadný. Máme deficit sebevědomí, který nás vede k tomu, že chceme být výborní, dělat věci dokonale, což je chyba. Ježíš chce, abychom milovali, ne abychom byli dokonalí.
Protože proces zrání člověka nespočívá v tom, že se stane dokonalým, ale že přijme to, že perfektní není a přesto věří, že ho Bůh miluje.
Přijmout se, jaký jsem, s vědomím, že Ježíš vzal všechno na sebe a já mohu začít znovu, je těžké, ale nakolik dokážeme přijmout sebe, natolik začneme cítit vnitřní pokoj, stabilitu. Tehdy život začíná přinášet plody, jsi schopnější milovat, darovat se, jsi svobodnější a cítíš, že Bůh působí mnohem víc skrze tebe, protože mu dáš prostor. Zatímco když máš pořád starost, jestli jsi to udělal správně nebo ne, jestli jsi měl…, stále myslíš na sebe.
Chiara Lubichová v prvních dobách Hnutí fokoláre říkala, že nechce být svatá. Proč? Protože chtít být svatá pro ni bylo spojeno s egoistickým přáním být dokonalá, ale ona chtěla milovat Boha. Pak pochopila, že když bude milovat Boha, stane se svatou. Neusilovala však o svatost, nýbrž o lásku k Bohu. Myslím, že to je klíč. Jinak je nemožné stát se svatými. Je to Bůh, který nás činí svatými. My ne. Co máme dělat? Přijmout, že takoví nejsme a nechat se jím vést. To je zásadní v životě každého křesťana.
Ve své knize „Como ser libre“ (Jak být svobodný) jste napsal – citoval jste Ericha Fromma – že my lidé věnujeme veškerou svou energii na to, abychom dosáhli cílů jako úspěch, prestiž, peníze, ale nenaučíme se milovat. Jak se tedy naučit umění milovat?
Erich Fromm mluví o určitém protikladu, kdy všichni lidé, když jsou dotázáni, říkají, že láska je to nejdůležitější. Pak se ale starají o všechno, jen ne o to, aby milovali. To si protiřečí. Co tedy dělat? Musíme tento protiklad prolomit – uvědomit si, že nejdůležitější je milovat. Neznamená to být slavný, dokonalý, mít úspěch… Ne, důležité je milovat. Místo toho, že upnu všechny své síly k tomu, abych dělal perfektně svou práci, že budu například velkým vědcem, uvědomím si, že důležité je milovat. Všechno má smysl, jestliže se to rodí z lásky. Mohu se stát dobrým psychologem z lásky k lidem, kterým mám pomáhat. Ale jen z lásky, ne protože chci být dobrým psychologem. Dělám-li to z lásky, má to smysl, jinak ne. Musím tedy všechny své síly věnovat tomu, abych miloval. To znamená více studovat, lépe se připravit pro práci psychologa atd., ale stále milovat, to je klíč ke všemu.
Také jiný psycholog mluvil o tom, že když se zeptáme rodičů, přejí-li si, aby jejich dítě bylo bohaté nebo šťastné, chtějí, aby bylo šťastné. Ale vychovávají ho k tomu, aby bylo kompetentní, aby využívalo svých schopností k vydělávání peněz, ale ne k tomu, aby bylo šťastné, což znamená být altruista, žít pro druhé, zabývat se méně sebou a více druhými. Vědí, že to přináší štěstí, ale v praxi ho vychovávají jinak.“
Nevědomky poměřujeme lidi a díváme se na vnější úspěch. Ten však nedává člověku hodnotu.
Máme tendenci stále se porovnávat s druhými, soutěžit, máme touhu být lepší než druzí. Z toho se může zrodit pocit méněcennosti. Jak uchovat vědomí vlastní hodnoty, aniž by si člověk připadal neschopný, méněcenný?
Připadat si méněcenný, málo inteligentní, málo studovaný či méně schopný neznamená, že mám menší hodnotu. To si musím uvědomovat. To, co člověku dává hodnotu, je to, že je dítě Boží, že je milovaný Bohem, že je schopný milovat. K tomu není zapotřebí být moudrý, sympatický… Je třeba vstoupit do této logiky. Nevědomky poměřujeme lidi a díváme se na vnější úspěch. Ten však nedává člověku hodnotu. Jeden výborný italský řeholník napsal, že před Bohem jsme všichni stejní. Papež, já i ty jsme si před Bohem rovni. Bůh nemiluje víc papeže než tebe. Papeži dal zodpovědnost a speciální pomoc, aby mohl tuto zodpovědnost nést, protože to má význam pro celé lidstvo. Ne proto, že má větší hodnotu. K důležitému člověku přistupujeme s úctou pro úlohu, kterou má, ne proto, že si myslíme, že má větší hodnotu. Nezáleží na tom, jestli ty děláš něco důležitého. Záleží na schopnosti milovat, vědět, že jsme dětmi Božími. Musíme si to vtlouct do hlavy. Stojí to úsilí. Ale přináší to vnitřní štěstí.
Za rozhovor děkují Ignác Brosch a Ludmila Šturmová