Foto: Pixabay

Cesta

Jedno z našich dětí je od narození odkázáno na pomoc druhých a je na vozíku. Proto jsme v určitý čas museli hledat možnost bezbariérového bydlení. Zvolili jsme variantu darovaného pozemku a hypotéky na dům. Získat hypotéku v naší rodinné situaci byla utopie, která se ale s pomocí Boží stala realitou.

Jeden z mnoha problémů spočíval v tom, že dům byl od vstupu na pozemek vzdálený 150 metrů. Takže bylo potřeba nejen postavit dům, ale i položit 150 metrů sítí a vyřešit příjezd k domu. Museli jsme jít po jednotlivých etapách, dopředu z našeho pohledu nebylo vše možné logisticky ani materiálně zvládnout. V modlitbách byl vždy tento úmysl: „Jestli to potřebujeme a má to tak být, pomoz nám, Bože, poznat, co pro to máme udělat.“

Několik měsíců po nastěhování jsme začali řešit otázku naší stopadesátimetrové příjezdové cesty, která sice byla méně důležitá než jiné věci, ale jezdit s vozíkem po cestě zpevněné jen cihlami a kameny nebylo vždy zvládnutelné. Rozeslala jsem poptávky do různých firem, ale v odpovědích se nekompromisně udávala stejná a pro nás nedostupná cena. Z jedné firmy se přijeli podívat osobně, ale závěr byl stejný. Nechali jsme si čas na rozmyšlenou.

Jedno letní ráno se od vrat ozval hlas, ať otevřeme. „Jedeme dělat cestu!“ Polil mě pot, protože jsem se lekla, že jsem někde udělala chybu v komunikaci. Potvrdila jsem něco, co jsem potvrdit neměla? Dělníci měli své příkazy od mistra, začali pracovat a na moje obavy nereagovali. Šéf firmy mi nebral telefon a v hlavě se mi honily různé myšlenky, jak budeme situaci řešit.

Cesta byla hotová a pan inženýr přijel zkontrolovat práci. Na můj pohled plný obav a otázek odpověděl: „Tu cestu máte jako sponzorský dar pro dceru.“

Ne vždy se nám daří jít cestou, kdy naše práce a přičinění je v rovnováze s důvěrou v Boží pomoc, ale pokud ano, jsme svědky Božích zázraků.

V.

Úhel pohledu

Ráno jsem šel na nákup. Vidím, že u pokladny nikdo není a přede mnou čeká jedna starší paní a za mnou další. Prodavač za rohem rovná a doplňuje noviny a časopisy a lidé čekají… V duchu si říkám, co mám dělat. Nadávat? Upomínat prodavače, aby přišel ke kase? Napadá mě jiné řešení. Začnu zpívat známou písničku: „Já už jdu, jdu, jdu, už mám všechno hotový, já už jdu, jdu, jdu, snažím se být dochvilný…“ Najednou slyším, že začal zpívat i prodavač, který nechal noviny novinami a rychle přichází. Vše bere s úsměvem. Pro paní přede mnou zpívám píseň: „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít“. Je nadšená a zpívá s námi. Nakonec se mně povedlo rozezpívat čtyři lidi ve frontě v obchodě. Všem nám je dobře. Při východu z obchodu za mnou přichází paní a děkuje, že místo nadávání odchází z obchodu s radostí… I já z obchodu odcházím s pocitem, že místo stěžování a nadávání se dají najít i jiná řešení…

Druhý den čekám na autobus domů, je to v době, kdy se studenti vracejí ze škol a na většině sedadel sedí mladí lidé, převážně středoškoláci. Přede mnou je několik starých lidí, kteří na mládež nadávají, že mají jen ty své mobily a v uších sluchátka, s nikým se nebaví, nevnímají a je nepustí sednout… Vysvětluji jim, že mladí jsou hodní…, jen potřebují mít v mobilu aplikaci na dělání dobrých skutků, nebo na to, aby někoho pustili sednout. Třeba ji mají… Tři mladí to slyší, smějí se a zvedají se, aby pustili sednout tři starší lidi… Říkám si, že v tu chvíli také stačilo mladé neodsuzovat a vše brát s humorem. A možná, že jednou v mobilu bude taková aplikace, která by nám pomáhala žít, dělat dobré skutky a měnila náš život k dobrému…

J.

Proti proudu

Měla jsem hodinu občanské výuky, jsem v 8. třídě. Věděla jsem, že si nejspíš zase budeme pouštět dokument o vrahovi, který znásilnil a poté zabil čtyři ženy. Nechtěla jsem to vidět. Ta půlka, kterou jsem viděla minule, mi opravdu stačila. Řekla jsem učiteli, že se na to dívat nechci. On řekl, že je to v pořádku. Potom si ale něco uvědomil a řekl, že v tom dokumentu není nic špatného. Rychle jsem řekla, že mi to prostě příjemné není a on už nic neříkal. Když nastala ta chvíle, kdy jsme si to měli pustit, on řekl, že mohu odejít, ale že mu nepřijde v pohodě, že to nezvládnu. Jelikož mi to dovolil předtím, v klidu jsem odešla. Nebylo to příjemné, spolužáci měli na mě poznámky a cítila jsem se osamělá. Nevím, jestli toto video bylo pro osmou třídu, ale já jsem to vidět nepotřebovala. V tuhle chvíli jsem se postavila proti proudu, proti všem.

K.

Nové město 3 a 4/2024