Letos v únoru oslavila Jiřina Nováková v plné duševní svěžesti své 90. narozeniny, ke kterým jsme jí chtěli poblahopřát. Setkali jsme se v jejím jednopokojovém panelákovém bytě v Roudnici nad Labem za přítomnosti našeho dávného kamaráda Ervína Berkyho, jejího dřívějšího chráněnce a nynějšího pomocníka. Nebylo třeba ji příliš pobízet k vyprávění, z něhož se vyklubal krásný příběh naplněného života, ve kterém se věnovala mnoha romským dětem.

Pocházím z jižních Čech. V Táboře jsem absolvovala zdravotní školu. Po jejím skončení celý náš ročník poslali na umístěnku do Ústí nad Labem. Pracovala jsem na infekčním oddělení, ale po několika týdnech jsem dostala tyfus. Onemocněla jsem zánětem srdečního svalu a musela jsem být rok v neschopnosti. Pak jsem nastoupila v Ústí jako instruktorka do zdravotní školy. Probíhal tam půlroční kurz a všechny jeho absolventky poslali do Roudnice, odkud byly odsunuty řádové sestry. Bylo mi těch mladých děvčat líto; mně tenkrát bylo 23 roků a rozhodla jsem se, že tam půjdu s nimi. Nastoupila jsem na gynekologické oddělení s celou tou skupinou mladých dívek; pracovala jsem jako hlavní sestra. Bylo to náročné. Děvčata měla nízké zdravotnické vzdělání, jenom ten půlroční kurz, ale obstály jsme. Nestaly se žádné zásadní chyby. Potom se zakládalo dětské oddělení a požádali mě, abych tam nastoupila. K dětem jsem měla vždycky blízko, tak jsem to přijala. Pak zemřela moje sestra a zbyly po ní dvě děti (neteř 15 roků a synovec 10 let). Se švagrem jsme se dohodli, že si vezmu synovce k sobě, protože propadal ve škole a on to s ním doma nezvládal. Začala jsem tedy vychovávat synovce, a tak jsem potřebovala více času. Pater Rudolf (pozdější dlouholetý farář v Praze na Lhotce), s nímž jsem se znala, mi řekl: „Buď můžeš být dobrou mámou, nebo dobrou sestrou.“ Já jsem chtěla být dobrou mámou, abych synovce vychovala dobře. Tehdy se uvolnilo místo na kalmetizaci, kde se očkovaly děti proti tuberkulóze, a tak jsem tam nastoupila. Synovec, který předtím propadal, začal prospívat. Dala jsem ho do učení, potom šel na průmyslovku a maturoval s vyznamenáním. Práce na kalmetizaci byla výhodná, protože jsem měla svoji ordinaci, kam za mnou přicházely potřebné děti. Věnovala jsem se hlavně romským dětem. Dělaly si u mne v ordinaci úkoly a všechno, co bylo potřeba. Měla jsem k dispozici i telefon, a tak jsem pro ně mohla zařídit spoustu věcí.

Jedním z těch dětí byl i Ervín, že? Mnoho nám o vás vyprávěl. Vždycky o vás hovořil jako o „tetě“.

Ano, Ervína přivedl jeho bratranec. V tu dobu se sem přestěhovali ze Slovenska a on byl po všech stránkách velmi zanedbaný. Bylo mu 13 roků a neuměl číst ani psát. Začala jsem se mu věnovat více než ostatním dětem. Zařídila jsem, aby nastoupil na základní školu. Potom se podařilo, že pokračoval na učilišti, přestože neměl celé základní vzdělání. Ale protože byl velice pilný, skončil jako vzorný učeň. Za odměnu dostal na učilišti hodinky. To byl pro mne jeden z nejkrásnějších dnů, kdy jsem viděla, že se ta námaha vyplatila. Byli i další, kterým jsem v životě mohla pomoci a kteří se pak v životě uplatnili. Chovají se ke mně pěkně a všechno, co jsem do nich vložila, se mi vrací.

Tehdy působil v Roudnici pater Bohumil Kolář. Spolupracovala jste s ním?

Samozřejmě, s paterem Bohumilem jsme spolupracovali. On měl velké pochopení a pomáhal mi, bylo to takové společné dílo. Děti ho milovaly a neřekly mu jinak než „náš pater“. Ten titul mu zůstal. Pro všechny to byl „náš pater“.

Co vás vedlo k tomu, že jste se nerozhodla pro rodinu, ale pro tuto cestu svým způsobem řeholní?

Už jako mladá zdravotní sestra jsem se v Praze setkala se společenstvím jiných sester podobně zaměřených. Přivedla mě tam vrchní sestra ze zdravotní školy v Táboře. Tam jsem našla smysl života a své uplatnění. Byl tam mezi námi kněz, měla jsem tam své zázemí a našla duchovní porozumění. Měly jsme společného ducha.

Jak probíhala setkání vašeho společenství?

V první řadě jsme se modlily. Většinou tam byl kněz, který odsloužil mši svatou, a pak každý hovořil o tom, jak v uplynulém období žil. Říkaly jsme tomu „přehled“. Snažily jsme se také vzdělávat se ve víře, protože jsme neměly potřebné základy. Byla to krásná a naplněná odpoledne, a hlavně jsme se měly rády. Byly jsme mladé a nadšené.

Kolik vás bylo v tom základním společenství, když jste začínaly?

Asi kolem deseti. Každá byla odjinud. Nejblíže byla jedna oční lékařka z Litoměřic. Často jsem jezdila na setkání do Prahy, i když jsem měla u sebe maminku, o kterou jsem se starala. To pak byl u ní Ervín, který mě někdy taky odvezl do Prahy. Člověk se diví, že to Pán Bůh někdy zařídí tak, jak by to člověk nikdy nedal dohromady. Milujícím Boha všechno napomáhá k dobrému. To je životem potvrzeno. Bůh se o své věrné vždycky postará. Kdyby vám někdy bylo těžko, vzpomeňte si, že jedna žena na sklonku života to potvrdila svou zkušeností.

Držíte pořád pospolu?

Většina z nás už umřela. Já jsem byla jedna z nejmladších. Mám kontakt hlavně s jedním knězem, který nás doprovázel, ale není na tom zdravotně dobře. Po celá desetiletí jsme se setkávaly každé svatodušní svátky, ať byla jakákoli doba. Vždy jsme je slavily společně. Doteď se za všechny modlím. Další pokračovatelky nejsou, ale myslím, že to, co jsme dělaly, svůj účel splnilo.

Na stolku vidíme jednu starší publikaci z nakladatelství Nové město a řeč se stočila na její četbu; říká, že nedávno četla knihu „Lásko“ od Jindřicha Synka, která ji oslovila svou opravdovostí. A ptáme se na časopis Nové město, jehož je dlouholetou odběratelkou. Co o něm soudíte?

Jsem ráda, že Nové město vychází. Je tam spousta informací, které mě zajímají. Přečtu ho celý a ráda, se zájmem. Pozdravuji tvůrce časopisu a přeji jim, aby pokračovali v tom, co dělají, protože je to dílo Boží; to je zřejmé i z toho, že časopis přežil, že nesl plody a nese je i dál. A přináší potěšení.

Co byste vzkázala mladší generaci a lidem dnešní doby?

Za nejdůležitější ze všeho považuji vděčnost. Vděčnost opravdu za všechno, protože všechno, co se děje, je řízení Boží a je v tom dobro. Je třeba spoléhat na ochranu a péči Boží. Mně v 15 letech umřel tatínek a musela jsem se o sebe postarat. V každém úseku života jsem viděla, jak se Pán Bůh stará, i když přišly všelijaké zkoušky. Péče ze strany Boží byla pořád zřetelná, ať se dělo, co se dělo. Byla jsem přesvědčená, že všechno je řízení Boží a všechno jsem brala z rukou Božích tak, jak to přicházelo. A bylo to dobře. Závěr z toho je: Bůh se o své věrné vždycky postará, jak říkávala moje maminka, a já to můžu ve svých 90 letech potvrdit. I teď mám dobrou péči. O málokterého starého člověka je tak postaráno jako o mne. Věřím a jsem přesvědčená, že se Bůh postará i o ty, kteří se teď starají o mne. (Vyjmenovává Ervína a další osoby.)

A ještě se jí ptáme na její vztah k papeži Františkovi.

Mému srdci je velmi blízký. Je moudrý a žije život takový, jaký je, bez přikrašlování, a přitom je plný naděje. Jsem ráda za to, co říká, a opravdu se s ním ztotožňuji. Sám žije a předává svůj život dál. Není to teoretik, ale člověk praktický a plný života z víry. Ráda čtu jeho spisy; líbí se mi jeho styl a jeho myšlenky.

Před rozloučením nám děkuje za to, že jsme přišli, a říká, že si váží našeho přátelství. Ale tato návštěva byla velkým povzbuzením především pro nás. Setkali jsme se se ženou naplněnou radostí z Boha, jemuž celý život sloužila ve svých bližních. Děkujeme za chvíle strávené v její společnosti a přejeme jí, aby se jí stále a hojně vracelo to, co ve svém životě tak štědře rozdávala.

Karel Háček a Jiří Kratochvíl