Mírová spolupráce v Evropě
Foto: Wikipedie
1. května 2024 uplynulo 20 let od vstupu České republiky do EU. Byl to jeden z nejvýznamnějších milníků v novodobé historii naší země. Ačkoli je pro nás dnes členství samozřejmou věcí, na začátku bylo pro vstup zemí bývalého východního bloku potřeba trpělivě získávat podporu v EU.
Že nešlo o nic jednoduchého, si pamatuji dodnes velmi živě. Prezident Václav Havel, pro kterého jsem pracoval do konce jeho mandátu v roce 2003, v tom odvedl obrovský kus práce. Systematicky vysvětloval nejen v zahraničí, ale také českým občanům, o jak zásadní otázku pro budoucnost se jedná.
Jedním ze základních předpokladů pro vstup do unie bylo uvedení českých zákonů do souladu s unijními normami, aby mohl fungovat jednotný trh a aby si státy mohly důvěřovat. Principiálně by tedy rozhodnutí soudu v Německu mělo mít stejnou důvěryhodnost jako rozsudek v Maďarsku nebo v Lucembursku. Proto když se v Polsku nedávno objevila nejistota ohledně kredibility členů ústavního soudu, nešlo už zdaleka jen o vnitřní záležitost Varšavy, ale o významnou otázku pro celou EU. Důvěryhodnost států a jejich institucí je v EU hodnotou zcela klíčovou.
Po vstupu do unie naši politici hodně mluvili o čerpání peněz. Bohatší státy v EU totiž poskytují chudším regionům prostředky na to, aby i občané žijící na periferii měli kvalitu života podobnou těm, kdo žijí v centru. Bez dotací na školství, vzdělávání, sociální služby či infrastrukturu by se obyvatelé EU koncentrovali především tam, kde je nejvyšší ekonomická aktivita a nejlepší výdělky. Chudší a méně favorizovaní by zůstávali stranou zájmu „v odlehlých koutech“ Evropy.
Rozvojovou podporu jsme dlouhá léta inkasovali, ale dokázali jsme ji užít účelně a ve prospěch těch, kteří to nejvíc potřebují? Mám na mysli regiony, kde je k lékaři daleko a na záchrannou službu čekáte věčnost, kde nejsou sociální pracovníci ani základní umělecké školy nebo sportovní kluby, zato tam roste spotřeba drog a počty exekucí. Jak víme, tyto problémy přetrvávají. Není to důsledek nedostatku peněz, ale selhání politiky a veřejné správy. Bez zvláštní pozornosti vlády to dál nepůjde a výjezdní zasedání v regionech nestačí. Kromě toho musíme brát v potaz, že brzy budeme patřit k těm bohatším a začneme do společné pokladny více přispívat než z ní brát.
Neměli bychom opomenout, že na počátku spolupráce v Evropě stálo i mnoho křesťanů. Dokázali nemožné, vykročili z kruhu nenávisti a touhy po pomstě, uznali vlastní viny, poprosili o odpuštění a projevili velkorysost. Přeťali kruh násilí, který by jinak pokračoval i dlouho po druhé světové válce. Je to neuvěřitelné dílo, které do institucí v Evropě vepsalo velký étos. Společným cílem bylo budovat skutečné evropské společenství. S úctou k jeho zakladatelům bychom se dnes měli ptát, co z dnešního fungování zasluhuje reformu a co naopak měnit nesmíme.
Evropa nemůže být jen tržiště, jak se snaží prosadit někteří politici. Musí zůstat prostorem solidarity, pokoje, kultury života. Místem, kde je důstojnost člověka respektována bez ohledu na to, zda je zatím maličký nebo je již sytý svých dnů. Jestli se to podaří, záleží na nás všech. Je pravdou, že se v rukou například Evropské komise nacházejí mimořádně silné pravomoci i finanční prostředky. Samotní aktéři jsou však jinde, sedí v členských státech. Kontrolovat celý proces lze jednak z řad občanské společnosti, ale i z lavic národních parlamentů a Evropského parlamentu.
Jako u každého lidského díla, i tady je třeba připustit, že i v EU zdaleka všechno neprobíhá podle plánu a bez chyb. EU není žádná posvátná kráva. Je třeba ji podrobovat kritice a navrhovat zlepšení. EU je jako hrací prostor, v němž můžeme prosazovat naše zájmy. To se může dařit i České republice.
Předsednictví v Radě EU, které měla Česká republika na starosti v roce 2022, bylo mimořádně vydařené. Podařilo se udržet souhru států a reagovat na složitý vývoj ve světě, ať už přijetím válečných uprchlíků z Ukrajiny nebo opatřeními v energetice, ale také posílit obranné kapacity, a to i v kybernetickém prostoru.
O situaci uvnitř EU dnes totiž musíme mluvit v kontextu války Ruska proti Ukrajině. Od jejího rozpoutání je obrana Evropy v centru pozornosti. Státy EU se musely rychle vyvázat ze závislosti na dodávkách plynu a ropy z Ruska, zároveň nabídnout Ukrajině účinnou pomoc humanitární, politickou, finanční a dokonce vojenskou.
Nikdy předtím se z prostředků EU nevydávaly peníze za zbraně, ale tentokrát je to jinak. Ukrajině, která není členským státem EU, se ze společného posílá velmi významná podpora. Pokud by totiž Ukrajina měla padnout, zajistit bezpečnost členských států EU by bylo mnohem nákladnější. Pomoc nespravedlivě napadené Ukrajině v obraně proti agresorovi, který se nezdráhá dnes a denně unášet ukrajinské děti a vraždit civilisty, je nejenom správné. Je to také účinný způsob, jak zadržet agresora daleko od našich hranic.
Bez toho, že si budeme umět naslouchat, vést dialog, vzájemně si pomáhat nebo čerpat z historie, se nepohneme dál.
Často se mluví o jednotě Evropanů. Je možné ji najít v době, kdy nás v informačním prostoru polarizuje nejenom celá řada témat, ale i ruská válečná propaganda? Jistě, ale nemůže to zůstat jen úkolem pro politiky. Je to poslání i pro občanskou společnost, pro spolky, asociace, umělce nebo vědce, pro církve a nejrůznější sdružení. Bez toho, že si budeme umět naslouchat, vést dialog, vzájemně si pomáhat nebo čerpat z historie, se nepohneme dál. Proto chci při této příležitosti připomenout tři osobnosti, o nichž jsem nedávno přemýšlel.
Nejprve Francouz Jean Monnet, který dokázal, aby lidé i sobě naprosto cizí a vzdálení dokázali najít společnou řeč. Během druhé světové války působil v USA jako poradce prezidenta Roosevelta. Jeho zásluhou se USA rozhodly včas vyzbrojit proti nacistickému Německu, takže měl svým způsobem podíl i na tom, že válka skončila už v roce 1945. Byl hlavním inspirátorem Schumanova plánu, který stál u zrodu mírové spolupráce v poválečné Evropě. Měl mimořádný smysl pro praktické otázky.
Spolupracoval s ním Robert Schuman, politik, ministr zahraničí a poválečný premiér Francie. Dnes je řazen mezi zakladatele spolupráce v Evropě společně s Konradem Adenauerem, Johanem W. Beyenem, Paul-Henri Spaakem nebo Aldcide de Gasperim. Pochován je v obci Szy Chazelles, ve starobylém kostelíku Saint-Rémiho ze 6. století. Kousek vedle měl dům a do kostela, který vypadá jako pevnost, se chodil modlit. Když jsem to místo navštívil, silně jsem cítil, že bez duchovního přesahu se velké dílo nemůže podařit.
A nakonec Jacques Delors, předseda Evropské komise, který nedávno zemřel. Na slavnostní bohoslužbě, na níž jsme se sešli v pařížském kostele St. Jacques du Haut Pas, připomněli i jeho úsilí vracet Evropě duši. Přestože si vydobyl respekt jako ekonom nebo expert na sociální otázky, zajímala ho literatura, film, jazz a fotbal. Osvědčil se jako mimořádně trpělivý vyjednavač, který dokázal předcházet konfliktům. Jsem přesvědčený, že by včas analyzoval situaci, iniciativně jednal, a tak dokázal předejít tomu, aby zemědělci jezdili na traktorech protestovat do Bruselu.
Co bychom si z toho měli vzít za inspiraci jako občané? Čekat se založenýma rukama nestačí. Poměrům v EU můžeme pomoci třeba tím, že vytvoříme prostor pro dialog, kde si budeme klást i nepříjemné otázky a kde v respektu k ostatním budeme hledat priority pro život v obci. A kde také nezapomeneme na solidaritu s nejslabšími. 20 let po vstupu do EU je pro mě nezpochybnitelné, že bez spolupráce v rámci unie bychom byli zranitelnější. S ohledem na bezpečnostní výzvy, kterým čelíme, bychom si to stěží mohli dovolit.
Pavel Fischer
senátor, předseda senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost
Nové město 3/2024