Být jako děti – rozhovor s pravoslavným arcibiskupem Simeonem
V 98 letech zemřel arcibiskup Simeon, hlava pravoslavné církve na Moravě. Přinášíme rozhovor, který s ním uvedlo Nové město v roce 2010.
Arcibiskup Simeon, občanským jménem ThDr. Radivoj Jakovljevič, se narodil v Praze 12. února 1926 v srbsko-české pravoslavné rodině. Po maturitě zahájil v roce 1945 studium teologie na Karlově univerzitě. Roku 1953 zakončil teologické studium na Pravoslavné duchovní akademii v Leningradě, v roce 1958 se oženil a přijal kněžské svěcení. Čtyřicet let působil jako pravoslavný farář v Mariánských Lázních.
V roce 1996 ovdověl. Poté se stal mnichem a přijal řeholní jméno Simeon. 21. června 1998 byl v pražské pravoslavné katedrále vysvěcen na biskupa, v roce 2000 byl jmenován biskupem olomoucko-brněnským a v roce 2006 mu byla udělena hodnost arcibiskupa.
Je autorem řady článků a knih.
Spiritualita jednoty je spiritualita, která má budoucnost. Je v ní úžasná šíře a každý, kdo dnes touží po Kristu, může touto cestou jít, říká pravoslavný arcibiskup Simeon.
Otče arcibiskupe, vyrůstal jste v pravoslavné rodině…
„Rodiče byli pravoslavní, tatínek srbského původu. Jeho rodina byla křesťanská asi od 11. století. V srbských rodinách bylo zvykem, že svátek, na který rodina přijala křest, zůstal v paměti. V naší rodině se to slaví na svátek sv. Mikuláše.
Tatínek míval na nočním stolku Bibli. Na Slapech, kde jsme žili, nebyl pravoslavný kostel, tak jsem se dostal s tatínkem do pravoslavného kostela tak jednou za rok v Praze. Maminka přijala pravoslaví před svatbou. Byli jsme dost ekumenicky smýšlející rodina. Vzpomínám si, jak jsem na svátek Božího těla šel jako dítě kolem slapského katolického kostela s košíčkem a během průvodu sypal na cestu květinky a jak jsem chodil na československé náboženství.“
Jak jste se dostal ke studiu teologie?
„Středoškolská studia jsem absolvoval za německé okupace. Někteří naši spolužáci nám zmizeli, mezi prvními byli Židé. Uvědomoval jsem si, že kdykoliv nás mohou mučit a zabíjet a že smrt je mnohem snazší pro křesťana než pro člověka, který nemá dost víry. Zdálo se mi, že jí moc nemám. Začal jsem tedy číst Bibli a snažil jsem se hlouběji seznámit s křesťanstvím. Došel jsem k názoru, že Bůh určitě je, ale k tomu, abych se nebál smrti, to nestačilo. Teprve po válce jsem přišel na to, že víra není něco, co se dá naučit nebo vyčíst, ale že je to Boží dar, kontakt s tím, v koho věřím.
Důležitá pro mě byla epizoda, kdy se maličký syn mého bratrance opařil. Lékař řekl, že by to musel být zázrak, aby přežil. Já jsem si řekl, že zázrak je věc Boží a šel jsem se modlit. Normální modlitbě jsem odvykl. Toto bylo úsilí, jako kdybych měl rozštípat metr dříví. Když jsem přišel k dědečkovi, volal pan primář, že se stal zázrak a Jiříček je mimo nebezpečí. Uvědomil jsem si, že během modlitby to nebyla jen námaha, ale setkání s Pánem Bohem.
Původně jsem chtěl být divadelním režisérem, ale po maturitě mi to připadlo vzdálené životu. Zapsal jsem se na katolickou teologickou fakultu jako pravoslavný teolog. Z pravoslaví, které bylo za Němců zakázáno, jsem toho moc nevěděl a honem se doučoval. Získal jsem tam mnoho přátel a mnoho užitečného poznání.“
Jak probíhala vaše studia a jak ve vás dozrálo rozhodnutí stát se knězem?
„Pravoslavnou teologii jsem mohl studovat trochu později. Po dvou letech jsem se dostal na půl roku do Bělehradu na stipendium a roku 1947 jsem začal studovat v Leningradě. Studium jsem tam zakončil roku 1953. Moje diplomová práce se týkala učení o spáse. První rok studia byl rokem poznávání, ale druhý rok opravdového prožívání víry. Ten rok bylo to prožívání nejintenzivnější. Porozuměli jsme křesťanské praxi, začali jsme brát každé přikázání vážně. Vzpomínám si, že mi někdo vynadal kvůli čemusi, co jsem neudělal. I když jsem to neudělal, měl jsem hroznou radost, že jsem dostal vynadáno a že si to zasloužím za ty hříchy, při kterých mne nikdo nepřistihl.
Během té doby ve mně dozrálo rozhodnutí být knězem. Vzpomínám si, že když byli svěceni moji spolužáci, vždycky mi bylo do pláče, že já ještě nemohu. V Rusku jsem se totiž nemohl oženit, abych mohl být vysvěcen jako ženatý kněz (Stalin v té době zakázal, aby si občané brali cizince), a nebyl jsem si jistý, jestli se hodím pro mnišský stav.“
Vaším spolužákem v Leningradě byl nedávno zesnulý patriarcha Alexej II…
„Ve třídě nás bylo asi patnáct. U mých spolužáků mi vadilo, že mnoho mluvili, a pro mne bylo pak těžké se soustředit na učení z textu v cizím jazyce. Aljošu bylo slyšet nejmíň. Když mě něco trápilo, obyčejně jsem se o tom bavil s ním. Vyměnili jsme si růžence. Modlil jsem se na něm léta, dokud se nerozpadl. Byl vlněný. Po studiích jsme se vídali jen zřídka. Dávali jsme si knihy, které jsme napsali. A hlavně kdykoliv jsem měl nějaký pastorační problém, napsal jsem přímo jemu. Vždycky mi odpověděl a poradil a já jsem se mohl na jeho odpovědi odvolávat jako na určitou autoritu, když jsem chtěl něco prosadit třeba mezi kněžími na Moravě.
Naposledy jsme se setkali v roce 2007, když jsem při cestě do Moskvy onemocněl a on mne přišel navštívit do nemocnice.“
Jak vypadá pravoslavná církev v naší zemi?
„Hlásíme se k Cyrilovi a Metodějovi, kteří byli vlastně učitelé nerozdělené církve.
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku má čtyři diecéze – čtyři eparchie: dvě v Čechách a dvě na Slovensku. Mělo by nás být asi kolem 60.000 věřících. Mezi ně patří také přistěhovalci z Ruska, z Ukrajiny, z Rumunska atd. Morava má 35 farností na Moravě, jednu ve Švýcarsku a jednu ve Francii. V Čechách je farností více, asi 50.
Naše církev je autokefální (svébytná, samostatná – pozn. red.), čtrnáctá mezi samostatnými pravoslavnými církvemi. Číslo 14 má svůj význam. Když se setkají představitelé všech církví, tak ten, který má číslo 1 – konstantinopolský – láme chleba. Když tam není, chléb láme alexandrijský patriarcha atd. My jsme čtrnáctí, po nás už není nikdo, jsme nyní nejmladší autokefální církev.“
V lednu probíhá týden modliteb za jednotu křesťanů. Jaké jsou vaše ekumenické zkušenosti?
„Za komunismu jsem byl čtyřicet let farářem v Mariánských Lázních. Fungovala tam čtyři vyznání: katolické, evangelické, československé a pravoslavné. Byli jsme rádi, že se můžeme ukázat světu jako jedno křesťanství, které se mezi sebou nehádá. Ovšem zvláštní laskavý impulz, srdce do naší ekumeny vnesl člověk, kterého považuji za světce – převor, později tepelský opat P. Josef Heřman Tyl. Byli jsme si i lidsky velmi blízcí.
Moje manželka – biskupem jsem se stal, až když jsem ovdověl – byla zdravotní sestrou a navštěvovala umírající manželku evangelického faráře. Po ekumenických bohoslužbách jsme se setkali u jednoho z nás na večeři, která byla vždy velmi srdečná. Vzpomínám si na ekumenické Dušičky, které byly událostí pro celé město. Na hřbitově byla čtyři pole s křížem, u každého měl jeden z nás introit, jeden četl Písmo, jeden kázal, jeden měl modlitbu, a v tom jsme se střídali.“
Seznámil jste se s Chiarou Lubichovou a s její spiritualitou jednoty…
„Nejdřív jsem se seznámil s Hnutím fokoláre, s Chiarou až později. Během komunismu jsem měl potíže se státní správou. V roce 1976 mi bylo vzkázáno, že musím opustit Mariánské Lázně, jinak ztratím státní souhlas. V té době mne navštívila jedna mladá žena a řekla, že je pověřena Hnutím fokoláre, aby mi jednak oznámila, co to je za Hnutí, a jednak mi řekla, že se za mě modlí. V té době jsem modlitby velmi potřeboval. Vyprávěla mi o životě Chiary a vzniku Hnutí, o tom jak se Chiara dostala k patriarchovi Athenagorovi atd. Zřejmě se za mě modlili, protože za dva měsíce bylo moje přeložení odvoláno.
Znal jsem se s Františkem Radkovským, který byl původně kaplanem v Mariánských Lázních a pak farářem ve Františkových Lázních, a přes něho jsem se s Hnutím seznámil blíž.
O pár let později, v roce 1999, jsme se spolu potkali v Mariánských Lázních jako biskupové na svěcení pramenů. Pozval mě na oběd a nabídl mi, abych jel do Ottmaringu u Augsburgu na setkání biskupů, přátel Hnutí fokoláre. Tam jsem se setkal s celou řadou biskupů z různých církví. Měl jsem v té době nalomené pravé rameno a přijel jsem tam s rukou na pásce. Snažili se mi ji dobře upravit, aby mě to co nejméně bolelo. Na obědě mi biskupové krájeli maso, protože jsem ho nemohl jednou rukou nakrájet.
Takového setkání jsem se zúčastnil pak ještě asi třikrát, dokud mi to zdraví dovolilo.
V Ottmaringu jsem se s Chiarou setkal poprvé. Poprosil jsem ji, jestli by se pomodlila za mě a za kněze v mé diecézi. Když jsme se viděli asi po dvou nebo třech letech, říkala mi: ´Biskupe Simeone, já se za tebe modlím.´ Vždycky mi to připomněla. Byly to velice krásné zážitky.“
Čím vás oslovila spiritualita jednoty?
„Vzpomínám si, jak na ekumenickém setkání biskupů mluvil jeden z luterských biskupů smutně o tom, jak mu chybí interkomunio. Chiara řekla, že to není jediný způsob, jak si být navzájem blízcí. Můžeme potvrdit svůj křestní slib, slíbit si vzájemnou lásku, vzájemnou podporu… Mě tehdy napadla Chiařina myšlenka z jednoho Slova života. Řekl jsem, že k tomu, abychom mohli všichni přijímat z jednoho kalicha, stačí velmi málo – splnit Kristova slova „Jestli se neproměníte a nebudete jako děti, nevejdete do Božího království“.
Myslím si, že spiritualita jednoty je spiritualita, která má budoucnost. Je v ní úžasná šíře. Každý, kdo dnes touží po Kristu, může touto cestou jít.“
Co byste chtěl popřát čtenářům Nového Města pro začínající nový rok?
„Aby měli v sobě všichni lásku a byli jako děti, vešli do Božího království a byli tam jedno.“
Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová
Nové město 1/2010