Foto: Adam Rábara

Pokračujeme v započatých úvahách, které jsou inspirovány nedávno publikovanou knihou spoluprezidenta Hnutí fokoláre Jesúse Morána.[1] Spolu s ním jsme se začali zamýšlet nad pojmem identity charismatu jednoty a nad podmínkami pro jeho nezbytnou aktualizaci v dějinách. Cesta k „dynamické věrnosti“, na niž nás autor zve, spočívá ve věrném navracení se k trvale platnému dědictví zanechanému Chiařiným životem a dílem a zároveň v dynamickém naslouchání – srdcem a myslí – stále novým výzvám našeho proměnlivého světa. Jedině tak může z bohatství charismatu vycházet na světlo mnoho dosud nevyjádřeného, co se do délky jednoho, byť i dlouhého, Chiařina života nemohlo vejít.

Zásadním krokem na této cestě je „vstup do domu sebepoznání“. To je výraz, který Morán přebírá od svaté Kateřiny ze Sieny (1347-1380), učitelky církve. Ta píše jistému řeholníkovi: „Ráda bych tě viděla přebývat v domě sebepoznání, kde můžeš získat každou ctnost. Pokud tak neučiníš, budeš žít ve zlu a zbaven rozumu. (…) Je to dům sebepoznání sebe samého před Bohem (…) Ty, který chceš následovat Ježíše ukřižovaného, objev tento dům a hned vstup do sebe samého. V tomto domě ale také najdeš svého hlavního nepřítele, který ti způsobuje škody; je to připoutanost k sobě samému pokrytá sebeláskou (… ) Ve výhni lásky k Bohu a k bližnímu se jako voda vypaří veškerá tvoje tělesná i duchovní sebeláska. Nemůžeš usilovat o lásku k lidem jinak než v Ježíši ukřižovaném, když ho budeš následovat na cestě utrpení tak, jak chce Bůh, a ne tak, jak chceš ty. Pak budeš svobodný a necháš se vést sladkou vůlí Boží.“[2]

Jedná se tedy o očistnou zkoušku, při níž duše získává poznání své vlastní nicoty před Bohem. Podmínkou vstupu je přilnutí k Ukřižovanému, jehož Chiara vnímala především v jeho bolesti duchovní, tedy jako Opuštěného. Setkávala se s ním neustále, intenzivněji pak v několika „temných nocích“ svého života, po nichž vždy přicházelo období mimořádného světla a plodnosti; například po dvouletém období 1992-94 prožitém v ústraní následovalo desetiletí nebývalého rozmachu a vstupu charismatu jednoty do veřejného života.

Takováto zkouška může mít i kolektivní charakter pro celé společenství a její absolvování je předpokladem nutným pro ochranu před duchovní pýchou, a tedy v konečném důsledku darem Boží milosti. Dílo Mariino vstoupilo do „domu sebepoznání“ hned po Chiařině smrti v roce 2008. Tento vstup byl a je doprovázen bolestnými procesy hned na několika úrovních.

Na úrovni institucionální přichází úlek, jak může Dílo realizovat své poslání, jehož velikost přerůstá jeho reálné síly. Na rovině generační se začal projevovat úbytek povolání, stárnutí členů a rozevírání mezigeneračních nůžek. Odtud pocházejí ekonomické problémy způsobené úbytkem zdrojů, což vede k nutnosti revidovat aktivity a omezit či ukončit činnost některých neudržitelných struktur (citadely, centra Mariapoli). Na vztahové úrovni uhodilo jako blesk z čistého nebe odhalení případů zneužívání, jejichž zveřejnění způsobilo na některých místech takřka rozkol.

Mnozí jedinci se najednou začali cítit téměř „fyziologicky“ neschopní realizovat abecedu života jednoty, pro kterou nasadili celý svůj život. Všechny krize však přinášejí také šanci. Zajímavým způsobem k tomu navádí čínský výraz pro slovo krize, který se skládá ze dvou znaků: jeden znamená nebezpečí a druhý příležitost. Nebezpečí se pro Dílo skrývá ve skepsi a poraženectví, příležitost naopak v nezbytném prosazování stylu individuálního i kolektivního rozlišování, které již mnohde začalo a přináší první plody.

Využít příležitosti k překonání krize vyžaduje splnění několika podmínek, jak na úrovni institucionální, tak především vztahové.

V první řadě je třeba se oprostit od pocitu sebestřednosti a nadřazenosti (řečeno slovy svaté Kateřiny – od připoutanosti k sobě samému), kvůli němuž jsme si mohli namlouvat, že pouze Dílo má dar přítomnosti Ježíše mezi námi. Chiara však mnohokrát opakovala, že ut omnes nepatří Dílu, ale patří církvi. Je proto třeba usilovat o upřímný vztah Díla s místními církvemi a nebrat ho jen jako nutnou formalitu. K témuž vyzývá i souhrnný dokument bilancující první fázi synodální cesty církve: „Je třeba rozvíjet způsob, jak zasvěcený život i laická sdružení, církevní hnutí a nová společenství mohou svá charismata vkládat do služeb společenství a misijního poslání místních církví…“[3]

Vstup do domu sebepoznání vyžaduje zejména radikální a nikdy neustávající obnovu vztahů ve fokoláre i v jiných společenstvích Díla. S odkazem na pojem „vnitřního hradu“, který podle svaté Terezie z Avily symbolizuje přítomnost Ježíše v nitru člověka, užívala Chiara výrazu „vnější hrad“, poukazující na přítomnost Ježíše ve společenství. Musíme ho budovat tak, že se jeden před druhého dokážeme postavit s plnou pokorou, úplně „odzbrojeni“ a disponibilní ke službě v Ježíšově duchu. Jen díky takovému postoji bude náš „vnější hrad“ pevný a nikoli jen chatrčí se stěnami nalakovanými lesklými barvami. Není-li tomu tak, vstupuje do našich společenství to, co papež František nazývá „světskost“, která mívá i katastrofální důsledky, včetně vzniku různých závislostí.

Ke zdravým vztahům patří i správné uplatňování autority, kde „příkaz“ i jeho „splnění“ jsou výrazem vzájemné lásky, tedy jsou „na způsob Trojice“. Taková je Chiařina vize autority. Jedním extrémem je autoritářství, které může dojít až po psychické zneužívání, kdy nositel autority pod rádoby duchovními záminkami nepatřičně vstupuje do vnitřního fóra svěřeného člověka. Reakce na něj může vyústit ve falešný demokratismus, jenž se projevuje nezdravým „světským“ pojetím rovnosti a relativizováním autority zodpovědného. Podle výstižné formulace jednoho z prvních fokolarínů je výsledkem každého extrému a každé úchylky to, že život v duchovním společenství není „žitelný, napodobitelný a posvěcující“.

Aby měl vstup do domu sebepoznání skutečně terapeutické účinky, je třeba podle Jesúse Morána mít na paměti tři ústřední skutečnosti, které vyžadují asistenci Ducha Svatého.

V první řadě musíme přijmout za svá všechna zmíněná negativa, s nimiž se v Díle setkáváme, ale především svou osobní křehkost, a „strávit“ je v Ježíši opuštěném, s vědomím toho, že Otec nás přijímá i s našimi křehkostmi a slabostmi („když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“).

Dále je třeba si uvědomovat, že onen Ježíš mezi námi, o jehož přítomnost usilujeme, se nazývá „Ježíš Pravda“; proto, abychom se s ním dokázali ztotožňovat, musíme umět vždy říkat ostatním „pravdu v lásce“, a tedy musíme být my sami pravdiví (lidmi, v nichž „není lsti“).

A konečně se musíme naučit dávat svému životu křídla svobody Ducha Svatého, protože bez svobody není a nemůže být pravá jednota. Zde se opět ozývají slova citovaného listu svaté Kateřiny, který také končí příslibem svobody ve vůli Boží, do které poznání sebe sama před Bohem vyústí.

Vydařený vstup do domu sebepoznání rozvazuje Dílu Mariinu několikerá pouta, aby díky tomuto „osvobození se od…“ získávalo stále větší „svobodu pro…“, a tak se zdravým pavlovským sebevědomím „všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (srov. Flp 4,13) šířilo vůni jednoty všude, kde je cítit pach rozpolcenosti.

Jiří Kratochvíl

Nové město 2/2024

[1] Jesús Morán, Fedeltà dinamica. La crisi come opportunità (Dynamická věrnost. Krize jako příležitost), Città Nuova, 2023.

[2] Cit., str. 58.

[3] Synodální církev v misijním poslání: souhrnná zpráva z 28. října 2023, bod 10 f).