Snímek z inscenace Dusno, foto: archiv TisíciHRAn

Když jsme s našimi dětmi sledovali představení Fialky a mejdlíčka nebo Tanky na plovárně, zažívala jsem silný pocit smysluplnosti. Měla jsem radost, že jsme mohli poodkrýt dobu dětství a mládí našich rodičů a prarodičů. Uvědomit si, jak minulost formuje i život náš. Tereza Durdilová, spoluzakladatelka a režisérka tvůrčí skupiny TisíciHRAn, nás provede zákulisím těchto inscenací.

Věnujete se dokumentárnímu divadlu, to znamená, že ukazujete dějiny prostřednictvím zážitků konkrétních lidí. Jaká představení jste už připravili?

První Fialky a mejdlíčka vzniklo v roce 2016. Ti, kdo byli v padesátých letech dětmi, stojí před námi tady a teď.  Spolu s nimi se ptáme: Proč nás z našeho statku vystěhovali do plesnivého sklepa? Má pravdu soudružka učitelka nebo rodiče? Je můj táta zrádce nebo hrdina?

Druhou naší inscenací byl Protentokrát, kde dvě téměř devadesátileté holčičky líčily svůj život za války v protektorátní Praze. Bylo obdivuhodné, že s námi vydržely vystupovat více než rok.

Třetí inscenací jsou Tanky na plovárně. Opět se setkáváme s našimi hrdiny z let padesátých. Tentokrát skrze ně zažíváme dospívání v atmosféře uvolňování a nevěřícně zíráme na tanky u rozhlasu v srpnu ´68. Prožíváme s nimi i rozhodování, zda emigrovat nebo zůstat.

Zatím poslední inscenací je Dusno. Ocitáme se uprostřed normalizace, kdy jsme i my prožili dětství. Setkáváme se s Davidem, který je přes svých šestnáct let pronásledován StB. Juanita místo na Jávě vyrůstá v paneláku na Zahradním městě. Je to doba, ke které odstup teprve získáváme. Skutečně se tehdy lidem žilo lépe? Veselý socialismus nikdo vlastně nebral vážně? Nebyla nezaměstnanost a stačilo jen zůstat zticha a každý měl své jisté? A proč za tehdejší zločiny nenese nikdo odpovědnost?

Co je cílem vašich představení?

Chceme dvacáté století, které je pro dnešní teenagery prehistorií, ukázat skrze skutečné příběhy, skrze různé úhly pohledu. Nechat je si utvořit svůj vlastní úsudek. V rámci běžných školních osnov na něj bohužel často nezbývá čas. Zprostředkováváme mezigenerační setkávání, sdílení zkušeností a pochopení, že každé rozhodnutí je součástí dějin. Jaký bude svět, záleží na každém z nás.

Jaké divadelní přístupy využíváte, aby také menší diváci vydrželi děj sledovat, a jaké jsou zážitky s prací s neherci?

Náš proces zkoušení je dlouhý. Nejprve se setkáváme s pamětníky, mapujeme, hledáme příběhy. Pomalu začínáme sestavovat scénář. Nechceme vypravěče pouze zrežírovat podle naší představy. Naopak vycházíme z toho, co mají na srdci, z jejich skutečných emocí.

Pro vtažení diváků je důležitá autenticita. I ti mladší cítí, že příběhy jsou prožité. Představení jsou oživena fotografiemi, záznamy z deníků atd. Fialky a mejdlíčka se hrají už osm let a jejich vyprávění je stále živé. Vždycky znovu mě vtáhnou, dojmou, rozesmějí. Důležité je, že v předávání příběhů účinkující stále vidí smysl. Ostatně každé představení je neopakovatelné a to nás moc baví.

Velká radost je pro mne spolupráce s mým tatínkem, který ve dvou inscenacích nadšeně vystupuje. I ostatní vypravěči a spolupracovníci významně obohatili můj život, jsme jako rodina.

Vzpomínáš si na nějaké zajímavé ohlasy nebo reakce diváků?

Po představení vždy následuje diskuse. Mladší děti nejvíc fascinuje skutečnost, že vypravěči ty příběhy skutečně zažili. Opravdu byl váš tatínek ve vězení a opravdu stály cukrové fialky desetník? Starší už vnímají, jak nejasná je hranice mezi pravdou a ideologií, jak snadno lze člověka zmanipulovat. Radost máme i z reakcí učitelů. Někteří přivedli žáky už na všechny naše inscenace.

Kde se s vaším divadlem můžeme setkat?

Fialky a mejdlíčka a Tanky na plovárně hrajeme už léta, především ve Werichově vile na Kampě. Inscenaci Dusno nově v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí. Často hrajeme dopoledne pro školy, ale vítáme i veřejnost. Večerní představení jsou zase příležitostí pro společné zážitky všech generací. Rádi jezdíme i do divadel či škol mimo Prahu. A budeme vděčni za další pozvání a kontakty.

Program najdete na www.tisicihran.cz.

Za rozhovor děkuje Magdalena Broschová

Nové město 2/2024