Dítě a překážky
Období před pololetím školního roku přináší dětem různé povinnosti. Přijmout je za své a učit se vlastní zodpovědnosti nemusí být vždy snadné. V životě dítěte je však nezbytné s překážkami počítat a naučit se je překonávat.
Před nějakým časem jsem potkala dědečka, který se svěřoval: „Vůbec nevím, co s naší vnučkou. Je v páté třídě. Jak se jí nechtělo do školy, to ani nebudu povídat, jaký to byl pro ni – jejími slovy – vopruz. ´Zase úkoly, budu muset vstávat, ta nuda, nebudu si moct dělat, co chci. Máma určitě zase vymyslí nějaký kroužek…´ Když jsem po ní chtěl, aby babičce zašla na poštu zaplatit složenku – to bylo výmluv. Že tam nikdy nebyla, neví, jak se to dělá, ať si tam zajdu sám. Ani k takové malé pomoci jsem ji nepřinutil. Říkal jsem si, že se s ní už nebudu zlobit a nechal jsem to na pondělí, že tam zajdu já. Jsem v důchodu, tak mám čas.
Co se to ale stalo, nechtějí dnešní děti pomáhat nebo se bojí toho, co nikdy nedělaly? Jako by neměly chuť poprat se s tím, co je pro ně těžké.“ Rozmazlujeme je?
Překážek v životě je pro dítě nachystáno mnoho. Některé hned na počátku jejich života. Ty nejmenší – máma hned dítě nenakojí, protože potřebuje ještě něco dodělat. Malý kojenec nedokáže ještě dosáhnout na hračku, protože neumí lézt a tak bručí, hučí, pláče.
A na druhé straně – starší puberťák je naštvaný, protože mu rodiče nechtějí dovolit, aby byl venku s kamarády tak dlouho, jak by si přál. Odmlouvá, protestuje…
CO JE TO VLASTNĚ PŘEKÁŽKA?
Překážka je něco obtížného, co vyžaduje vůli přemáhání, aby dítě (nebo dospělý) vykonalo to, co vykonat má, co je jeho povinnost, co od něj někdo vyžaduje nebo o co ho poprosí. Něco, co patří do jeho povinností, do jeho každodenního života.
Zdolání překážky by mělo u dítěte vyvolat pocit radosti, pocit štěstí. Snad i pocit uznání od druhého člověka, který mu pomůže, aby příště měl ještě větší odvahu se znovu pustit do boje s překážkou.
PŘEDŠKOLÁK
Už v období předškoláka je potřeba se učit pracovat s vůlí. Když si někdy povídám v poradně o vůli s předškoláky, samozřejmě tomu slovu nerozumí, ale dokážou pochopit, co znamená přemoci se.
Někdy si říkáme, že je potřeba zapracovat sám na sobě a přemoci se – nezačít si hrát, ale prostřít stůl nebo si uklidit boty.
Jako příklad mi jeden kluk vyprávěl – „Víš, Ilono, já mám moc rád kolu, nemáme ji doma často, a když jsme spolu mluvili o tom přemoct se, představoval jsem si, že mám před sebou skleničku koly a mám velkou chuť se napít. Úplně jsem cítil, jak se mi sbíhají sliny. No a já ještě než se napiju, uklidím do šuplíku mikinu, kterou jsem předtím kopl do kouta pokoje. No neposkládanou, ale dal jsem ji tam. A víš, jak mi ta kola chutnala, když jsem se potom doma skutečně přemohl a nejdřív jsem uklidil mikinu a až potom jsem se napil? Udělal jsem to nejen pro sebe, ale i pro mámu, která mě vždycky hubuje, že jsem nepořádník.“
Překážkou v tomto věku může pro dítě být přiznat se paní učitelce, že odneslo ze školky v kapse malou hračku, kterou omylem (snad) dalo do kapsy místo do krabice ve školce. Překážkou může být poslechnout mámu nebo tátu, přestat si hrát a jít na večeři. Překážkou může být počkat se svým vyprávěním, než domluví dospělý. Přemoci se a půjčit hračku druhému. Přiznat svoji vinu a říct „promiň“.
Takových překážek může být spousta. Důležité je pomáhat dítěti se v tom „trénovat“. Nenechat je být. Aby v tom bylo pružné, vnitřně ohebné. Aby se nepolekalo překážek, aby rodiče nebyli těmi, kdo mu „zametají“ cestičku.
ŠKOLÁK
Školák už je s překážkou v každodenním kontaktu. Velmi často se mu nechce ráno vstávat, plnit své školní povinnosti, pomáhat v domácnosti, pomoci druhému.
Je třeba dodat mu vervu, odvahu, optimismus, nenechat ho jen tak spočinout nebo usnout na vavřínech, ale vést ho i k větší odpovědnosti před sebou i před druhými.
A vést ho také k pravdomluvnosti. I pokud něco neudělá, překážku obejde, je potřeba to říct, postavit ho před danou věc, aby si dítě přiznalo, že nejednalo správně, že se na něco vykašlalo… Je třeba mu jasně říct, jak jednat příště. A klidně i s pomocí dospělého.
A znovu chci připomenout, že školák mezi 1. – 5. třídou je ve fázi „psychického klidu“. Nic zvláštního se z hlediska psychiky v jeho životě neděje. Už by měl mít za sebou období vzdoru a ještě by se neměla ve velké míře projevovat puberta. Je to období, kdy na povahových vlastnostech dítěte můžeme pracovat. Můžeme mu vysvětlovat, učit ho.
NÁPODOBA
Pořád platí, že i v tomto období jsou rodiče pro dítě velkým vzorem. Pokud tedy někdy mluví o tom, jak oni zdolali překážku, mohou být pro dítě příkladem.
Jedna maminka mi vyprávěla: „Jsem velmi stydlivý člověk. Manžel mě poslal do lékárny, abych mu koupila před jedním chirurgickým zákrokem určitý lék. Já jsem místo tří kusů donesla domů tři krabičky tohoto léku. Manžel mi navrhl, abych ty dvě krabičky zkusila vrátit. Jednak je nepotřebujeme a také se nám budou hodit vrácené peníze. Měl pravdu, ale pro mě to byla velká překážka. Jít tam znovu, chtít po někom, aby mi vrátil peníze. Cítila jsem, jak je to pro mě těžké. Ale překonala jsem se. Zvítězila jsem. Paní lékárnice mi peníze vrátila a bylo to v pořádku. Pak jsem to vyprávěla doma dětem a ony mě poplácaly po rameni a vyprávěly mi také, co se jim kdy stalo.“
PUBERŤÁK
Puberťák je specialista se vším všudy. Možná to znáte – kolik ten někdy nadělá obličejů, kolik má řečí, když má něco zdolat, překonat se. Když po něm chceme, aby už konečně přestal sedět u počítače a učil se, pomohl. Někdo možná tuto zkušenost vůbec nemá a zná puberťáka jen v dobrém světle.
Co pro něj znamená překážka – už mnohdy ani ne tak udělat něco do školy (i když mnohdy také) jako spíše přizpůsobit se druhému. Změnit svůj program pro druhého, přijít odněkud dřív, než by si představoval. Zařídit něco, když rodiče nemají čas. Jet pomoct babičce posekat trávu, když to táta nestíhá, nasekat dřevo „jen tak“, protože i puberťák už vnímá, že je někdy doma chladno a bylo by dobré zatopit, ale táta nestihl všechno dřevo naštípat, zakrýt…
Mnohdy se říká, že co se puberťák naučil v mladším věku – jako kdyby teď našel. Proto je to pro nás rodiče mnohdy vzpruha – pokud jsou děti ještě menší, snažit se o to, abychom s nimi a na nich a mnohdy i na sobě pracovali.
CO PŘINÁŠÍ ZDOLÁNÍ PŘEKÁŽKY
Někdy se dítěti zdá, že zdolat překážku je vlastně nevýhodné. Mohl by to udělat někdy jiný, někdo za něj. Je to nepříjemné, stojí to námahu, úsilí.
Ale kdepak.
Je potřeba, aby dospělí nenechali dítě od překážky utéct. Nenechali je překážku obejít. Mluvili s ním o překážce. Když dítě překážkou projde, má se mu dostat důkazu ocenění, povzbuzení. I když ho překážka rozdrtí a dítě není vítězem. Pustilo se s ní do boje. A to znamená vítězství.
I když si připadá na poště jako nemehlo, neví, kam si má stoupnout, jestli má počkat na ústřižek složenky, i když se na něj paní na poště netváří možná mile, má být oceněn, že to nevzdal a na poštu šel. Pokud by ho tam děda – v úvodu – poslal.
Povzbuzení od druhého, že to dítě nevzdalo, by mělo být pro něj vítězstvím.
Nevzdalo to kvůli lásce a respektu k sobě samému. S vírou, že je schopné se přemoct, tak cvičí pokornou lásku k sobě. Pokornou víru v sebe.
Nevzdalo to kvůli lásce k druhému. Kvůli lásce a pomoci druhému. Kvůli tomu, že je pro něj druhý důležitý. Vidí a vnímá, že i tím, že se přemohlo, posílilo vztah mezi sebou a druhým člověkem.
Nevzdalo to kvůli vztahu k druhému. Kvůli tomu, že chce tento vztah zocelovat a dávat tak druhému najevo, že je schopné se přemoct a zabojovat samo se sebou a udělat něco pro druhého.
Nevzdalo to kvůli lásce k Bohu. Kdyby nic dítě necítilo, nic nevnímalo, učme ho, že jeho skutek, ten, který ho „víc stál“, kdy se dítě muselo přemoct, Bůh vnímá a ví o něm.
A to stojí za to.
Ilona Špaňhelová
Nové město 10/2014