Zdeněk Jančařík je katolický kněz, salesián, překladatel, spisovatel. Deset let vedl nakladatelství Portál. Žije a pracuje v salesiánské komunitě v Brně-Žabovřeskách.

Někde jsem se dočetl, že jste dobrodruh. Vidíte to také tak?

Dobrodruh zrovna nejsem. To záleží na tom, jak to bylo myšleno. Týká se to spíše mého mládí, protože jsem utíkal z domu. Trochu divoce, bez vědomí rodičů jsem se nechal pokřtít. Odešel jsem z vysoké školy, šel na povinné vojenské cvičení. A pak jsem chtěl jít rychle do semináře, rychle být vysvěcen na kněze. To všechno bylo maličko dobrodružné. Z dnešního pohledu už to tak slavné není. Ale v té době to byla docela robinsonáda.

Jaký byl Boží dotek na vaší životní cestě?

Kolem 13. a 14. roku jsem dostal od jednoho spolužáka Nový zákon. A to mi otevřelo úplně nový svět. Četl jsem ho s vážností a nadšeně. Hltal jsem ho vlastně už tenkrát s vírou. To byl ten první velký Boží dotek. Doma v rodině jsme slavili Vánoce jen kolem kapra, dárků a stromečku. Klasické komerční Vánoce. My děti jsme netušily, že se narodil nějaký Ježíšek. Až když jsme nabíraly trochu rozum, tak jsme pro zpestření Vánoc začaly chodit do kostela.

Takže další Boží dotek.

Určitě. Skrze tyto zážitky mne to jednoznačně vedlo k Bohu. V Brně jsem chodil na bohoslužby k jezuitům do kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde působil výborný kněz P. Oldřich Navařík. To už jsem se rozhodoval pro křest. V polovině 80. let jsem se setkával s mimořádnými katolíky. Bůh si mě hledal.

Bylo těžké prosadit u rodičů studium teologie?

Já jsem jim to ani neřekl. Jednou to však ze mne dostali. Přijel jsem před Vánocemi domů. To jsem už odešel z vysoké školy. A byl rozhodnutý pro křest i pro kněžství. Máma říkala: „S tebou něco je, že tys odešel z vysoké školy!“ Přiznal jsem to a rodiče nade mnou pak zlomili hůl.

Jakou radu dát tomu, kdo cítí, že ho přitahuje Bůh, ale není z prostředí víry?

Jdi za tím voláním, ale zkoumej ho. Dnes bych řekl, uč se rozlišovat. Aby to nebyla jízda do temnot a bezhlavý skok, jak jsem to udělal já. Svou cestu bych již nikomu nedoporučoval. Cesta má být delší a má mít určité náležitosti. Nyní se otevřel i u nás svět nejrůznějších sekt a náboženských úletů, lovící ovečky i v katolické církvi. Měli bychom opravdu vědět, proč svá rozhodnutí děláme.

Na své cestě víry a ke kněžství jste možná poznal, že naše církev není jednotná. Neodrazovalo vás to?

V prvním náhledu do církve, už pokřtěný, jsem neviděl církev rozdělenou. Viděl jsem ji rozmanitou. Když jsem byl v semináři, byli tam i tajní řeholníci, františkáni, dominikáni, jezuité. Nesmělo se to říkat, ale vědělo se to. Byli tam i kluci, kteří tam neměli co dělat. Takoví docela bezbožní – byl to pro ně tak trochu happening. Na začátku jsem prožil kreativní pluralitu v církvi. Moc jsme to nevnímali, ale oficiální církev byla rozdělena na kolaborující s režimem a na podzemní církev. Až později po revoluci přišlo to další rozdělení na tradicionalisty a progresisty. Já ho zažil v letech 1993–1995 po návratu z Rakouska. Dokončoval jsem seminář a teologickou fakultu, a tam jsem přišel do církve, kde jsem toto bolestné rozdělení zažil. Ale mně to bylo docela jedno. Byl jsem salesián, měl jsem svoje společenství a věděl jsem co chci. Do církve jsem vstupoval s velkou tolerancí a úlety v církvi se snažil vnímat jako úlety v jedné rodině.

Pomohla vám v kněžské službě různá prostředí, ve kterých jste před křtem i potom žil?

Narodil jsem se ve Veselí nad Moravou, víc jak třicet let žil u svaté Terezičky v Praze-Kobylisích, prošel jsem Rakouskem a Itálií. Teď jsem členem salesiánské komunity v Brně-Žabovřeskách. Každý bohoslovec, každý kněz by měl poznat různá prostředí, aby nebyl jen v té své církvi, v té své „polívce“, která mu voní po domově. Protože když zažije tu světovou církev, tak se mu najednou otevřou oči. Nevidí starosti a problémy té své církve tak velké, obří, protože je do jisté míry relativizuje mezinárodním pohledem.

Co vás přivedlo do salesiánské kongregace?

Vlastně náhoda. Potřeboval jsem společenství. Jako farář bych sám na faře neobstál, to bych se trápil. To jsem věděl od začátku. A tušil jsem, že potřebuji nějaké společenství. Hledal jsem spiritualitu, která by byla pro mne zajímavá. Možná bych se stal jezuitou, kdyby mne oslovili jezuité. Ale potkal jsem salesiány ve Starém Sedlišti na Tachovsku na faře u Karla Herbsta. Tam jsem potkal na brigádě další stovku lidí. Takže mne oslovili salesiáni.

Napsal jste několik knih. Nečiní to problém být zároveň salesiánem?

Don Bosco měl blízko k psaní. Napsal asi 150 knížek, brožurek. Láďa Vik, tehdejší salesiánský provinciál, to dobře věděl. Bez něj bychom v roce 1990 nezaložili nakladatelství Portál s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže.

Ovlivňuje salesiánské prostředí vaši spisovatelskou činnost?

Částečně. Nesu si svoje témata z četby, z církve. V první knize Přeskočit horu jsem chtěl zobrazit svoji konverzi. Je o duchovních cvičeních, při nichž prožívám zpětně svoji konverzi. Co se týká salesiánského způsobu života, měl bych psát knížky o mládeži. Jenže já jsem s mládeží nikdy moc nepracoval.

Co vás vedlo k napsání knihy Žena ať v církvi promluví?

Má každodenní zkušenost. Přijdu ráno na mši. Je tam 20 žen a jeden, dva muži. Ženy tvoří církev, ten základ, sloupy. Ženy jsou mimořádně důležité v církvi, ale stále nemají hlas. Nemohou číst evangelium. Proč by nemohly mít dětské kázání, kázání o Panně Marii? Jednou přišla na mši svatou žena a přečetla omylem evangelium. Začal jsem kázat, že bych rád viděl církev, při níž by to bylo běžné.

Zaujala mne spisovatelka, katolická filosofka Edith Steinová (sv. Terezie Benedikta od Kříže z Řádu bosých karmelitek). Také jsem objevil Etty Hillesumovou, holandskou židovku a spisovatelku, úžasnou ženu hledající Krista. A řadu dalších.

Lidí zasvěceného života Bohu ubývá. I u salesiánů tomu tak je. Co s tím dělat?

To je otázka na tělo. Myslíme na to a modlíme se za to, kudy chodíme, a nejde nám to. Je to tak v celé Evropě! Co s tím? Jsou to vlastně dvě otázky. Jedním důvodem, proč řeholní život už nepřitahuje, je potřeba prodlužovat si mládí. Být mladý až do 35 a nemít závazky. Dalším důvodem je i krize v manželství, v porodnosti a v mnoha dalších oblastech. Nejde jen o zasvěcený život.

Dnes téměř neexistuje vstoupit do kláštera nebo do kněžství ve dvaceti. Tam se dnes vstupuje až kolem třiceti. Pak asi tak 10 let trvá, než se stanete salesiánem s věčnými sliby, nebo jste vysvěceni na kněze. Deset let přemýšlíte o svém povolání a o tom, co budete dělat. A ve čtyřiceti, pětačtyřiceti se vlastně dostanete do praktického duchovního života.

Pak také dnes mladí lidé mohou cestovat, studovat, pracovat. I v zahraničí. Zasvěcený život je poměrně elitní cesta, nenabízející až tak velký rozlet. Možná modlitební, duchovní, spirituální. To však mnoho lidí na nás salesiánech nevnímá. Jsme činný řád, a tak lidé vnímají, že jsme přepracovaní, že toho máme moc. Někdy jsme takovými řeholníky neurotiky, nemáme čas ani na Otčenáš. Možná přeháním, ale způsob řeholního života aktivních řádů dnes moc nepřitahuje.

Co vám dělá největší radost?

Působení ve škole. Je to nový prostor, který jsem objevil. Setkávám se s mladými lidmi a občas mne překvapí jejich motivace, chtějí se dozvídat o věcech kolem náboženství, kolem křesťanské výchovy, o křesťanství jako takovém. Některé zajímá náboženství a jeho historie.

Co byste vzkázal čtenářům Nového města?

Aby měli pořád ve výhledu spíše radost, radost z křesťanství. Aby je nepostihla únava z křesťanství. Protože jedna z věcí, k níž u dospělých křesťanů dochází, je krize středního věku. Ale tak se nám i fokolarínům vyhnou krize středního věku, ať jsme stále mladí duchem i na těle!

Za rozhovor děkuje Zdeněk Vích

Nové město 1/2024