Foto: HR-© CSC Audiovisivi

Zamýšlíme-li se nad aktualizací života podle charismatu jednoty, který nám dal Bůh skrze Chiaru Lubichovou, nutně si musíme položit otázku, jak lze v dnešním závratně se měnícím světě naplňovat její výzvu „Essere sempre famiglia – Buďte stále rodinou“. S velkou naléhavostí ji opakovala a posílala jako vzkaz na různá setkání, jichž se z důvodu ubývajících fyzických sil v závěrečné fázi svého života již nemohla zúčastňovat.

Tato tři slova jsou právem považovaná za její duchovní testament. Vždyť to byla právě vize rodiny, a sice „Nazaretské rodiny“, která se již v roce 1939 v Loretu stala první intuicí o životě oné tehdy ještě nedefinovatelné skutečnosti, jež se měla z ní a okolo ní narodit. Teprve později se spolu se zrodem a rozvojem Hnutí začala konkretizovat do různých podob: nejprve jako duchovní rodina lidí zasvěcených Bohu a žijících uprostřed světa – fokoláre; později jako model pro přirozenou rodinu obnovovanou přítomností Ježíše v jejím středu a otevírající se druhým – hnutí Nových rodin; a také jako rodina celého lidstva spojovaná Ježíšem ukřižovaným a opuštěným – hnutí Nového lidstva a další hnutí se širokým záběrem, dialogy s lidmi jinak věřícími…

Základním a společným nosným prvkem života celého Hnutí byla vždy idea rodiny usilující o jednotu skrze přijímání Ježíšova kříže. Ten nesmí být pouhou rezignací před bolestí, ale cestou k vědomé spoluúčasti člověka na vykoupení Kristem.

Jako v přirozené rodině má své nezastupitelné místo matka, stejně tak v rodině Hnutí ho zaujímá Maria: „Vzpomínám si, že jsem jednoho dne prosila Pannu Marii, aby si na zemi vytvořila rodinu svých dětí, které budou všechny jako ona, všechny budou mít její duchovní tvářnost. A kdoví, jestli díky této modlitbě, již nám možná vnukla ona sama, na nás neshlédla, i navzdory naší absolutní nehodnosti.“[1]

Právě přilnutí k mateřskému srdci Mariinu způsobuje, že Hnutí fokoláre je „Dílem Mariiným“. Maria vtiskává všem společenstvím zrozeným v jejím duchu onu neopakovatelnou pečeť, která každému člověku připomíná to nejlepší, co nezažije nikde jinde než ve zdravé rodině, ať už přirozené nebo duchovní. Kdo se v Hnutí s takovouto rodinou setká, obvykle ji už nechce ztratit a zatouží ji spoluvytvářet v některém z různých povolání.

Prvořadost ducha rodiny v životě Hnutí zdůraznila Chiara před padesáti lety, ve svém vánočním poselství roku 1973, v době, kdy se kvůli nemoci a vyčerpání musela na určitou dobu stáhnout do ústraní. S velkou naléhavostí klade svým následovníkům na srdce: „Kdybych dnes měla opustit tuto zemi a někdo mě požádal o poslední slovo, které by vyjádřilo náš ‚Ideál‘, řekla bych vám – s jistotou, že budu pochopena v pravém slova smyslu – ‚buďte rodinou‘. (…) Nedávejte nikdy přednost žádné činnosti, ani duchovní ani apoštolské, před duchem rodiny s bratry a sestrami, s nimiž žijete.“[2]

Zdá se, že dnes je tato výzva aktuálnější než kdy jindy i přesto (nebo právě proto), že v prostředí zaměřeném hlavně na výkonnost a efektivitu se může jevit jako utopická. Mentalita okolního světa nás vede k tomu, abychom upřednostňovali individuální výsledky, které jsou za námi vidět v práci (i v té pro církev), ve sportu, ve studiu i jinde. Zažíváme z nich větší sebeuspokojení než při pracném vytváření rodinných vztahů, které často s sebou nesou neviditelné pokání, plné skrytých „slzí, které svět nevidí“.

Nezvládnutý individualismus ale není jedinou hrozbou pro rodinný život ve světě, který se zejména pro starší generaci stává stále méně přehledným. Netrpíme nedostatkem informací, ale spíše jejich přebytkem a spletitostí. Užíváme-li internet a sociální sítě, což dnes patří ke standardu, nevědomky se můžeme stát obětí manipulace, případně i různých cílených konspiračních teorií. Zaujímáme určitá stanoviska, aniž bychom ovšem měli možnost si objektivně ověřit věrohodnost a pravdivost informací. Najednou se můžeme ocitnout v různých táborech či „bublinách“, které se postupně stávají stále nesmiřitelnějšími a rozdělují i samotnou rodinu, včetně té duchovní.

Vzpomeňme si na nedávné vyhrocené debaty ohledně užitečnosti či škodlivosti očkování proti covidu nebo na údajné nebezpečí plynoucí z přílivu velkého počtu migrantů. Tu první debatu s ústupem pandemie „odvál čas“ a ta druhá našla neočekávané vyústění v solidaritě se statisíci příchozími uprchlíky z Ukrajiny. Za obojí patří díky Bohu.

Avšak mezitím začaly či pokračují jiné kontroverze: o klimatických změnách, o postavení takzvaných sexuálních menšin a s tím souvisejícím charakterem manželství, o postoji k pokračující válce na Ukrajině… Neznamená to, že bychom neměli k tomu všemu zaujímat postoje podle svého nejlepšího svědomí a na základě získaných informací, ověřených pokud možno ze seriózních zdrojů.

Zároveň však nezapomínejme, že žijeme ve světě, a tedy na onom „Božím poli“, kde roste pšenice společně s plevelem, tedy přesněji s jílkem mámivým (v řeckém originále evangelia zizanion). Tento druh plevele byl v podobenství použit velmi trefně, neboť se vyznačuje tím, že v první fázi růstu se od pšenice nedá téměř odlišit. Ježíš nás tak varuje před snahou odstranit jílek (plevel), aby se nepoškodila také pšenice. Varuje před tím, čemu se dnes říká „kulturní války“, které nás vyčerpávají a vedou ke ztrátám, aniž by se dosáhlo nějakého zisku.

Co tedy máme dělat? Existuje nějaká šance zachovat jednotu rodiny i navzdory očividným názorovým rozdílům, které navíc mnohdy nejsou černobílé? Tato šance je velmi malá, pokud se řešení rozporů hledá jinde než v otázce vyslovené na kříži Ježíšem ve chvíli jeho opuštěnosti:

„Všechno kolem nás se může hroutit, ale právě toto hroucení bude Ježíš opuštěný (J. O.). Všechno kolem nás může mlčet, ale právě toto mlčení bude J. O. Od nynějška už známe Jeho hlas: je to hlas každého bratra, který k nám promlouvá. Jeho stopy známe: kde je tma, čerň, zima, tam přešel On, tam je On.

Kdyby naše duše věděly, že když nejsou ničím, když už nemají vlastní sílu, pak mají J. O., jak by byly šťastné!

Všichni dnes proklínají zlo, nepořádek a prázdnotu, která tu je, ale kdyby věděli, že se stávají Ním právě tehdy, když to všechno milují, o kolik méně času by trávili truchlením nad tím, co všechno se může stát zlatem v jejich rukou.

Jak slabý je náš hlas, hlas rodiny J. O., uprostřed mnoha hlasů, které se dnes pozvedají za obnovu světa, a přesto jsem si jista, že až se ještě oslabí, až se přiblíží k nule, pak bude světem otřásat.“[3]

Je to osvobozující postoj: naslouchat pokojně a bez odsuzování hlasu bratra, s nímž nesouhlasím, a slyšet v něm hlas Ježíšův, s nadějí, že bratr slyší stejným způsobem můj hlas, i když nesouhlasí se mnou. Věřit v sílu našeho „mariánsky“ slabého hlasu, který může být a často je překřikován jinými silnějšími, ale je důležité, aby zůstal autentický a vytrvalý. Domnívám se, že v tom je jediná šance pro zachování ducha rodiny a jeho rozvíjení i v dnešním polarizovaném světě.

Jiří Kratochvíl

[1] Panna Maria v Hnutí fokoláre (Díle Mariině) a růženec, projev z 28. dubna 2003 v Castel Gandolfu. Výbor z Díla, Praha 2016, str. 76.

[2] Poselství z 25. prosince 1973 adresované členům Hnutí fokoláre, Výbor z díla, cit., str. 89.

[3] Nepublikovaný Chiařin text, nedatováno.

Nové město 5/2023